Slavík a obloha
Zamračila se obloha,
když na své kůži zahlédla jizvy.
Někdo jí roztrhl blankytné klenutí
a z čisté modři,
proudila bílá krev,
co po pár vzdeších
odplula do neznáma .
Kdo vyléčil to potrhané roucho,
co barvu postrácelo?
Možná ten slavík,
co studentovi zrovna růži nes,
a bolest samotného nebe
na svou duši uvalil.
Pro to pulzující srdce.
jenž je obalené v blankytu
kterému drásáme povrch
a nestoudně pijeme
slzy jeho lásky.
Ty
když dotknou se našich rtů
vzletí k nebesům
a léčí rány
a my
máme šanci být lepší.
Komentáře (5)
Komentujících (2)