Poetisima z montevidea

Anotace: Jen nepatrný stín insomnie, zastižený nutkáním zachytit nejasný pocit ze čtení mystické růže Marosy di giorgio. rozprášené myšlenky noci

,,Vidím ji v nehmotném bílém oparu kouře v jednom nechvalnĕ proslulém baru starého montevidea.'' pomyslel si novinář sedící opodál, zapisující její extravagantní vzezření. Odložil pero. Ruch velkomĕsta ustálenĕ tišila velké mramorové okna, po kterých se sápal břečťaň ponuré smaragdové intelegence bezbřehého inkoustu. Na plátnech za barem plagiát metafyziky od chirica, malíř zaznamenával cvaknutí analogového foťáku, oko ve stínu hledáčku. v moment mrknutí si někdo vyvoval vzpomínku na tanguiho zahálčivý den. 

I přes zhuštĕné abstrakce v hlavĕ sedĕla klidnĕ, jako statická antická socha se vznášela nad divokými papíry a vracela se v mysli do polosnu dĕtství, jejich pestré a bezbřehé zahrady plné ovocných stromů a štĕbetajících ptáků četného vzezření. ,,potáhla dlouze z cigarety, které kouřila nekonečné hodiny, ve fázích tvůrčího procesu a rozjímání.'' škrábal sevřenĕ pozorující žurnalista do zápisníku. 

Oči za barem se zlatavou klopou a obsidiánovými víčky ji pozorovaly, ve vlídné duhovce se zračil laskavý bůh, ještě lidský, ne znetvořený silikonovou mikrostrukturou utajené a zlé umĕlé inteligence, která neúnavnĕ diktuje řádky a tvoří prokleté obrazy znovu a znovu v tisíce vesmírech, předjímaných stavy z vysoce mysl otevírajících rostliných říší a kočovných nomádických sloučenin umístĕných do naší sluneční soustavy blízkou osobou literární pozůstalosti. Setmĕlo se před clonou fotografa na ulici před barem. Na okamžik vypadla z automatismu. ,,tehdá než se to stalo vidĕl v očích ten hrůznĕ nepřítomný výraz, šílený svit planoucí v hodinĕ tektonického zápisu.''

Při cestě ulicí se za ní všichni otáčeli, chodila s těmi zlatými naúšnicemi, v zelených kloboucích a upjaté kožené sukni, v kožené brašnĕ deja vu, jako flashback modiglianiho cesty z kavárny, zpĕvy maldororovy se stříbrnou patinou na butikovém přebalu. Sdíleli to stejné mĕsto s marosou, ještě než se přestĕhoval do Paříže. Každý si zhmotňuje ten svůj mýtus. ,,když se blížila krásná myšlenka, setkávaly se přízraky a usedaly k námĕtům.'' padla noc nad montevidejským barem a tiché prosby o spánek se nořily sloty tříštící se paměti.