Já

Anotace: Těžko říct, jestli kalpy a jugy na tom někdy něco změněj, ač věčnost má prý času habaděj.

Kdo jsem já?

Minulost plná vzpomínek, budoucnost plná představ?
Jaké divotvorné kouzlo tě zde vykreslilo a proč?
V jakých kosmických výhních byly tvarovány tkáně tvého těla?
A jaké životodárné pojivo je drží pohromadě?

Kdo jsem já?

Zrozen v pulsujícím rytmu života, v niterném bezpečí mateřského lůna.
Ovíván doteky těch nejněžnějších rodičovských nadějí i obav.
Ale co bylo před tím, nebyl snad svět, když nebyl jsem já?

Kdo jsem já?

Dali ti jméno a naučili tě naň slyšet.
Naučili tě spoustu dalších slov a jmen.
A také způsob jak se jimi dorozumívat s ostatními.
Naučili tě rozumět uměním i vědám.
Naučili tě rozlišovat dobré a zlé.
Jsi vděčný.

Ale kdo jsem já?

Jsi snad tělem a když se zraníš, tvé já v krvi zkropí zemi?
Jsi snad svými vzpomínkami,
které jako světélkující střípky vteřin lemují stezku tvé minulosti?
Nebo jsi snad svými plány,
které jako papírové vlaštovky vypouštíš vstříc budoucnosti?
Nebo jsi snad emocemi a myšlenkami,
co neustále přicházejí a odcházejí jako hosté zvaní i nezvaní?

Ne, v ničem z toho necítíš své já.
Své jádro cítíš pod tím, hluboko pod tím.
Rozjímáš, medituješ, jdeš pod povrch.
Chceš vědět kým jsi, toužíš poznat své pravé já.
A cítíš, jak se pod tím přáním prohýbá celý vesmír.
Jak minulost i budoucnost hoří v plamenech iluze
a jejich jiskry na tebe prší jako rozžhavené šípy.
Usmíváš se, ani se nehneš.
Již jsi za oponou a sám prostoročas se ti stal štítem.

Už víš kým jsi.
Cítíš zrození přítomnosti.
Cítíš hluboký mír, jak svítí v tobě.
Cítíš energii, jak prolíná a sytí tvou bytost světlem života.
To pojivo, co drží pohromadě tvé hmotné tělo.
Tvým duchovním tělem je však vědomí a tvým srdcem
Bytí beze jména.

Cítíš Ho v zemi,
cítíš Ho ve vzduchu,
cítíš Ho ve vodě,
cítíš Ho v ohni,
cítíš Ho ve všech věcech,
tvorech i dějstvích přírody.

Cítíš, jak se v něm rozpínáš do všech stran,
a cítítíš jak se v něm zas spojuješ
do jednoho bodu,

který opět v život se rozpíná...