Cyklistkou proti své vůli

Už jako dítě jsem se závistivě dívala na kamarády/dky, vlastnící kolo, protože já tedy ne. Zřejmě jsme byli chudí, už ani nevím, ale dneska je to stejně fuk. Velmi často se mi zdávalo, že na kole jezdím, projížďky ovšem trvaly maximálně do ranního procitnutí.

Pak jsem se provdala za cyklistu. Domnívala jsem se, že tato jeho záliba nebude mít vliv na můj život, ale to jsem se spletla. Jednoho krásného dne jsem obdržela od něho darem takové malé skládací kolečko. A prý že se určitě naučím jezdit, ať to jen zkusím. No jo, jenže dospělá osoba se přece nebude ztrapňovat někde na sídlišti. Sice jsem poměrně dobře i vsedě dosáhla jednou nohou na zem, ovšem ne při jízdě, že?

„Musíš mě pěkně vzadu držet a se mnou utíííkat a neee tady, půjdem za město a jenom s tím mým kolem,“ nadiktovala jsem podmínky a kupodivu byly brzy splněny. Došlo tedy na moje zaučování, pěkně opatrně (nebudu přeci padat na tvrdou silnici, byť zcela klidnou), pomaloučku, polehoučku, ale jen do chvíle, než jsme v dálce spatřili přicházet jednoho ze známých. Co teď? Manžel pohotově vymyslel: „Budeme dělat, jakože na tom kole něco spravujeme.“ Procházející soused nebyl žádný blb, a tak pod vousy s úsměvem utrousil: „Dva lidi na jedno kolo…?“

Když zašel za obzor, pokračoval můj výcvik, až nabral můj jízdní um kýženého výsledku. Překonala jsem počáteční strach a začala jsem zdolávat krátké vzdálenosti (do dvou km). ‚To by mohlo stačit,‘ říkám si, ale nestačilo.

Nastal prý čas vyzkoušet mou dovednost opravdovým výletem. Tak jsme se jeli koupat (protože to já ráda). Vybrané místečko se nacházelo v údolí potoku Kačák, tedy níže, o hodně níže než výchozí bod. No nevadí, věděla jsem, že přední ruční brzdu mám používat jen velmi opatrně, jinak by mě čekal kotrmelec vpřed. Další možností, jak brzdit na mém skvělém bicyklu, bylo šlápnutí dozadu. Takže teorií nabytá jsem kurážně vyrazila a držela jsem se v tom správném odstupu za svým spolujezdcem. Ten se co chvíli otáčel, jsem-li ještě někde za ním. Já jela zvesela těšíc se na mokrou zábavu v cíli. Netušila jsem ovšem, že mě čeká zdolání šíleného sešupu vyšperkovaného ještě mnohými serpentinami. Ještě si vzpomínám, že mě po způsobu „myšky“ předejel jakýsi zásobovací náklaďáček. Jel přesně takovou rychlostí, která byla v tu chvíli potřebná, ale já jsem viděla, že se k němu podezřele blížím. Šlápla jsem dozadu, ale moje chabá síla na tenhle kopec prostě nestačila. Chtělo to prý vstát a brzdit oběma, na to jsem ale v tu chvíli neměla odvahu. Stále jsem se k tomu vetřelci blííí-ži-la… To je teda situace!

Manžel tuhle historku vypráví našim známým takto: „Předjel mě nějaký náklaďák a já jsem v zatáčce zahlíd, že za mnou už nejede nikdo. Zastavím, čekám a pořád nikde nikdo! Jdu chvíli zpátky a koukám, moje ženuška se pomaloučku vyhrabává z křoví a kopřiv v přilehlém příkopu.“

Co dodat? Lepší skončit ve škarpě, než v márnici, že?