Marion - I.

Marion Brenner zamkla vchodové dveře krásného rozlehlého domu v nóbl čtvrti, kde bydlela s rodiči, bratrem a dvěma sestrami, a sešla dolů k nejmladší, desetileté sestře Camille, která na ni čekala pod schody. Marion doprovázela Camillu do školy každý den, neboť ostatní členové rodiny chodili do práce či do školy dříve; navíc teď byla jediná, kdo měl volno, neboť včera složila děsivé zkoušky z prvního semestru. Byla sice přesvědčená o tom, že sestra do školy trefí skvěle, na druhou stranu se ovšem obávala, že takovou překrásnou malou dívku by mohlo na cestě potkat něco špatného, a tak příliš nereptala.

Kdysi stejně doprovázela i nyní patnáctiletou Rosalii, ačkoli tato sestra byla jen o tři roky mladší, a tehdy o tom smýšlela poněkud jinak; proto, že v té době byla sama puberťačka, ale hlavně z důvodu, že Rosalie jí celý život neuvěřitelně lezla na nervy. Milla byla sladká, hodná a splachovací, ale Rose byla svéhlavá, panovačná a podle Marionina názoru nemístně namyšlená.

Všechny tři byly povahově dokonale odlišné, jen vzhledově se podobaly: všechny měly kaštanové vlny, světlou pleť, výrazné oči a drobnou postavu po matce. Jejich starší, sedmadvacetiletý bratr David byl o něco snědší a mohutný po otci. Do jednoho všichni měli temně oříškové tátovy oči.

Ríona, jak jí říkala irská babička, měla ze svých sourozenců nejraději Davida a ten zase zbožňoval ji. Rosalie tudíž z iracionálních pohnutek vyrazila do útoku a vytvářela proti nim pakty s Millou, která měla ráda všechny. Marion si z toho moc nedělala a raději Rose ignorovala, což ale sestru spíš dopalovalo. David, který většinu času trávil v práci, si toho skoro ani nevšiml a dál se věnoval Rion.

Milla byla vlastně rodinné překvapení, protože matce bylo čtyřicet, když zjistila, že je opět těhotná. A o to lepší to bylo překvapení, že byla tak hezká a šikovná. Hrála na klavír a zpívala ve školním sboru, přičemž učení jí také šlo výborně.

Rosalie chtěla být baletkou. Nosila věčně ten druh růžové, který Marion vadil, a třikrát týdně chodila tančit k soukromé učitelce. V mnoha ohledech byla k pohledání ambiciózní.

Když nepočítala mnohé potyčky se sestrou, byla Marion velice šťastná a spokojená. Přece ji však občas přepadaly stavy, kdy měla silný pocit, že jí něco chybí.

„Hej, Rí, víš, že jsem dostala pusu od Bena?“ usmívala se Camilla, když spolu vyrazily k podzemce.

„Skutečně?“ předstírala Marion zaujetí.

„Včera. Řekl mi, že jsem hezká, a pak mi dal pusu.“ Camilla při těch slovech zářila.

„Tak to musí být pravá láska,“ přitakala Rion a snažila se to nemyslet ironicky.

„No jasně!“ zasmála se Milla. „Ve školce už jsme plánovali, jak se vezmem.“

Svatá naivito, povzdechla si v duchu Marion. Já jsem si taky v pěti letech kreslila, jak jednou budu vdaná za toho hezoučkého chlapce, který mi půjčil autíčko, když jsem venku upadla a rozbila si koleno.

Řekla však: „Gratuluju. Už máte termín?“

Camilla se zarazila. „No vidíš, na to jsme zapomněli. Dohadovali jsme se totiž, jakou barvu bude mít koberec v kostele. Já chtěla růžový a on zelený.“

„Krásné.“

Po zbytek cesty Milla nadšeně vypravovala, jak bude vypadat jejich svatební obřad a hostina. Rí neměla to srdce jí říct, že si vůbec nemyslí, že to s tím vdáváním bude tak jednoduché. Sama byla jako dítě taková. Nakonec byla ráda, že se jí zbavila před její školou.

Sama se vydala o několik ulic dál k jedné své oblíbené kavárničce. Tam na ni už čekal Anthony Quinn, její dlouholetý přítel a už i partner, plavovlasý a hezký. Když ji uviděl, poprvé po měsíci, vztyčil se tak rychle, že převrhl židli. Marion se usmívala, když ho pozorovala, jak ji rychle zvedá a přitom se omlouvá všem v dosahu. Celý roztržitý ji pak pevně objal a něžně políbil.

„Ahoj,“ vydechl a prohlížel si její obličej. „Jak ses měla?“

„Celkem dobře. Jen ta zkouška byla horor… Jak ses měl ty?“ Posadili se.

„Ale… Minulý týden jsem vydal jeden článek, kde jsem trochu popustil uzdu sarkasmu, no a ten týpek, co se ho to týkalo, si stěžoval. Naštěstí šéf byl se mnou zajedno, takže se celkem nic nestalo – jenom mi symbolicky vynadal – ale byly to docela nervy.“

„To věřím,“ zasmála se. „Tak takhle jsi rebeloval. Já se v Cambridge docela nudila. Každý den nějaké přednášky, občas volno, během kterého sice můžeš jít ven a bavit se, ale místo toho se šrotíš nad učením, protože to nezvládáš. Jsem zvědavá, jak dlouho tam vydržím,“ povzdechla si.

„Je to tak zlé?“ zachmuřil se starostí Tony. Pohladil ji konečky prstů po tváři.

„Přinutilo mě to konečně se začít učit,“ zazubila se na něj. „Ale možná mi ani to nepomůže. Je to holt těžké. Přitom by si laik řekl, že na filozofii nic těžkého být nemůže.“

„Co teta, pomáhá ti s tím trochu?“

„Ne, Tess je spravedlivá. Jen mi jednou prozradila, jak se učila ona, aby to všechno pobrala, takže je to trochu lepší. Jednoduše jsem si řekla, že to dám. Nejsem žádný rozmazlený fracek, abych rodiče žádala o nějakou neoficiální pomoc, ale taky nechci být rodině ostudou proto, že vyletím z univerzity. Když už jsem se na ni jednou dostala, taky ji dodělám.“

Tony se jen usmál a v jeho obličeji Marion zachytila náznak pýchy, když se na ni díval.

Byl to báječný kluk. Znali se od střední školy. Zaujal ji hned první den, kdy k ní prostě přišel a ohromující deklarací, jíž ukázal své nadání pro novinařinu a také touhu si vedle ní sednout, si Marion získal. Stal se jejím nejlepším kamarádem, stejně jako další spolužačka, Stella Erse, se kterou se dalo povídat kdykoli o čemkoli.

Před půlrokem podlehla jeho tak trochu dětskému kouzlu a schopnosti v rozrušení lidi umluvit a ubavit k smrti a konečně souhlasila s jeho neúnavnými návrhy. Jako partner byl starostlivý, milý a něžný, kteréžto vlastnosti se léta schovávaly za maskou rozpačité užvaněnosti.

Po společné snídani se vydali do parku. Ten den to vypadalo, že bude aspoň chvíli hezky. Co ale vůbec nebylo hezké, že zrovna poblíž svého oblíbeného místa potkali partičku kluků.

Jednoho z nich Marion znala. Byl to šestadvacetiletý Sven Rayner, napůl Dán, napůl Španěl, co bydlel se zazobanými rodiči ve stejné čtvrti jako ona; vysoký a pohledný ramenáč s pronikavým pohledem šedých očí, tmavými vlasy a mírně olivovou pletí, který dělal policejní akademii, protože se na nic lepšího nezmohl. Ti ostatní kluci byli jeho kamarádi z ročníku. A všichni včetně něj to byli neuvěřitelní burani, kteří si rádi vyskakovali – jenom proto, že měli svaly a někteří k tomu i vlivné rodiče.

Marion chtěla projít, aniž by si jich všímala, a usadit se někde jinde, nejlépe hodně daleko. Rayner, který si z ní z nějakého důvodu vytvořil svůj oblíbený terč posměchu, však vykřikl:

„No ne, tady je dívka mého srdce, mládenci!“ smál se. „Ale co to, s jakým uchem to jde? Nejsem snad já ten, na kterého by měla roztahovat nohy?“

Ostatní členové jeho party se chechtali, že se občas až neudrželi na nohou.

Marion zatnula zuby, ale křikla mu v odpověď stejně lehce:

„A není náhodou Rayner to ucho, které si tak dětinsky vymýšlí všemožné nesmírně vtipné poznámky, jen aby jiné shodil a sám si tak připadal důležitý?“ vrhla na něj sladký úsměv.

Rayner ještě neměl dost času na to, aby se vyrovnal s jejími protiútoky, protože většinou ho jen ignorovala, a tak na zlomek vteřiny mu tváří probleskla nejistota. Rychle se ale sebral.

„Tak koťátko škrábe, hm,“ ušklíbl se. „Jaktože nepoškrábeš to své Ucho, Marionetko, vždyť to musí být odporné, když se na tebe lepí takový slizký hádek.“

Rion chtěla odpovědět, ale Tony ji předběhl.

„Sklapni a přestaň se do ní navážet,“ řekl mu klidně.

„Ty se nepleť do záležitostí, co mám tady s Marionetkou, Ucho,“ doporučil mu výsměšně Rayner. „Kromě toho, jestli sis nevšiml, navážím se hlavně do tebe.“ Než Tony stačil odpovědět, Sven se obrátil opět k Marion. „Co, dračice, nechtěla by ses radši ohřát v mém náručí?“ mrkl na ni svůdně a sjel ji pohledem.

„Chcípni,“ odsekla znechuceně, popadla Tonyho za ruku a odcházela. Rayner za ní ještě křičel:

„Však ty si to jednou rozmyslíš, děvenko! Nakonec mi dáš, to se vsaď!“

Marion už si toho nevšímala. Podívala se do jasného nebe přes síť listí. Byl hezký den a nechtěla si ho kazit kvůli takovému grázlovi. Taky nechtěla, aby se opravdu pustil do Anthonyho. Bylo mu jen osmnáct, byl dokonce o měsíc mladší než ona, a ač byl docela vysoký, rozhodně neměl ty svaly, které se rýsovaly pod Raynerovým bouráckým rolákem.

„To je neskutečné,“ brblal Tony. „Co ten si dovoluje, to svět neviděl.“

„V klidu,“ povzdechla si Marion. „Hlavně s ním nepouštěj do hádek, ano? Slib mi to. Nechci, aby z tebe nadělali kaši, až tě jednou potkají, když kolem nebudou svědci. Je to parta hrubiánů.“

Taky si povzdechl. Po chvíli ticha řekl: „Slibuju.“

„Díky.“

Rí tušila, co na ní Raynera tak dráždilo – byla krásná, chytrá a nechtěla s ním mít nic společného. Nejraději se do ní navážel, když měla na sobě něco vyzývavého, jako právě teď bílé letní šaty po kolena a sytě červené střevíčky. Jednoduše tu nebylo proč se vzrušovat – mnohé hezké dívky zakoušejí podobné strasti, když se v jejich blízkosti objeví nadržený buran.

Byla si téměř jistá, že si na ni doopravdy nic nezkusí. Nebyl sám, kdo měl vlivné rodiče. Její otec byl diplomatem samotné královny, která sice zemi nevládla, ale ochranu poskytovala dobrou. Marion pochybovala, že by Rayner byl tak hloupý, aby nevěděl, že by to pro něj znamenalo víc problémů, než za jaké mu ona stála.

 

 

 

Byly to právě necelé tři roky potom.

Marion si později ráda celou událost přehrávala jako scénu z Benjamina Buttona a vymýšlela, co všechno se stalo a co se mohlo stát jinak, aby to jinak dopadlo i pro ni. Ve skutečnosti si však nikdy úplně nevzpomněla, jak to vlastně vypadalo, když ji srazilo auto.

Na univerzitě už jí to šlo o mnoho lépe a mohla teď večery a volné dny trávit zábavou. Vyrazily si s děvčaty na diskotéku, aby si trochu provětraly mozkové závity a uvolnily se. Byl to skvělý večer, Marion se dlouho tak dobře nebavila; tančila s hrstkou hezkých mužů a připadala si jako hvězda večera. Když celé rozesmáté vyšly ven, pořád ještě tanečním krokem, a dvě z nich si vedl pár těch pěkných mužů, byla chladná podzimní noc někdy kolem třetí ráno.

Jen maličko stačilo k tomu, aby se Marion vyhnula nehodě: rozhlédnout se, než vběhla do silnice. Takovou hloupost si velice vyčítala, ale byl to především alkohol, co je zbavil starostí a pozornosti. Ucítila jen tupou bolest v nohou a poslední, co si pamatovala, byl vyděšený řidičův výraz.

 

 

Probudila se v nemocnici. U ní stála jen matka, která brečela a omlouvala otce, který byl samozřejmě starostmi bez sebe, ale zatím nemohl přijet.

„Holčičko,“ vzlykala tiše Elizabeth a opatrně dceru hladila po vlasech. „Už každou chvilkou tě vezmou na operaci. Doktor měl dneska mít volno. Neboj, bude to v pořádku… Jsem s tebou.“

Marion chvilku trvalo, než pochopila, proč jí to matka říká. Pak si uvědomila, že sama pláče, částečně lítostí a z části bolestí. Celé tělo měla jako v ohni. Copak jí nedali něco na bolest?

V tu chvíli přišla sestřička. Matka se jí ptala, jestli Rí dostala léky, ale sestra řekla, že tak brzy se léky nedávají, to až infuzí těsně před zákrokem. Dodala, že počítali s tím, že tu doktor bude mnohem rychleji, takže bez nich musela vydržet déle, než bylo nutné, ale že už tu bude co nevidět.

Marion se poprvé v životě skutečně začala modlit, ačkoli jen tak všeobecně. Něco prostě dělat musela, aby si dodala naději, že to utrpení skončí brzy.

Když sestřička odešla, jako velká bouře na pokoj vtrhl David. V ruce držel trochu otřepanou kytku a byl zmáčený od hlavy k patě.

„Ahoj slunce,“ vyhrkl, když se dostal k Marion. „Promiň, auto mám v servisu a přišel jsem domů pozdě, takže jsem se ani nesvezl s máti, ale už jsem tady! Jak ti je, malá, bolí to? Už je to lepší?“

Rí vydávila úsměv, protože bratra hrozně ráda viděla.

„Ne,“ šeptla a matka vysvětlila zbytek. David se rozčílil.

„Cože? To snad ne! Tebe ještě nikdo neoperoval?“

„Uklidni se, jenom čekáme na dobrého a důvěryhodného doktora. Na toho, co ji zašije tak, že po chvíli sama nepozná, že měla nějakou nehodu.“

Dave se pořád mračil, nic už však neřekl. Chytil Marion opatrně za nezraněnou ruku a zůstal tak, než ji odvezli na sál, čímž důsledně ignoroval matčino nabádání, aby si sundal alespoň tu mokrou bundu, protože jinak nastydne. Rí se ale díky němu uklidnila a přečkala tu dobu v psychickém zdraví.

„Nemohl bys mě operovat ty?“ zeptala se ztěžka.

Usmál se. „Já dělám srdce, zlatíčko. Tohle naštěstí nepotřebuješ.“

 

 

Ještě dlouho musela ležet a nic nedělat. Spolužačka Susan jí sice posílala každý druhý den své vlastní výpisky, aby se měla z čeho učit a moc tak nezameškala, Marion však celou noc a většinu dne prospala a ve zbylém čase se o ni starala matka, David, nebo otec, podle toho, jak kdo mohl. Dokonce i Rose prozatím odložila válečnou sekeru a přišla ji s Millou navštívit. Ten, koho očekávala, se ale pěkných pár dní neobjevil.

Když se Tony dostavil, Marion by úlevou a nadšením skoro skákala, kdyby mohla. Nesl jí krásnou velkou kytici žlutých růží. Nejdřív je pečlivě uložil na stolek a pak se k ní sklonil a políbil ji na čelo.

„Jak ses měla, Rí?“ usmál se na ni. „Co všechno se ti stalo?“

„Šlo to,“ ušklíbla se pobaveně. „Zpřelámané hnáty, jak bych to nazvala, nějaké to naštípnuté žebro a spousta ošklivých podlitin. Co ty?“

Začal vypravovat o tom, co dělal, tím svým způsobem, ze kterého vždycky poznala, jak se cítí. Tentokrát byl nervózní a rozpačitější než obvykle, uhýbal pohledem a tvářil se provinile. Marion už začínala něco větřit z těch růží, ale teď jí její intuice servírovala přímo dokonalý scénář toho, co se bude dít.

Několikrát se zadrhl, odkašlal si a začal znovu. Pak to konečně vzdal. Po chvilce z něj vypadlo, že má jinou. Začal se omlouvat, ještě než cokoli řekla. Už byl prostě takový.

Poskytl jí tím však čas se sebrat. Dala si ohledně vztahů jedno předsevzetí a to hodlala dodržet.

„Hej, Tony, stop, počkej chvilku… Neomlouvej se. Všechno je OK. Jsem ráda, že jsi s tím přišel první, usnadnil jsi mi to. Nikam to prostě nevedlo, já vím. Rozejdem se v míru, jo?“

Koukal na ni jako vyoraný potkan.

„Jo tak,“ hlesl. „Jasně. To chápu. Samozřejmě. Už to nemělo cenu, jo. Máš pravdu. Moc jsme se neviděli, to nám asi taky nepomohlo. Ty v Cambridge, já v Londýně… No… Jo. OK. Takže je to za náma.“ Pokusil se usmát. „Je mi to líto.“

„Ale no tak, máš přece novou holku,“ povzbuzovala ho. „My pro sebe evidentně nejsme stvořeni, ale vy dva třeba jo. Jen do toho, Tony, přeju vám hodně štěstí.“ Marion tak docela nechápala, proč najednou utěšuje ona jeho. Vždyť ona byla vlastně podváděna a teď se s ní její dlouholetý přítel rozešel. Byla to rána do srdce, a přesto se dokázala chovat naprosto normálně, jako kdyby mu dodávala odvahu do nějaké životní zkoušky, během níž by byli stále ještě spolu.

Ještě chvíli u ní seděl a povídali si o událostech mimo jejich vztah. Potom se raději rozloučil a odešel se slibem, že se na ni ještě zajde podívat.

Když zmizel, Marion se dívala z okna. Po nějaké době sklonila hlavu a konečně jí vytryskly slzy. To bylo ono předsevzetí: před chlapem nedej najevo, jak tě ten rozchod bolí, i kdyby sis o samotě měla oči vyplakat.