zpoždění

Anotace: vlaky. zpoždění 2 628 000 minut. tristium vindobona.

.

 

 

Vyštrachala jsem ze skříně svícen, rozbalila alobal a vysypala na něj purpuru. Docela hezky to vonělo. Takhle to obvykle voní, o vánocích. Mám zpoždění. Vánoce už nejsou. Pětiletka končí a já nenaplnila plán. Nebudu se vdávat, nebudu mít děti. Sice mám všechno vymyšlené, ale nic z toho se neuskuteční. Život mívá občas jiný spád, než si člověk představuje. Vlastně skoro vždycky.  Ne, nemám co psát.

 

 

Dopis.

 

Ahoj. Je mi xx a jsem tedy o x let starší než ty. Co tomu říkáš? Proč si vždycky povzdechneš, jak je to zvláštní? Někdy se tak snažím potlačit svoje pocity, až nakonec zapomenu, jaké ve skutečnosti jsou. Za maskou není žádná pravda, není za ní vůbec nic. Usilovné potlačování je mým pravým já.  Není mi dobře. Za 8 měsíců ti budu mávat z vlaku. A vyplní se tahle představa? Těžko. Naopak. Ty budeš mávat z vlaku mně a nebo možná nikdo nebude mávat nikomu. Předpovídám to, aby se stalo to, co chci. A to, co předpovídám, se nikdy nestane. Mávání nebude, nebude rivotril na nádraží. Nebudeš smutný. Cigarety zabíjí moji schopnost něco cítit. Je mi zima.

 

Situace bude následující:

 

Tvoje hnědé vlasy, ty, co mají stejnou bavru jako mé, se budou vlnit v mírném větru a bude tam tepleji než tady, protože budeš na jihu. Já jednou takhle na jihu v únoru chytla klíště, na stejném jihu, kde budeš ty. Chtěla jsem tam navždy odejít, ale nevěděla za čím. Teď vím, ale nevím, jestli můžu. Můžu chtít.

 

A tvoje modré oči, ty, co mají stejnou barvu jako mé, se budou rozhlížet po Stephansplatzu, když vyjdeš ven z ranní mše. Ale neuvidíš mě, nebudu tam. Trik je v tom, že mě neuvidíš, ani kdybych tam byla. Nikdy mě nevidíš. Vlastně nevíš, kdo jsem. Protože já teď nejsem tím člověkem, který odjel z domova vlakem do cizího města. Tento člověk už není. Všechno čeká restrukturalizace. I mně se to stalo. Už nic mě nepojí s minulostí, zpřetrhala jsem všechny vztahy, abych mohla odejít za něčím vyšším. Přesně za takovým, jak vágně to vyjádření zní. Kdysi jsem si na jihu řekla, že tady se musí něco stát. A že bych tam chtěla odejít a žít. Pak jsem tam byla 14 dní a chytila zánět močových cest.

 

Ale přece je v tobě něco docela jiného. Jednou jsem stála za tebou na eskalátoru. Mám hrozný zlozvyk. Musím sahat na všechno, co vypadá na omak příjemně. Dívala jsem se do tvých vlasů a sledovala jejich zákruty, rostly umírněně vzpurným způsobem. Už jsem si říkala, že je možná zbytečné se ovládat, když ses otočil, něco jsi řekl a usmál se. Usmál ses asi podruhé za tu dobu, co jsem tě znala. A co jsi říkal, to si nepamatuju. A tvých vlasů, které mají stejnou barvu jako ty mé, jsem se už stejně dotkla. Když jsem tě omylem uhodila loktem do hlavy. A tak je to se vším. Člověk chce něžně sáhnout a místo toho uhodí.

 

A ze Stephanzplatzu půjdeš do ...gasse. Půjdeš trochu pomalu, protože budeš mít spoustu času. Nebudeš mít peníze na kafe. Budeš se trochu bát něčeho, co tě čeká. Ale budeš vědět, že máš nějakou budoucnost. A moje oči, ty, co mají stejnou barvu, jako ty tvé, tě uvidí a budou doufat, že jsi spokojen. Aspoň na chvíli všichni lidé z města zmizí a tvůj sen se splní.

 

Potom se vzbudíš a budeš hrát.

 

 

Amen.

 

 

 

 

 

 

.