Dopisy Adamovi - 7. dopis

Anotace: dnes na téma inkarnace - co když jsme opravdu předem domluveni, že se zde s někým potkáme :-)

Můj nejmilejší,

            dnes mi přišel na mysl nový příběh. Kroužil mi během dne v hlavě, v důsledku čehož byl můj neviditelný procesor výrazně zpomalen, nicméně vzhledem k mému aktuálnímu malému pracovnímu vytížení žádné komplikace nenastaly. Opět Tě vezmu na výlet, do světa za oponou. Odkud přicházíme na jeviště tohoto světa, a kam odcházíme, kdo to ví. Mnozí si myslí, že vědí. Fantazie nemá žádné hranice. Nepotřebuje si nic myslet ani vědět, prostě je. Obejmu Tě křídly své fantazie a jako dvojce andělů proletíme neviditelnou oponou do neviditelného světa, který je na neviditelném místě a v neviditelném čase, obáván i uctíván, je a není, tady i nikde. Můžeš nechat zavřené oči a tiše poslouchat. Stejně není nic vidět. Na tomto místě, které nelze popsat slovy ani pocity, se duše připravují na cestu na svět vezdejší. Poslouchej rozhovor našich duší z těchto míst.

Jsi připravena?, ptá se Tvá duše. Asi ne, odpovídá má.

Tvá: Ale už je čas!

Má: Ale vždyť tady čas neběží.

Tvá: Ale tam přeci ano. Lidé, co sis je vybrala, už spolu chodí. Hele, ty se bojíš, co?

Má: no trochu jo. To víš, Otec řekl, měla bys být teď žena, ať si to taky užiješ i z druhé strany. No, mě to úplně nesedí, ale Otec má vždy pravdu.

Tvá: Ano. To je zajímavé. Nikoho nenutí. Ale má vždy pravdu. A ničeho se neboj, vždyť je to přeci hra.

Má: No já vím, jinak bych do toho nešla.

Tvá: To já se tam už docela těším, že si to tam fakt užiju.

Má: Hm, no já si teď teda užila až moc. Ani se mi nechce vzpomínat. Já tedy budu trochu opatrná, raději to bud spíš jako pozorovat.

Tvá: Haha, ty, a pozorovat. Zapomeneš na to, jako na všechno, co si tady říkáme.

Má: Na to ano, ale ne na pocity, ty půjdou trošku se mnou.

Tvá: Tak to ti nezávidím, ale třeba se jich tam zbavíš. Život je dlouhý, nevydržíš to jen pozorovat.

Má: No nevím. Řekla bych, že mám být ženou tak trochu za trest.

Tvá: Neblázni, přeci vina a trest, nic takového není. Je jen příčina a následek. A všichni se učíme, proto tam chodíme. A nic tak hrozného jsi neprovedla. Co by měly říkat duše vrahů a zlodějů. Jo, trochu si to v příštím životě vyžerou, aby se naučily, že tudy cesta nevede. No a co. A já taky nebyla svatá. Svatí přeci na zem nechodí. Byli jednou a končí. Skutečně moudří také.

Má: Já vím, já vím. A ty tam jdeš taky? Tvá: Ano, ale později. Má: No já myslela, že kdybychom šli spolu...

Tvá: Ale přece víš, že tam jdeme každý za sebe. Má: Já vím, poznat lásku, to jdeme všichni. Najít jiskru světla ve tmě. Tady je světlo všude. Jak ho poznat, když neznáme temnotu.

Tvá: Poznávat lásku je přeci příjemné, ne?

Má: No to jo, ale já ji vždy hledám těmi nejpodivnějšími způsoby.

Tvá: A kdo ji najde hned? Nikdo. Copak si nepamatuješ, jak jsme ji tehdy hledali společně? 

Má: No to jo, to tedy bylo dílo. A pamatuješ, za jakých neuvěřitelných okolností jsme ji našli? A jak dlouho to trvalo?

Tvá: No to byla jízda. A to přeci bylo dobře, že to trvalo. Správná hra trvá dlouho.

Má: No vlastě to bylo dost zajímavé. Co máš v plánu, potkáme se v tomhle našem životě? No já bych docela ráda, šlo by se mi tam nějak lépe.

Tvá: Copak jsi zapomněla? Domluvily jsme se přeci na počátku téhle hry her, že se budeme potkávat.

Má: Já jen jestli domluva platí. Jsme přeci svobodné. Domluva platí, dokud oba chtějí.

Tvá: No to máš pravdu. Tak fajn. Já říkám, chci tě potkat! A co ty.

Má: Jasně! A jak se potkáme?

Tvá: Cítím, že mě budeš potřebovat. Přijdu, až mě budeš potřebovat.

Má: Ale vždyť na vše zapomeneš.

Tvá: Ale sama jsi říkala, pocity zůstanou. Vycítím, že mě potřebuješ.

Má: Jak mě najdeš?

Tvá: Kdybych tě hledala, tak tě nenajdu. Vyšli srdcem žádost a já ji zachytím. Zatoužím ti pomoci a život mě k tobě zanese sám.

Má: Ale já se bojím, že mi zůstane jen pocit opuštěnosti. Jak tě zavolám, když o tobě nebudu vědět?

Tvá: Je to jednoduché. Zatoužíš po lásce. Ale budeš muset být trpělivá. Může to chvíli trvat, než to zachytím. A než mě život k tobě zanese.

Má: Až tě uvidím, určitě tě hned nepoznám. A než to pochopím, bude pozdě. Zase zmizíš.

Tvá: Neboj. Poznáš mě. Pocítíš příliv lásky. To budu já. To ti otevře srdce a vzpomeneš si na tuto chvíli. Možná dřív než já. Pak pocítíš, že láska je všude a vždy byla, jen skryta v houští myšlenek a za závojem strachu a smutku. Pak mi připomeneš tuto chvíli a my, duše, se skrze závoj těl skutečně uvidíme.

Má: Myslíš, že pak ty závoje odhodíme? Tvá: to by byla škoda, jsou přeci dost užitečné. A nezapomeň, že ty budeš žena a já muž.

Má: no jo vlastně, Tak to bude možná docela zajímavé dobrodružství.

Má: tak já jdu do světa. Budu se na tebe těšit.

Tvá: já taky.

Vzpomínáš, Adame, na ten rozhovor? Jistě že ne. Byl zapomenut. Musel být zapomenut, abychom tu hru mohli hrát.

Tvoje odvěká přítelkyně

            Eva