Marion - II.

Další dny ubíhaly velmi monotónně. Návštěvy přicházely a odcházely a možná se některé divily, proč se jim s Marion najednou povídá tak ztěžka. Většinou to ale přisoudili následkům nehody, že z toho má deprese, něco si vyčítá atd. Jen jednou se matka zeptala, jestli u ní byl Tony a ona odpověděla jen, že byl.

Postupně se začínala prohrabovat materiály z přednášek a vzápětí taky začínal její utajovaný pláč mít čím dál častěji důvod v učení než v rozchodu. Tony jí naboural sloupoví vyrovnanosti, které ji dosud pevně podpíralo, a pohled na tolik zameškaných témat, která se bude muset našprtat, aby alespoň prolezla s odřenýma ušima, ji silně deptal.

Přepadávaly ji už i výčitky svědomí z nezodpovědného chování, které zavinilo její nehodu; chtělo se jí umřít při pomyšlení, že si následky ponese celý život. Připadala si podivně sama, jako kdyby se od ní najednou odvrátil celý svět a přes rameno na ni házel tuny starostí a povinností. Tu prázdnotu, která se jí otevřela v nitru, by pravděpodobně začala zapíjet alkoholem, kdyby měla šanci nějaký dostat.

Nechtěla se svěřovat, protože měla dojem, že by to neunesla – říkat lidem, kteří se na ni vykašlali, jak hrozně jí je. V dalším okamžiku si uvědomila, že se na ni nikdo nevykašlal (tedy kromě Tonyho) a že by ji rádi vyslechli, to si však najednou přišla tak trapná se svými hloupými starostmi, že jí bylo ještě hůř. Nevěděla, co dělat.

Svět se jí prostě najednou zbořil od základů. Nevěřila, že se jí ještě někdy podaří to vše dát dohromady.

 

 

Když ji konečně propustili o berlích domů, trávila zase doma skoro veškerý čas nad učením, neboť zrovna bylo volno. Čekala ji posunutá zkouška z prvního semestru a pak rovnou nástup na druhý. Celé dny byla zavřená ve svém pokoji, seděla na měkkém koberci na zemi a všude měla rozložené papíry s kamarádčinými poznámkami. Bylo štěstí, že její rukopis většinou rozluštila.

Večer před odjezdem do Cambridge si konečně dala pauzu a zašla si do čajovny poblíž domova. Vzala si s sebou knihu a u výborného horkého čaje strávila pár hodin, než se zase sebrala k odchodu. Cítila se o něco lépe, ale pořád to bylo na nic.

Náladu jí nevylepšil pohled na Svena Raynera, který si to kráčel k domovu stejnou cestou. Marion se pokusila schovat, ale s berlemi to byla trochu obtížná věc, a tak si jí Rayner všiml a zavolal na ni.

„Hej, Rionetke, nechceš pomoct?“

Překvapilo ji, že jí nabídl právě tohle. Možná to bylo tím, že byl sám, a tak se nepotřeboval vytahovat před kluky. Zamířil k ní.

„To je dobré, Raynere, zvládnu to sama.“

„Nejde o to, jestli to zvládneš, ale o to, že tu máš chlapa, co ti to ulehčí,“ vysvětlil a nabídl jí rámě. Chvíli na něj zírala.

„Hele, tohle na mě nezkoušej,“ usekla kysele. „To, že jsem chromá, ještě neznamená, že jsem blbá. Špatně dopadneš, jestli se mě pokusíš někam zavléct, to ti slibuju.“

„No tak, Rí, zas takový hajzl nejsem, i když to tak vypadá. Odvedu tě domů a cestou se zastavíme, jenom když budeš unavená.“

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mu věřila, ačkoli ji nějaká skeptická částečka jejího já stále ještě varovala. Když se na něj podívala, uvědomila si, že se změnil od té doby, co začala chodit s Tonym. Už nenosil obepínající trička a roztrhané džíny; stále více na něm vídala košile a kalhoty od obleku. Koneckonců, ani jeho kamarády už nevídala tak často a měla pocit, že se prostřídali. A taky byl čím dál hezčí, což se jí v jejím současném postavení zdálo pěkně nefér, protože se sama cítila pokažená a nehezká.

Odevzdala mu jednu berli a zavěsila se do něj. Mlčky jí pomohl do schodů ke dveřím, vrátil jí berli a seběhl dolů.

„Tak dobrou noc, Marionetko,“ řekl nezvykle tiše. „Nech si o mně zdát.“

„Dík, Raynere. Dobrou,“ cítila povinnost říct.

„Ačkoli jsi nedodala, v co jsem doufal, stejně si o tobě nechám zdát, jo?“

„Jasně,“ zasmála se neslyšně a vklouzla do dveří.

 

 

 

Když Marion dokončila studium s kýženým titulem PhDr., byla již zdravá. Doktor, na nějž tehdy čekala, odvedl opravdu mistrovskou práci, protože jizvy, které měla na kolenou a bocích skoro nebyly vidět. Mohla zase vesele chodit, běhat, skákat i tančit, její obličej už dávno nenesl žádné známky odřenin a stejně tak dobře srostla i žebra.

I její psychický stav se zase dostal zpět na normu. Výčitky svědomí utichly, srdce se zahojilo, Marion se srovnala se svým novým životem a konečně byla vděčná za to, že žije, místo aby neustále litovala toho, co hrozného se jí stalo.

Zjistila dokonce, že ji ta nehoda vlastně posunula o kus dál v životě. Víc si vážila života. Více si vážila i své rodiny, rodičů a bratra, kteří se o ni pečlivě a citlivě starali. Přišla na to, že ačkoli byl Tony skvělý kamarád, vztah s ním ve skutečnosti za moc nestál; nebyl prostě dost dospělý. Kamarádi z Cambridge jí nanosili hromadu věcí ke čtení, ve kterých objevila opravdové skvosty, které jí měnily pohled na svět a život. Cítila se jiná, mnohem starší. Jako kdyby přeskočila pár desetiletí vývoje za několik měsíců.

Věděla, že je připravená žít jinak, protože někteří jiní, jimž dala ty skvělé knihy přečíst, vůbec nic nepochopili. Ona se změnit chtěla. Přála si zlepšit se a dařilo se jí to. Byla na správné cestě.

Co bylo zvláštní, i Rayner se hodně změnil. Předtím jako dospělý jen vypadal, ale nyní se tak už i choval. Od toho večera, kdy jí pomohl dojít domů, na ni nekřikl jedinou posměšnou poznámku a dokonce se z jeho slov postupně vytratila i ta sebejistá touha po ní. Teď se na ni usmíval a zdravil ji, kdykoli se potkali, a jediné poklony od něho zněly jako z úst gentlemana.

 

 

Znejistěla, když ji pozval na večeři. Fajn, večeře je OK, pokud je to s blízkým přítelem nebo vážným nápadníkem. Jenže Rayner? Ten hejsek, co ji bezostyšně nazýval dívkou svého srdce přímo před Tonym, navážel se do ní a jeho kamarádi byli burani z akademie?

Třeba jsou na detektivním lepší lidé, než se scházeli v té škole. Možná že jako policajt je Rayner prostě jiný, protože lépe pochopil svět i život. Každopádně, spíš ze zvědavosti, pozvání přijala.

Pro jistotu se moc neparádila, aby ho neprovokovala a také zapadla do společnosti podniku, jejž vybrala – bylo to velké, světlé a velmi nesoukromé místo, a to bylo přesně, o co Marion šlo. V šest se pro ni Rayner stavil před dům.

„Ahoj, kočko,“ pozdravil s rukama v kapsách, když vyšla a zamkla.

„Ale. Že bychom měli zpátky toho starého dobrého Raynera?“ podotkla jízlivě.

„Zvyk je železná košile a při pohledu na tebe mě dobré způsoby opouštějí,“ vysvětlil s úsměvem, jak scházela po schodech.

„Aha, už tomu rozumím. Ahoj,“ rozhodla se mu věnovat pozdrav.

„Co pusu na uvítanou?“ pozvedl obočí, ale kupodivu to moc jistě neznělo.

„Na to ani nemysli,“ odvětila klidně a zavěsila se do něj. „Máš odvoz, nebo se projdem?“

„Myslel jsem, že si dáme procházku. Je příjemné mít tě tak blízko vedle sebe.“

Marion jen protočila oči k sytě modré večerní obloze.

„Ta černá tužka ti sakra sluší,“ ocenil. Rí sklonila hlavu a zasmála se, protože už nevěděla, co jiného má dělat. Opravdu jí to začínalo připadat spíš vtipné, než cokoli jiného. Rayner mluvil skoro jako dřív, jen vynechal hrubosti a sprosťárny, ale především jeho tón byl neporovnatelný. Pořád sebevědomý, ale bez té dávky pohrdání. Teď ji balil prostě jako normální chlap, ne jako buran.

Restaurace Luna nebyla daleko, ale šli pomalu, a tak jejich rezervaci už málem vydali někomu jinému. Dnes bylo opravdu narváno. Marion viděla na Raynerově tváři tu náhlou nejistotu a nechuť tam zůstávat, ale sama byla rozhodnutá nic neměnit. Čím víc lidí, tím spíš si nic nedovolí, ať už se tváří sebenevinněji.

Usadili se ke stolu a objednali si. Marion nepřeháněla, vlastně ani neměla hlad; od rána měla nějaký stažený žaludek. Rayner si dal skleničku vína, ale ona nechtěla pít.

„Hele, ale já jsem se fakt změnil,“ oznámil tiše, když ji pozoroval.

„Jo, já ti věřím,“ odvětila mile Ríona jen s kapkou ironie v hlase.

„Nevěříš,“ zavrtěl hlavou a usmál se.

„No, ne,“ přiznala. Zasmál se, ale přišlo jí, že trochu zamlkl.

Konverzace prostě poněkud vázla. Marion si držela odstup, a tak všechny Raynerovy pokusy o navázání bezstarostného hovoru nebo aspoň tlachání přicházely nazmar. Jeho oči stále ulpívaly na jejím obličeji, protože se snažil vypozorovat jakékoli obměkčení, a ji to znervózňovalo, protože při obecenstvu nejedla příliš ráda. Několikrát se jim podařilo téměř pět minut vést celkem podařený dialog na téma oblíbených a neoblíbených věcí, ale jakmile se jí Rayner začal ptát, jaké to bylo po té nehodě, stáhla se ještě víc.

Když dojedli, zeptal se, jestli by chtěla zajít ještě někam jinam, nebo radši hned domů. Marion se na chvíli zamyslela.

„Ehm… Já ti nevím. Spíš asi už domů,“ řekla nakonec nejistě. Rayner se naklonil směrem k ní.

„Poslyš, chápu, že asi není jednoduché mi po tom všem začít věřit, ale když mi nedáš šanci dokázat změnu k lepšímu, nevidím důvod, proč se snažit. Tedy… důvod by tu byl, jenže živit plané naděje je asi tak produktivní, jako sít obilí do zasolené půdy.“

Říkal to velmi vážně; takový výraz na jeho obličeji Marion ještě neměla tu čest spatřit. Povzdechla si a podívala se mu do očí.

„Dobře, tak… co třeba si zítra vyjít zas? Mám volno.“

Rayner se usmál způsobem, při kterém ji zašimralo, a zdál se najednou mnohem veselejší.

„Víš, na co jsem přišla?“ nadhodila. „Že ani namyšlení policajti ze zazobaných rodin nemusí být tak hloupí a nevzdělaní, jak se může zdát.“ Při Raynerově výbuchu smíchu se neubránila úsměvu. Když se uklidnil, pokračovala: „Proč jsi vlastně šel na policii? Mám dojem, že dětičky jako ty a já nic takového obvykle nedělají. To je vždycky samá medicína jako můj bratr, práva, nebo filozofie; spousta zajímavých věcí za dobrý peníz a u mnohých se ani nemusíš fyzicky namáhat.“

„No…“ zdálo se, že se zamyslel. „Choval jsem se jako buran, ale… myslím, že to bylo spíš tím, že jsem si nějak nedokázal najít místo v životě. Prostě jsem radši zapadl do nějaké party, ať už to bylo cokoliv, a snažil se předstírat, že jsem stejný, jako ti druzí. Ale jako prcek jsem si představoval, že budu muž zákona: budu ochraňovat nevinné lidi a sbírat zločince. Až později jsem přišel na to, že policie sice má být k tomu účelu, ale většinou není. Přece jsem ale na tu akademii šel, protože jsem neměl žádný lepší nápad. Na střední jsem zrovna nezářil, takže na nějakou silně zadumanou školu by mě asi ani nevzali a nejsem zas takový snob, že bych žádal rodiče, aby mi to zařídili pomocí prachů.“

Marion si uvědomila, že už chvíli drží skleničku s džusem několik centimetrů před pootevřenými ústy. Napila se.

„Zajímavé,“ řekla jen. Věděla, že jí to poskytne spoustu materiálu k přemýšlení, ale nechtěla, aby to vypadalo, že mu hned tak sežrala jeho hezká slova. Když se na chvilku pozastavila nad představou Raynera jako ‚prcka’, uvědomila si, že je mu teď jedenatřicet let. Dospělý chlap, nebo by jím aspoň měl být. Uvědomila si, že celých několik let měla dojem, že se vůbec nic nemění; jako kdyby se zastavila na dvacítce a dál už nestárla a nestárl ani nikdo kolem ní.

Líbilo se jí, že přestože jen ‚zapadl do nějaké party‘, tak nějak přirozeně se stal jejím vůdcem. Ukazovalo to sílu jeho osobnosti. Zatímco ostatní kluci slepě kopírovali jeho styl, on si zářil vlastním ohněm. Možná ani nevěděl, jaký potenciál se v něm skrývá, ale Marion to teď viděla naprosto jasně. Tony nebyl silná osobnost; jeho zbraní byla záplava slov a obranou vlastní slabost a nekonfliktnost. Raynerovi se stačilo podívat a všichni věděli, s kým mají tu čest. Do něj by se nikdo bezdůvodně neopřel, kdyby si nebyl jistý, co Sven udělá.

„Proč ty jsi šla na filozofii?“ zeptal se.

Marion pokrčila rameny. „Neměla jsem lepší nápad,“ usmála se a on ji napodobil. „Tak půjdeme?“

„Jasně,“ souhlasil a mávl na číšníka.

U dveří Brennerových domu se zastavili.

„Asi nebude ani pusa na dobrou noc, co?“

Rí by nepřežila, kdyby si nějaký chlap mohl myslet, že mu tak rychle skočila na špek. Zjistila však, že by jí ten polibek vůbec nebyl proti mysli.

„Ne,“ usmála se jemně, vystoupala do schodů a než zmizela, mávla na něj. „Dobrou noc.“

„Dobrou, Marionetko…“

Marion zabouchla dveře, opřela se o ně a dlouze vydechla. Až pak si všimla, že ji pozoruje otec, který zrovna procházel vstupní halou. Připadala si vždycky hrozně trapně, když se nechala přistihnout při takové soukromé slabosti nebo samomluvě, a cítila, jak se jí do tváří hrne krev, a tak se na otce rozpačitě usmála.

„Ahoj tati.“

„Copak, Marion,“ zadíval se na ni zkoumavě, „už jsi překonala Anthonyho zradu? Byl to nějaký muž, se kterým ses teď loučila?“ Usmál se v očekávání kladné odpovědi.

„Éhmm…“ zadrhla. Nechtěla otci říkat, že to byl Rayner. Neměl ho rád, protože moc dobře věděl, jak se k ní kdysi choval. „No, ano. Taková spíš přátelská schůzka, znáš to…“

„Ovšem,“ přikývl otec s příliš chápavým úsměvem. „Takže jsi večeřela? To je škoda, dnes nás navštívil báječný pan Waterford se svou rozkošnou sestřičkou, která se kamarádí s naší Rose.“

„Jestli ti to udělá radost, klidně si k vám sednu,“ řekla Marion vstřícně, ale cítila se poněkud unavená na to, aby se dívala na bohaté obchodníky s malými sestřičkami, jak bodře vyprávějí známé ploché vtipy a chechtají se jim nad sklenkou brandy. Otec však dcery velmi rád seznamoval s různými důležitými lidmi, aby měly kontakty a do budoucna si na nich mohly stavět zázemí a kariéru.

„Skvěle, drahoušku,“ rozzářil se Cole. „Čekáme tě v jídelním salonu.“

„Jen se převléknu,“ pospíšila si pro jistotu Marion. Potřebovala alespoň nějakou tu minutku o samotě.

„Samozřejmě,“ házel otec přes rameno významné pohledy, když už odcházel do jídelny.

Jakmile zmizel, Marion nechala klesnout ramena i koutky úst a vyvlekla se nahoru do své ložnice. Svlékla se, v županu se přemístila do koupelny, osprchovala se horkou a pak ledovou vodou, aby se trochu probrala a dodala si energie, znovu si vyčistila zuby, namazala se krémem, učesala si vlasy do drdolu hodného dcery královnina diplomata a jemně se nalíčila.

V pokoji se na chvilku natáhla na postel a zavřela oči, ale jakmile cítila, že na ni jde spánek, radši vstala, oblékla se do slušivého, solidního tmavého oblečení, obula si černé lakové lodičky a vyrazila dolů. Vše jí trvalo něco přes půl hodiny, ale věděla, že snobové večeří nehorázně dlouho, a aspoň tak zmešká úvodní zdvořilostní žvásty.

Tiše vešla do místnosti a mile se na všechny usmála.

„Dobrý večer, panstvo.“

Muž, snad něco kolem třiceti, vysoký, statný, tmavovlasý a velmi pohledný, vstal, aby jí políbil ruku – ve společnosti se to už běžně nestávalo, ale občas se ještě nacházeli jedinci s klasickým vychováním; Marion proti tomu nebyla.

„Wyn, těší mě velice, slečno,“ představil se hlubokým hlasem a usmál se.

„Marion,“ usmála se rovněž. „Mě také, pane.“

Pozdravila se i s jeho sestrou. Té bylo něco kolem sedmnácti, jako nyní Rosalii, která seděla vedle ní, a působila celkem příjemným dojmem. Jmenovala se Julia a byla vysoká a hezká jako její bratr. Jediné, co se na ní Rí nezdálo, byl ten mírně vyšinutý holčičkovský úsměv – vypadala prostě jako barbína a ty Rion neměla ráda.

Usadila se ladně ke stolu a beze spěchu si hodila na talíř trochu krabího salátu. Když vzhlédla, zachytila pohled Wyna Waterforda, jenž seděl naproti ní. Způsobně se pousmála a věnovala se dál svému jídlu. Od té chvíle věnovala večeři a konverzaci asi tolik pozornosti, jako kdyby zamyšleně koukala do zdi.

Když odešli, plácla sebou na pohovku před televizi, aby si dala alespoň na chvíli oraz, než si půjde lehnout. Přisedl si k ní otec.

„Poslyš drahoušku, jak se ti pan Waterford líbil?“ nadhodil nevinně.

Marion na něj vrhla unavený pohled. „Proč, tati? Je to důležité?“

„No…“ zaváhal Cole, „může být. Když jsme se loučili, se mi totiž zdálo, že jsi ho velmi zaujala. Když ho budu citovat, řekl, že se mu z tebe zatočil svět.“

„Není možné,“ vzdychla bez nadšení.

„Jak to, že ne? Jsi hezká mladá slečna. Co pamatuju, třeba ten kluk odvedle tě zbožňuje pěknou řádku let.“

„Myslíš Raynera? To je ale něco jiného.“

„Proč si myslíš?“

„Toho aspoň znám, tati. A on mě. Ví, co ode mě může čekat, a má právo si myslet, že má důvod mě obdivovat.“

„Když se do tebe zamiloval, ještě tě zdaleka neznal. Nevěříš v lásku na první pohled?“

Marion se mu podívala do očí a uvažovala, jestli se mu má svěřit, nebo ne. Nakonec usoudila, že na to není vhodný čas a ona nemá dost sil. Omezila svoji odpověď tedy na jednoduché „ne“ a důvod už si nechala pro sebe. Vytahovat znovu na světlo zklamání Tonym nemělo cenu.

„To je škoda. Do tvé maminky jsem se totiž na první pohled zamiloval,“ sdělil jí táta s úsměvem. „Waterford není žádný hlupák. Je inteligentní a má charisma. Jestli ses mu zalíbila, musel v tobě objevit něco výjimečného.“

„Jo, třeba výjimečně pěkné nohy, co,“ ohrnula Rí ret.

„Říkal jsem v tobě, ne na tobě,“ odvětil otec poněkud podrážděně. „Podceňuješ tím nejen jeho, ale i sebe, zlato. Waterford je výborná partie. Ničemu by neuškodilo, kdybys mu zkusila dát šanci. Je stále svobodný a naprosto nezávislý.“

Jasně, dneska po mně všichni chtějte nějakou šanci. Co takhle dát nějakou šanci mně? Šanci na kousek klidu a míru, v nichž bych si mohla poslepovat duši a zamalovat jizvy.

„Tak mi domluv rande,“ opáčila jízlivě.

„Podívej, nevím, proč jsi tak naježená,“ odtáhl se ublíženě otec. „Chci pro tebe to nejlepší, to přece víš. Nebo ne?“

Marion sklonila hlavu. „Promiň.“ On za nic nemohl.

„Pojď ke mně, dítě,“ usmál se Cole a rozpřáhl náruč. Byla velká a hřejivá a Rion se do ní ráda zavrtala. „Snad nemáš nějaké trápení? Pověz mi to.“

K vlastnímu překvapení mu to vyklopila. Nedokázala sice vyjádřit, jak se cítí, ale z jejích trhaných a neobratných projevů to otec zjevně pochopil. A stejně dobře pochopil i to, že co jeho dcera potřebuje nejvíc, je právě ona milující náruč, která jí poskytne pocit, že se nemá čeho bát.

Marion tedy šla spát v o něco lepší náladě, než čekala.