Obrazy v nichž hledáme sami sebe

Anotace: ...

Štěně leží se smutným výrazem chyceného jaguára v kleci.
Užívá si vůně potrhané tenisky na noze své paničky.
Hlavou se mu ubírají obrazy, kterým nerozumí.
V očích má odraz lovce, jenž selhal.
Cítí velké pnutí ve svém drobném tělíčku.
Rád by se rozběhl, ale neví kam.
Nechce se mu od lidského těla.
Od vůně, co mu přináší potravu a drbe ho na bříšku.
Co chvíli se propadá do spánku, který je plný trhaných snů.
Událostí, které nikdy neviděl.

Vídá tam i jiné psy, co jsou velcí a vyskytují se v houfech, tak nějak jako mouchy, když se chtějí přiživit u jeho misky.
A stromy.
Na zahradě jsou také stromy.
Velké stromy.
Tohle jsou úplně jiné stromy.
Obrovské.
Tak jako zvířata, která nikdy před tím nespatřil.
Opírá se hlavičkou o tenisku a rád by položil otázku.

„Ten pes jen promluvit,“ říká muž, který se právě vrátil z rybolovu.
Rád chytá ryby z pramice, aniž mu záleží na tom, zda-li bude úspěšný, protože to není jeho obživa.
„Myslíš, že by si dal rybu?“ ptá se své ženy.
„Jo a zdivočí. Já jsem ráda, že je to klidnej pejsek. Víš, co se říká.“
„Myslíš, že by se v něm ozvala divoká minulost rodu?“
„Přesně tak. Já chci psa domácího,“ říká žena.
„Ale co když o to on nestojí?“
„Prosím tě. Ten z toho nemůže mít rozum.“
Oba se zasmějí.

PS.
Pejsek doširoka zívá a odhalí své ostré perličkové zoubky.
Jeho nozdry zaznamenají libou vůni ryby a v náhlém hnutí mysli se zahryzne do tenisky.
Několikrát s ní hrubě zatřese.