Poprvé do lázní

Po náročné léčbě a následně několika mnoha pokusech o návrat zpět k "normálu", vše marné. Vše už je totiž jinak, já jsem jinde a ostatní za tu dobu také. Minimálně zestárli, zmoudřeli (tedy někteří) nebo zblbli a já se radši rozhodla, na doporučení mé lékařky, odjet do lázní.

S čerstvě nabytým čtvrtým křížkem na zádech, se souhlasem od revizního lékaře a s doporučením od svých nejbližších ať jedu, jsem s pěti kufry dorazila do lázní.

Od začátku jsem trnula obavami, že tam budu nejmladší a ostatní mi říkali:

,,Prosím tě, tam jezdí i mnohem mladší než jsi ty! A hlavně je ti 40! Myslíš si, že tam není nikdo mladší než ty? Omyl děvče sama uvidíš!"

Mé obavy byly oprávněné. Druhý nejmladší člověk byl o 40 starší než já. První dva dny se za mnou všichni otáčeli s údivem a otázkou v očích, co tam asi tak dělám, jaký problém mě sem přivedl. Dostala jsem místo u stolu s dalšími sedmi lidmi podstupujícími zdejší procedury. Paní naproti mně se hned u oběda zakuckala (bylo jí asi sto dvanáct) a já se bála jediného, že jí budu muset dát umělé dýchaní. Naštěstí jsem jí včas podala sklenici vody a ulevilo se nám oběma.

Na chodbách jsme se vyhýbala berlím a chodítkům a každý večer tam byly dostupné koncerty vážné hudby a hudba k poslechu a k tanci...tam jsem se neodvážila jít, protože jsem měla strach, aby někomu nevyskočil kyčel nebo náhradní kloub.

Jeden den po obědě jsem byla objednaná na částečnou masáž zad. Hlavu jsem strčila do otvoru v lehátku a snažila jsem se užít si to i přesto, že masáž nepatří mezi mé oblíbené. Bylo to fajn. Když jsem se vrátila na pokoj, všimla jsem si, že otvor z lehátka mi vtiskl svůj tvar na obličej. Pobavilo mě to. Nicméně jsem oblékla legíny a obula běžeckou obuv a vyrazila jsem na procházku spojenou s během.

Po hodině a půl poctivého výdeje energie jsem se vrátila na pokoj, dopřála jsem si zaslouženou sprchu a lehla jsem si spokojeně s knihou do postele. Netrvalo dlouho a cinkl mi telefon, aby mi připomněl, že je čas večeře. A tak jsem se oblékla, sáhla jsem po pudru, abych si upravila obličej a.......COŽE?! Já mám otvor z masážního lehátka stále na obličeji! Čtyřicítka není jen číslo, je to zároveň období, kdy začínám zjišťovat, že ty řeči o věku nejsou jen řeči.

Cestou na večeři obdivuji tamní pacienty, kteří se snaží dělat co nejvíc pro své zdraví navzdory věku a chorobám. Těší se sem zas a znova.

Já už jsem nosila sklenici vody své spolusedící automaticky a ta mi na oplátku třikrát denně (u každého chodu) vyprávěla, jak se tu před lety seznámila s paní, se kterou zůstaly nerozlučnými kamarádkami. Nikdy jsem neměla to srdce jí říct, že mi to už říkala u oběda, i u snídaně a taky den předtím a ten den před tím taky...

V zásadě jsem tam omládla především psychicky. Byla jsem mezi všemi hodně mladá a skoro bez problémů.

Odjížděla jsem odpočatá. Nikdy jsem si tak dobře neodpočinula jako tam. Pochopila jsem kouzlo lázní i důvod proč se tam každý tak rád vrací. Nic nemusíte a všichni se o vás s láskou starají.

Bohužel jsem se tam už od té doby nedostala, ale věřím, že se tam vrátím. Pokud ale budu otálet, bude tam jiná čtyřicátnice, která (pokud budu mít to štěstí) bude příště podávat vodu se strachem v očích mně a já si budu říkat, že v jejích letech jsem tam byla poprvé a začala jsem tam pak jezdit pravidelně. Uvidíme kolikrát zvládne si to vyslechnout. Já jsem to zvládala třikrát denně po dobu tří týdnů.