rozfoukaná poezie a partitura na zápraží

Anotace: ...

 
seděl jsem u piana
a zkoušel nějaké nové melodie

najednou někdo zazvonil

přerušil jsem práci
a zaposlouchal se do ticha (které
nastalo)
byl jsem přesvědčen
že uslyším
odcházející kroky
a nebudu muset nic řešit

po krátké chvíli
se ale ozvalo zaklepání

neochotně jsem došel ke dveřím
a otevřel je

na zahradě stáli žena a muž

oba černé brýle
jako z Bondovky

on měl oblek
zajímavě střižený
vypadal v něm uniformovaně

ona si ten den
oblékla
dámský kostýmek
a v drdolu
měla zasazený klobouček
připomínala letušku

já měl trenky a nátělník

povídám: ,,co si přejete?,,

a ona: ,,my
vás sledujeme...,,

na to on
decentně přikývl hlavou
jako že jo

poškrábal jsem se na zadku
a mlčel jsem

pokračovala: ,,z našeho
pozorování vyplývá
že nejste šťastný...,,

on zase přikývl
a já dál mlčel

pokusila se o úsměv (působil
ale strojeně) a řekla: ,,takhle
to dál nejde
musíme tu situaci
nějak řešit...,,

on znovu přikývl
a mě
jeho chování zaujalo

na chvíli
jsem ji přestal poslouchat
a přemýšlel jsem nad tím
jak někdo
může takhle servilně přikyvovat
a nemít vlastní názor...

,,můžeme jít dál?,, vyrušila mě

spontánně jsem odpověděl: ,,nezvu si
do domu cizí lidi,,

skoro až pohoršeně řekla: ,,vy
to chcete řešit tady
na zápraží?,,

a najednou
promluvil on: ,,my nejsme cizí...,,

překvapil mě

a všiml jsem si
že i ona byla překvapená

na chvíli se pozastavila
zmizel jí
ten rádoby úsměv

otočila se na něj
povysunula si ty černé brýle
a pohledem jej sjela

z jejího výrazu vyplývalo: ,,máš
tu jenom stát
a čekat
jak se to vyvine...,,

na chvíli byla přirozená

očima
mu naprosto zřetelně (že
jsme tomu rozuměli oba)
sdělovala: ,,já jsem tu
na slova
ty jsi tady na to ostatní...,,

hlavou se mi mihlo
co by asi mohlo být to ostatní

ale ta slova
přeci nepadla

vše jsem si jenom domýšlel...

chlápek se zazubil

a ona navázala: ,,vy
jste měl
v tomhle životě
psát...,,

to mi bylo povědomé
konečně se trochu trefila

občas jsem zkoušel
napsat nějaké řádky
ale vždycky jsem to chtěl zhudebnit
a tak
jsem nakonec skončil u piana

mrkl jsem na toho maníka
co on na to
ale přes jeho černé brýle
nebylo nic znát

navíc
už si dával evidentně pozor

vrátil jsem pohled letušce

zrovna byla v nejlepším: ,,...a vy
tu místo toho
brnkáte na piano,,

ohradil jsem se: ,,no tak pozor
brnkám?
já jsem přeci skladatel,,

znovu se podívala na svůj doprovod
a ten věděl
co má dělat

podal jí aktovku

ona ji otevřela
a vyndala z jejích útrob rukopisy

natáhla s nimi paži
až před můj obličej
a řekla: ,,tohle jsou
všechno básně
které jste nevydal...,,

vzal jsem si pár stránek
a na chvíli se začetl

bylo to okouzlující

v těch řádcích
bylo vyjádřeno vše
co jsem až do té doby cítil

a popisovaly toho
ještě mnohem víc

bylo v nich poznání

v těch řádcích
jsem odpovídal
na své vlastní otázky

bylo tam vysvětleno
co jsem do té doby neuměl pochopit...

chtěl jsem to číst dál
ona mi ale
vytrhla texty z ruky
a řekla
že neexistují
že je musím nejdřív napsat

odebrání těch stránek
to, že jsem je nedržel v ruce
mi přivodilo
stesk po kráse
po přirozenosti

okamžitě jsem to postrádal

potřeboval jsem čas
abych to celé zpracoval
ona ale pokračovala: ,,zaměnil
jste takový talent
za piano...,,

polilo mě horko
ty řádky byly úžasné
byly moje

ona měla pravdu
ale
co jsem měl dělat?

vše bylo přeci dané
v tomhle životě jsem hrál

hudbou jsem vyjadřoval
co cítím

ta poezie ale mluvila lépe
až doteď jsem netušil
co dokáže slovo...

ona naléhala: ,,místo
kláves hudebního nástroje
jste měl rozezvučit
klávesy psacího stroje!...,,

trochu afektovaně
zatřásla mými básněmi
a nějaké
jí upadly na zem

a protože bylo větrno
daly se do pohybu
a cestovaly zahradou
ulicí

vznášely se do výšky
a pak zase klesaly k zemi

napadlo mě
že tam
odkud přichází tahle ženská
a její bodyguard
také nemají vše pod kontrolou

neboť
byli tu dva
a moje básně poletovaly po okolí...

vztyčil jsem prst
a povídám: ,,ani
se nehněte
a poslouchejte!...,,

odběhl jsem do obýváku
a zahrál svoji novou skladbu

pak jsem sebral
partituru z piana
a přiběhl zpátky ke dveřím

udýchaný
mával jsem notami
a křičel: ,,tohle
bylo přeci dobré!,,

podívala se na kolegu
ten pokrčil rameny
a ona řekla: ,,my víme
občas se vám povede
složit nějakou odrhovačku
ale četl jste ty řádky...,,

dotklo se mě to
jak mě může soudit
co o tom ví?

ale pak jsem si vzpomněl
na tu krásu
kterou jsem četl
a nekontrolovaně jsem špitl: ,,ano
to chci
psát takové texty...,,

chtěl jsem dostát předurčení
psát o životě
o jeho světle
vyjádřit
co jsem v těch textech zahlédl
a vytušil
chtěl jsem otočit světem...

pomalu jsem to začínal chápat

nastalo ticho

bylo úplně hrobové

jakoby
i ptáci přestali létat
a mraky se zastavily na obloze

svět ustal...

chlápek od nás začal
pomalu couvat

až k brance

potom
vyšel na ulici
a tam stálo veliké
černé auto
černé jako jejich brýle

elegantně otevřel
pravé zadní dveře
a pokynul mi rukou

já jsem stál
s tou kráskou v kostýmku letušky
na zápraží svého domu
a ona do toho ticha řekla: ,,když
odejdete s námi
celé se to restartuje
a vy
budete moci začít znovu...,,

otočil jsem se do domu
k pianu

pak
jsem si prohlédl
po zahradě rozfoukanou poezii
kterou jsem ještě nenapsal

stále jsem váhal

nakonec
můj pohled spočinul na ní

čekala na to

sundala si sluneční brýle
a já jí konečně
uviděl do očí

byly mi povědomé
byly to ty oči
za kterými jsem šel celý svůj život

věděla to
a tak už pouze šeptem dodala: ,,stačí
si jenom nastoupit...,,