Nenávist, Láska, dvě sestry rodné,
přede mnou sedí tu, zlá vedle hodné.
Sedí a lákají na svoji vějičku,
obě chtějí, abych hrál jejich písničku.
Na Lásku pohlédnu, v očích jasný den,
temné má prameny, krásné, jak sen,
který mě provázel po celou noc,
bolest srdce odehnal, on měl tu moc.
Bolest a obavy z dalšího žití,
na louce duše se usmálo kvítí.
Nenávist, když vidí, jaké má šance,
před sestru stoupne si, dá se do tance.
Divě se točí a blesky jí z očí
do těch mých cílí: "Pojď se mnou, můj milý,
ať sestřička nad svojí ztrátou pak kvílí."
Pozvednu paži a té, co se snaží
mě odlákat pryč, vzít od srdce klíč,
hned odpovím jasně: "Tancuješ krásně,
že na pohyb tvůj by kdekdo psal básně."
A když vidím ruměnec naděje v tváři a oči jí září,
dokončím větu, jež zazní halasně:
"Však záměr tvůj, buď, jak buď, nedojde k cíli,
ty nikdy mi nebudeš říkat můj milý."