„Žiji teď co nejzhýraleji. Proč? Chci být básníkem a pracuji, abych se stal vidoucím: Vy to nepochopíte a já Vám to téměř nedokáži vysvětlit. Jde o to, dospět k neznámému rozrušením všech smyslů. Je to velké utrpení, ale je nutno být silný, být rozený básník, a já jsem poznal, že jsem básník. To není má vina. Těžce se to říká: Myslím. Mělo by se říci: Myslí to ve mně. Promiňte mi mou slovní hříčku. Já je někdo jiný. Tím hůře pro dřevo, když si uvědomí, že je houslemi, a vysmívá se nevědomým, kteří se hádají o to, o čem nemají ani pojetí.“ Rembaud nežil dlouho, ale děla si co chtěl. Za to, aby člověk mohl být sám sebou se platí vysoká cena. O tom něco vím.