Přirodní rozjímání

Anotace: Jednoho dne o prázdninách...

Za tmy a v šeru
v opuštěných horských vrchách
Tam, kde nebe často pláče
neví, že tak udržuje život v celé své kráse

Rostliny a stromy zde narozené
čekají na křest od pana faráře
Snad aby se mohli dostat do nebe
a jednou také pronášet formule

Náhoda mě dostala do těchto výšin
abych mohl sledovat obřad neznámý lidem z nížin

Toto nebyl kostel, ale katedrála
postavená ve slohu samotného boha
Přišel jsem tiše a s pokorou
usedl do lavice a někdo mi podal ruku svou
Pomalu jsem cítil, jak se přesouvám
avšak už jsem nebyl omezen
Já nešel, ale letěl
Ono dítě mě takto volalo
těsně po tom, co bylo samo pokřtěno

S láskou jsem jej obejmul a plakal
okolo vánek vál a po celém těle nás osahával
svými dotyky, rychlými, něžnými

Jak obřad končil
ze země se začaly zvedat duše
vytvářeli tajemné obrazce
stoupali stále výš
A já věděl, že je vždy poznám na obloze
jako své přátele
ty, jež mi umožnili být jedním z nich
navždy