Milý tati

Anotace: Dopis tátovi, který už není

Ahoj tati,

chtěla bych se zeptat, jak se máš, ale nevim, jestli se můžeš nějak mít, a je to výplňová otázka, protože mi stejně neodpovíš.

Já se mám dobře. Připravuju projekt, který mi schválilo ministerstvo zahraničních věcí, je to téma gender mainstreamingu, asi ti to nebudu vysvětlovat, protože by sis stejně myslel, že je to blbost. Ale je to můj první schválenej projekt, po šesti letech v týhle práci, a jakkoliv to blbost je, mám z toho radost. Stresy taky. Ale první byla radost. Zároveň dělám na programu relokace ruských disidentů – docela cool, co? Připadám si strašně dobře. Jsem sice v podstatě sekretářka, co rozesílá emaily a kopíruje dokumenty, který pak někam odnáší, jsem na tý nejspodnější příčce, na kterou se svezou všechny hovna z vrchu, ale stejně jsem na sebe pyšná. Myslela jsem, že kdybych žila během totáče, byla bych ten člověk, co se potichu podrobí všemu, co si nechá všechno líbit, jen abych měla pračku a mohla jsem jet na dovolenou a moje hypotetický děti mohly studovat, i kdyby nechtěly. S touhle prací (za kterou mimochodem nemám žádný peníze navíc, jen povinnosti) si ale řikám, že třeba ne, třeba chodila do bytu Dany Němcový v Ječný a potkávala se s Havlem a kouřila s Olgou a s Kubišovou bychom opilý zpívaly v Riegráčích Řekni kde ty kytky jsou, a nebo bych prostě nevstoupila do strany, byla bych ten člověk, u kterýho nikdo neví, co si myslí, ale StB mě sleduje, protože mají podezření, že bych mohla sklouznout k odboji, a nebo prostě jen bych nebyla nic z výše uvedenýho, ale nesloužila bych systému ani trochu. Přehánim, já vim, úplně tě slyšim, vidim ten tvůj pohled, jak natáhneš jeden koutek, obě tvoje obočí udělaj mexickou vlnu a zavrtíš hlavou. Víš co? Myslim, že vim, co tyhle pohyby znamenaj. Ten koutek, ten se kroutí pokušením mi něco říct. Obočí se zvlní jako reakce na překvapení, že někdo tak chytrej, jako tvoje dcera, může mlít takový sračky. Ale nakonec nic neřekneš, místo toho zavrtíš hlavou, protože po tolika letech se mnou už víš, že to nemá cenu. Aspoň většinou.

Pamatuješ si tu velkou hádku? Po strejdový oslavě, dole u babičky v kuchyni, ty, já, Jára, a pár svědků. Probrečela jsem celej zbytek víkendu. Celou noc, celou neděli. Bylo mi strašně. A i když už si teď nevybavuju všechny podrobnosti, ten pocit, ten strašnej pocit si vybavuju. Napsala jsem ti pak email, ty jsi mi odpověděl, já jsem ti odpověděla, tys mi odpověděl, a vypadalo to, že jsme si to vyříkali a je to dobrý. Ale víš, co jediný si z toho pamatuju? Že ses mi neomluvil.

Myslela jsem na tohle, když jsi umíral? Upřímně, nevzpomínám si. Myslela jsem… Ani nevim, na co jsem myslela. Aby bylo všechno zajištěný, abys netrpěl, nebo trpěl úplně minimálně. Myslim, že se mi to nepovedlo. Protože tě to stejně bolelo. Protože jsi nejedl. Protože jsem tě nedokázala udržet v čistotě.

Promiň.

Mám radost. Tvůj obraz s Rózou visí nad její postelí. Neříkala jsem ti, jak dostala novou postel od ježíška, vyšší, a když tam vylezla, byla nadšená, protože dosáhne na obrázek s dědou? A dala mu dvě pusy? Bylo to krásný, tak přirozený, a lámalo mi to srdce. Že na tebe nezapomněla. Zrovna nedávno řekla „prdel“. Ptala jsem se jí, kdo jí to naučil, řekla, že ty. Jasně žes to nebyl ty. Naučils ji „tam v Lysý švec visí“ a „máme doma kohouta“, ale ne vyloženě sprostý slova. To má od nás. Ale má tě s tím spojenýho, s tou trochu zapovězenou srandou. Jsem ráda, že si pamatuje tu srandu, kterou jsi pro ní dělal. Pamatuje si tě tak, jako na tý fotce – rozesmátýho, zdravýho, s energií, s láskou, kterou jsi k ní choval.

Musim jít. Tohle nás učili při psaní dopisu, že se na konci musíš vymluvit, proč psaní ukončuješ. Nikdy jsem to nechápala, můžu přece psát do nekonečna, ne? Jenže to bych to pak nikdy neukončila a ty by sis to nemohl nikdy přečíst.

Jenže si nepřečteš ani tohle.

Ahoj, K.