Stařec

Stařec hřál si u ohně
své kostěné ruce,
hlas jeho zněl ohavně,
chraplavě a tpce.

Starý jsem a šeredný
jak rozpukaná zem,
nedávám spánek bezedný,
nelíbím se všem.

Dlouho jsem již na cestách
a všechny lidi potkal jsem,
neskryješ se ani v snách
před mím temným obrazem.

Náhle oheň vzplane víš,
osvětluje tvář temnou
a ty už snad víš,
kdo jsem a co se mnou.

Jsem, budu a vždy jsem byl
co lidstvo lidstvem jest,
nikoho jsem nešetřil
každému určil trest.

Trestám muže, ženy, děti
všechny bez rozdílu,
nelze se se mnou smířiti
bez čistého štítu.

Já silou vládnu nesmírnou
a vidím všechno špatné,
neuchráním před bídou
a neudělám šťastné.

Není před mnou úniku
není, snad jen v hrobě,
však daleko je k pomníku
dál mě neseš v sobě.

Potkáš-li mne na své cestě
i statečný musíš být,
zachovej se vždy čestně
a chtěj jen lépe žít.

Kdo se mnou čas svůj tratí
pozbude brzy všeho milého,
bude jak tygři jatí
v kleci bez klíče v mysli ukrytého.

Ten klíč jen odvaha najít může,
zámkem je jen příčina,
nikdo ti stím nepomůže,
tak dělej, hra už začíná!

Tak kdo jsem víš už asi,
přec nepotřebuješ už příklad,
nevíš-li, pak radši
nebudu to říkat.