Smrt

Bolest. Strach. Kruh. Temnota. Černý vítr měnící se v černější vír. Vtahuje mne. Pohlcuje mou duši. Vrhá mě vstříc propasti, které nevidím na dno. Vím jen, že je tam černo. A tma. A chlad. A nářek. Mé tělo sténá ze vší té nepřetržité bolesti. Zároveň ho však necítím. Je mimo. Je pryč. Padám dolů. Do bezedné jámy. Stovky hlasů mi co si šeptají. Nevím co. Jsou tak vtíravé. Nejde jim rozumět. Temnota přebírá kontrolu. Už se neorientuju. Vím jen, že mě čeká náraz. A náraz bude bolet. A náraz to taky může skončit. Nebo zhoršit. Přepadají mě mdloby. Malátnost, jakoby zkapalněla a tekla mi v žilách jako vstřebaný alkohol, který by měl konejšit. Hlouběji! Níž! Na samé dno. Čeká na mě. Natahuje dlouhé štíhlé ruce a skoro mě už třímá ve svém stínovém náručí. Jsem s ní. Objímám ji. Ona mě. Vzala mi vše a dala nic. Dala vše a vzala nic. Smrt.