O několik tisíc sekund později

Elisa K. Ostatní próza » Ze života

 

V. je hodně štíhlý. I v obličeji, tváře má trochu propadlé, jako vyhladovělé dítě. Každou chvíli si nervózně sáhl na zapínání saka. 

„Já vypadám jak slušňák a ten oblek to jenom umocňuje."

A citoslovce odporu. 

Když začalo jít do tuhýho, všiml si, že se dívám jeho směrem a povzbudivě zvedl obočí. 

Malé gesto, úplně maličké. A tak moc důležité. 

 

Několik centimetrů nahé kůže mezi kozačkami a kabátem. Přesně tam po cestě hryže zima a láme si zuby o kost a měkký sval. Před nádražím skupinka lidí, muž mluví o bohu. 

„Poslouchal jsem temnou hudbu! AC/DC! Highway to hell, a takový byl i můj život! Cesta do pekla! A pak jsem potkal Ježíše a Boha!"

Venku je Bůh a zima a uvnitř nádražní budovy spousta lidí. A kam se sebou. 

Zamyšleně žvýkám jablečnou taštičku z McDonaldu, horká náplň se mi lepí na stoličky, koušu rychle, nerada jím před lidmi, a myslím na Václava Hraběte, jak žongluje s lahvemi a snaží se to udělat rychle, nač ty iluze, příteli, v souvislosti s Ježíšem myslím na Lauru Pergollizi a přemýšlím, jak asi vypadá ten její „Ježíš" na kříží ve One Last Time a taky myslím na Marka Saaresta z Poets of the Fall. Marko tvrdí, že láska je tam, kde otevřeš dveře. Nechce se mi dovnitř a špičku pravý kozačky mám špinavou. To jsem ještě nevěděla, jaká zima bude na nástupišti a že vlak bude mít zpoždění. Několikrát při čekání na perónu obejdu kulatou lavičku, tlustý prsty červený chladem. Ve výsledku držím sama sebe za ruku a snažím se zahřát. Ve vlaku mi potom průvodčí nabízí možnost objednávky z palubního menu, dala bych si čaj, ale odmítnu. Když už jsem porušila svoje zásady, že před cizími lidmi nejím, nebudu před nimi pít. 

 

O několik tisíc sekund později věnuju malou myšlenku i tobě, protože na maličkostech záleží. Ve sluchátkách mi řve Brendon Urie, prosí. Give me a sign, I want to believe. Věřit není komu, Brendone. The Ballad of Mona Lisa jsem dřív milovala, hodně teď poslouchám písničky a kapely, který jsem milovala, když mi bylo náct. Láska nerezaví. 

Pouštím si Poets of the Fall. D'you breathe a name of your savior in a hour of need? Otazník ve sluchátkách vyzní do prázdna. Pootevřu rty, vyjde z nich jenom výdech, co se mi obalí kolem obličeje. Špičku pravý kozačky mám pořád špinavou. Líp už bylo. 

Vyjdu do tmy. Prsty levý ruky, už tak blbě prokrvený, mě bolí zimou. Chvilku přemýšlím, že popoběhnu, abych se zahřála. A pak si říkám, proč bych měla. Nemělo by to smysl. 

Vždyť líp už bylo.