Loď

Pluješ si na své kocábce, jsi uprostřed bouře.
Paluba je v plamenech, ty dusíš se tam kouřem.
Nevíš, co si počít, nevíš jak dál,
a já to vše viděl, když na své loďce jsem stál.

Připlouvám ti na pomoc, nemohu tě v tom nechat.
Není času nazbyt, musím tedy spěchat.
Připlouvám k tvé lodi, již jsem konečně u ní.
Vidím tě tam bezmocnou, tak dostávám tě z ní.

Beru tě na svou loď, odnáším tě do své kajuty.
Dávám tě do postele, přičemž krámy jsou z ní shrnuty.
Jsi celá promočená, osušku ti dávám kolem ramen.
Děkuji při tom bohu, že není s tebou Amen.

A tak tě vezu na svém korábu, v bezpečí a suchu,
a ty staneš po mém boku a nadechneš se vzduchu.
Doplujeme na ostrov, kde pokácíme stromy.
Novou loď ti postavíme, překonávaje ty pohromy.

Loď již stojí, je připravena plout.
Ty však stojíš, nemůžeš se ani hnout.
Jen jdi, neboj se a pluj si dál,
však já navždy budu lehce opodál.

Kdykoliv tě bude soužit další zlo,
kdykoliv se budeš cítit mdlo,
já připluji, abych ti pomohl,
protože není nic, s čím bych nepomohl.

A právě teď si možná říkáš, proč bych to všechno vlastně dělal?
Složité to není, já našel jsem, co jsem celý život hledal.
Když poznal jsem tě, zprvu jsem váhal.
Citům otevřít se směrem k tobě, já velice se zdráhal.

Jak čas plynul a já tě lépe poznal,
přišla vhodná chvíle, abych se ti doznal.
Máš drobné chybky, neboj se, já o nich vím,
ale přesto ti říkám, že mé srdce je již tvým.

Jsi slunce na nebi, co dodává mi sílu,
když pohlédnu na tebe, vidím lesní vílu.
Jsi mi lampou ve tmě, co svítí mi na cestu,
jsi ukazatelem u silnice, co dovede mne k městu.

Jsi vodou v zemi, díky které mám dost živin.
Jsi důvodem, proč mám v hlavě mozek místo pilin.
Jsi mou myšlenkou, když ráno lezu z postele,
jsi mým snem. Pořád to nevíš? Máš ve mne ctitele.

Mým přáním věčným, které nechci nikdy změnit,
je můj čas za krásné chvíle s tebou směnit.
Chci ti ráno, když vstáváš říkat, jak mám tě rád,
jak moc jsem šťastný, že vedle tebe budu navždy mlád.
Chci ti večer před spaním, když chystáš se spát,
říct miluji tě má paní, po tvém boku budu navždy stát.

Ovšem vím, že musím tě nechat plout,
že musíš mít svou vlastní loď.
Tak nestůj tam jako sloup,
však nejsi moje choť.

Pluj po tom širém moři, poznávej okolní svět,
a ničeho se neboj, když nebe uslyšíš opět hřmět.
Však já tu pro tebe navždy budu,
i kdybych měl místo v lodi k tobě připlout třeba v sudu.

A kdo ví, třeba se jednoho dne něco změní,
třeba se zase objevíš na mé kocábce,
a my vpadneme do společného snění,
ruku v ruce ve své vlastní ohrádce.