Kabaret úsměvů

Anotace: Večer, kdy jsem se zamilovala...

Sbírka: Úlomky

 

 

Ranním smutkem rozechvělá,

vcházím tiše do kostela,

ne však šeptat otčenáš.

 

Přisedám si k blízké duši,

snad objetí neporuší

vážnost gotiky.

 

Zlomený a rozlámaná,

zašlé mince stejná strana,

staří přátelé.

 

V našich krocích cinká Praha,

bolest jako jiskra dravá

poletuje tu a tam.

 

Mám-li sílu, dám ji tobě,

třebaže jsem na Vítkově

poztrácela dech.

 

Zpoza věží noc se kradla,

plížíme se do divadla

stezkou zaschlých slz.

 

Potlesk utnul představení,

přišla chvíle, kdy se mění

účel umění.

 

V sále tančí naše oči,

s tónem ticha zrak se stočí

jako otazník.

 

Všechna láska z mého nitra

tázavému hledu špitla:

právě miluješ!

 

Srdce jako záhon pustý,

náhle vzkvétá tvými ústy,

deštěm polibků.

 

Přílivem rtů utonulá,

zvonkohra se v hrudi pnula,

nejněžnější tón.

 

Uslzená skla se tříští,

i když nejsme na jevišti,

padá opona.

 

Zatleskáte?