Film očima běžného člověka

Anotace: Jde o pokus porozumět (mému) životu skrze nevšedně zvolenou metaforu. Rád bych podotknul, že sám sebe nepovažuji za spisovatele, moc často nepíšu a když už se k tomu dostanu, využívám psaní jako formu terapie, možnosti si utřídit myšlenky.

Život je jako film, u kterého neznáme začátek a ani střed, nicméně všichni dobře známe jeho konec. Jde o bestseller, o kterém se každý baví, film, o kterém se všude píše, jenž už z principu nikdy nemůže dostat horší hodnocení než deset z deseti. A proč? Protože nikdo dobrovolně nepřizná, že jejich film je bezcenný, zbytečně dlouhý, bez opodstatněné zápletky a jen s průměrnými hereckými výkony, které jsou většinu času stejně pro celkový film irelevantní. Jestliže se tu bavíme o filmu, pak se před všemi vámi prohlašuji za filmového kritika. Mám v plánu jít po stopách velkých francouzských kritiků a každý přeci ví, že Francouzi jsou nejlepší kritici, nebo to snad byly Italové? Důvodem, proč se mohu nazvat filmovým kritikem je moje neustále rostoucí nespokojenost s dnešní filmovou scénou. A za moji rostoucí nespokojenost může všudypřítomná beznaděj, však kam se vytratili všichni dobří scénáristé, režiséři, kameramani, zvukaři, herci a všichni ti lidi, kteří se aktivně avšak neúspěšně snaží znovu vytvořit to magické kouzlo filmů už dávno zapomenutých. Kam se vytratila všechna kreativita, schopnost improvizace a neortodoxního myšlení, které vyústilo, dnes už v kultovní filmy jako je Vetřelec, Kmotr, Vykoupení z věznice Shawshank, Pulp Fiction, Schindlerův list anebo třeba Taxikář. Jediné, na co se v dnešní době moderní film zmůže je možná tak remake nějaké staré klasiky a občasné rozdělení společnosti důsledkem produkční kontroverze, která ve finále slouží jako reklamní kampaň, žrádlo, pro společnost, jenž je hladovým psem, který nikdy nemá dost. Kdyby mi alespoň přestali kazit nostalgii mého dětství. I když bych rád tvrdit, že všechny moderní „kopie“ jsou špatné, v rámci co nejvíce objektivního pojetí této problematiky to říci nemůžu. Přeci jenom občas se poštěstí a člověk narazí na neopracovaný gem či nedoceněnou myšlenku ukrytou hluboko pod hromadou laciného dialogu.

Ostatně představa, že kdysi po světě chodil někdo, kdo měl místo očí kameru, místo mozku kotoučové filmy, a v rukách scénář je nepřestavitelné, a to ještě předtím, než vůbec onen dotyčný přišel s fyzickou natáčecí aparaturou. Mohl bych vám jsem vypsat jména všech těch lidí, kteří se podíleli na vzniku filmu, jak ho mi známe, ale neudělám to. Pro většinu z vás by šlo tak maximálně o zajímavý fakt. Proč bychom se také měli starat. Je k tomu důvod? Obohatí nás to intelektuálně? Stejně by s tím přišel někdo jiný. Ach tenhle monolog mě už začíná unavovat. To abych si radši něco pustil v televizi, nějaký ten moderní film, ten, který všechno to myšlení udělá za mě. Protože myslet bolí. A bolest nemá nikdo rád.

Nyní volím apatii jako spásu, vrchol světové kinematografie, jediná věc, která mě může uchránit před tím neřízeným chaosem. A abych pravdu řekl, člověk nenajde nic jiného než neřízený chaos v dnešním světě. Nebyl bych to ale správný kritik, kdybych nevyzdvihl alespoň jednu pozitivní věc na celé této nešťastné situaci, a to je mlhavá naděje do budoucna. Koneckonců jak nás sousta filmů učí, nehledě na špatný začátek anebo i nepříliš povedený střed, člověk nemůže s jistotou říct, jak dopadne zbytek příběhu.

A kdo ví, třeba se jednou podívám na film, ve kterém bych mohl hrát sám sebe. Jiný scénář, ale se stejným koncem.

Protože skutečně pochopit film znamená prožít milión různých životů.