Zpěvy nemilosti XI

Zpěv jedenáctý

Volání dálek – kdo někdy nečinně usedl na molu mořské zátoky a zahleděl se za horizont modravé nesmírnosti moře, zná ten pocit neklidu, s nímž by nejraději sám nastoupil na nejbližší loď odhodlanou čelit nevypočitatelnému oceánu a vydal se k neznámým břehům vzdálených světů, kde snad nalezne tichý přístav svého nenaplněného snu o smíření. Smíření se světem, smíření sama se sebou. Snu o to neodbytnějšího, o co naléhavější jsou žádosti jeho družky, jimiž se má naplnit její představa o životě plném požitků a neutuchající lásky. Představa, která je stejně vzdálená od reality, jako její vědomí od poznání pravého smyslu života.

Chci cestovat, poznávat cizí města a kraje, být v neustálém pohybu na cestě ke vzrušujícím zážitkům, něco si užít – zkrátka žít naplno. Ach, jak naléhavé je životní krédo dnešní ženy. Ona nikdy nepochopí, že smyslem duchovní cesty je nacházet klid a nikoli vzrušení, klidné spočinutí a nikoli honba za pomíjivými zážitky.

Pohleď na ty davy zevlounů valící se po trasách turistických průvodců. Jaká zhůvěřilost! Jaké žalostné poblouznění mysli! Jaké to pomatené dychtění po dosud neviděných obrazech, po úchvatných scenériích přírodních památek, kulturních pamětihodnostech či architektonických skvostech. Jako kdyby mohly předčít konejšivý účinek rodného kraje, malebná zákoutí a tichá závětří vlastního domova. Nebo snad jsou všichni ti mondénní dobrodruzi a splašené cestovatelky lidé bez domova?

Když si ženy sdělují své zážitky z cest, je slyšet trávu růst. Baron Prášil je proti nim pouhý mluvka bez fantazie. Jakže? Týden na dovolené si den, co den hlídat místo na pláži a pak hledět přes hromadu ostatních tragických figur na azurové moře, jehož jednotvárná hladina se na obzoru snoubí se stejně jednotvárnou nesmírností nebes? Za to stojí obětovat celoroční úspory, nebo si dokonce vypůjčit v bance na celoroční splátky, aby si falešné Venuše představovaly, jak jim leží svět u nohou? Ten svět, který se jim míhá před očima zanícenýma jižním sluncem?

Znám jedinou cestu, pro níž stojí za to obětovat vše: Cestu tam, odkud není návratu. Cestu do dalekých severských krajů, až za polární kruh, kde ve skalních puklinách útesu nad mořem hnízdí bílí terejové a příboj ledových vod se tříští o liduprázdné pobřeží. Cestu, jakou už dávno chovám ve svých představách. Pokud se na ni vydám, budu putovat zcela sám, a nakonec stanu na posledním kontinentálním převisu, abych odříkal modlitbu za spásu své duše, a pak se vrhnu do zpěněných vln podoben okřídlenému lovci nořícímu se za doprovodu kosatek do hlubin severního oceánu.