Genius okamžiku

Anotace: Zajímalo by mě, jak by ten název zněl latinsky, ale tomu co mi nabídl překladač nějak nevěřím.

Stejně jako každý jiný otec jsem ani já nikdy nepochyboval o genialitě svých vlastních dětí. Prvním zábleskem výjimečnosti bylo již čůrání, první čůrání... Čůrání novorozence je věc zcela přirozená a jen blázen by na ní mohl spatřovat něco mimořádného, ovšem jen do okamžiku, kdy jste novopečeným otcem, přihlížejícím této banálně všední události. Mě první čůrání zastihlo zcela nepřipraveného. Stál jsem v pokoji chrudimské porodnice, naše úžasné, protože první, dítě leželo nahé v modelu skutečné postele, nekoordinovaně pocukávalo končetinami, já zvolna střízlivěl a uvědomoval si, že spolu s alkoholem prchá i hladina bezstarostna. Stál jsem za jeho hlavou a nemohl přehlédnout ty obrovské dlaně, chodidla, šourek…, zkrátka všechny ty tělní periferie mi tehdy připadaly větší a podivuhodně nepoměrné k tomu droboučkému tělu. A právě v tomhle užaslém rozjímání se to stalo. Bylo to rychlé, elegantní, prosté a absolutně bezchybné. Pokoj náhle překlenul tekutý oblouk, syn zůstal suchý a já, byť za jeho hlavou, úplně durch. Specialisté na hydrodynamiku i prostatici by jistě zaplesali, já ale nevěděl co s tím a tak jsem sebral a šel prostě domů.

Tak takhle nějak to u nás začalo. A kam to došlo?

Dnes přiběhli z koupelny dva, nahatí, vysmátí, s ipodem v rukou, tajuplnými výrazy ve tvářích a peckami narvanými do nosních dírek. Já opět nevím, nechápu, přiznávám, že i po letech mi ta role táty dává zabrat a aniž bych se vzmohl na cokoli, tak zazní dvojhlasné “Tati poslouchej!“ A tak poslouchám, druhorozený syn vytrhne sluchátka z nosu, zamíří je na mne, pustí nějakou tu jejich pecku a chce po mně, abych ji zesílil. Šmátrám po ipodu, horlivě tisknu tlačítko s ikonou plusu, ale neděje se nic, muzika pořád sotva šeptá. Chvilku společně neslyšíme, oni se zjevně baví mou dospělou neschopností, pak se ten mladší zatváří světácky, vrazí si pecky zpátky do nosu a jeho hlava se zázrakem rozezní. Je to jako kouzlo, jak kdyby připojil reproduktor a ne jen obyčejný nos. Já zase nevím, nechápu… k čemu je Weberův zákon, všechny ty poučky o recipročních obvodech, tuhosti ozvučnic a podobné hovadiny, když děti dávají celou tu akustiku s prstem, pardon, se sluchátkem v nose.