101 - Nevyhnutelnost př. n.

Anotace: Tahy světlem štětce léta básníka, který se rozpomíná. Inspirativní expresso básnické prózy, existenciální jazz a tvůrčí úvod ke knize. Část druhá (IX. - ? XVIII.) Kvinta funkce myšlení. Diktát tvořivosti.

Sbírka: Nevyhnutelná

IX. Pojítka extáze

 

Dne včerejšího pravila snivě, 

že zlomí dech a vytvoří něco k tématu,

jemného vlivu tkané údernosti

ječných zrníček noci.

Mělo to patřit jejím vzpomínkám,

živé vodě, číšlům večera

i dnům tráveným v její hlavě, nebo 

mimo ni, kde by neexistovalo místo

ohrožující tu velkou krabici mozku,

stále podpalovaného knotem

žadostiučinění.

Zasedala znovu ke stolu,

aby pohlédla nazpět k zábleskům,

které tižili tišiny, nevčasný čas vzpomínek

a reminiscencí, jež otevírali mléčná patra 

paměti i dary ze slonoviny broušené

klaviaturami příčných výtrysků extáze.

Vždy plačtivě obracela

oči v sloup, aby nemusela vidět zkázu,

kterou vykreslovali světy zmizelé, 

světy po předcích.

X. Galvanizace

Napadlo ji milion důvodů,

proč mu změnit život k nepoznání.

Úplná přestavba vzrušení v každé části nadšení.

Věděla, že tisíce lidí přijdou za jediným účelem,

on přijde za určitým cílem propukajícím k misi.

Jedinečné misi naplnitelnosti života rovnovážné 

a extrémní perspektivy.

Ta noc jej nutila fantazírovat se stejnou svobodou

jako tehdá v nitrozemí neopakovatelnosti vibrace.

I kvůli ní se pole novodobé iluminace

vzdalovalo a přelévalo v tisíce nových a obzorů zářících 

v těch nejvzdálenějších a nejintimnějších

imaginace jaké kdy byl lidský tvor schopen přemostit nad časem 

a prostorem.

Přes nekonečné oblouky cizích vyrostla festivalová aparatura 

světa, dvě zrcadlově proti sobě

zasazené ve vzduchových 

koláčích a komorách až po půldech stratosfér.

Ty inkubovali celé prstence dynastií těch 

nejšílenějších ze zvýšených elevací

v pozůstalé energii lidské enklávy.

Po tisícerých vlnách spuštěných

z vesmíru se sjíždělo na miliardu lidí

stoupajících v bublinkových tanečních plošinách

a kluzácích vysoké rychlosti vzorcové

roznětky sonického světla.

A právě sonické světlo milionové

hlavy dimenzí paprskometu Instrumentality

dýchalo mnohočetné plejády a eóny 

zurčící na klaviatuře očí

šťastných duší několika

kontinentů.

Život pro ni i pro něj v tu chvíli ztrácel

budoucnost začínající uskupovat 

za přítomnosti nebešťanů

rozbíhajících se blahovolné intence

souběžní v horizontální duhu rozkoše

i svislých exklamací nové ostřehravé

hudební tvořivosti dopované několika moři nových

tanečních syndikátů, euforizantů

a levitantů mocného kruhu raveujícího

pole zvýšené sonické aktivity sestřelované

v zatmívajících odtlitcích zvonící

hrany Supernovy explodované matkou sdílení

bíatů, jež znamenají tanec, když

lidstvo nevymře bude spojovat

tanec život napříč galaxiemi

lidí bez svědomí a viny.

XI. Madelaine Boží

Vždy palčivě obracela oči v sloup

aby nemusela vidět zkázu,

kterou vykreslovali světy zmizelé, světy po předcích.

U otázek souvisejících s tvorbou 

se vždy pozastovovala jen na chvíli

skutečně nezbytnou k odhalení

jedné z podstat a tendencí souvisejících

hledání vztahů a souvztažností 

podivného pocitu růžolícé melancholie

a zpěvných radosti konce léta.

I když si myslela, že život není jen pouhým

experimentem v pohybu přerodu hmoty,

je tepnou tempa po duchové oblasti

planetární i solární kam obrovská

masa nesmírných her Vědomí

čelí novému obrazu pocházejícím 

ze zakrnělé evoluční nevědomosti. 

Tímto břehem u vrchu madel

myšlení se vždy rýsovalo neonové

kontinentální trniště,

ne však zatížené limitaemi

životních soukolí a jatek

konzumního mraveniště 

kde opice houkají jako mexické

kurvy postavené na světlo Boží.

Některé dny v rovnosti noci brečela

až jasnozřivým skřivánčím rekem obrazotvorné 

lávy extáze.

I pojítka k vytržení byla dávno pryč

a nezbývalo než se vracet na místa,

kde byl nejprve spatřen

a poté i pozastaven její čas Tvorby

veměřený údělu kratochvílí.

Jako tenoucí omráčení

vodovodního kohoutku,

nepopsatelně živoucího soužení,

vesmírné examinace hroznových klasu

blaženosti. 

Tím, že touha chtěla být mistrem jemnosvitných vyjádření

vyrážejících aurou doslovných bytí

ztrácejících se za svou podstatou

a temnotou tváře bez 

masky prázdnoty,

kde stávala se

že určité soupojitosti

hlubokých počínání padali 

na neúrodnou půdu, 

zkvašeného ovoce, pro 

které šlo přešlapovat pouze s přestávkami a zatajenou klenbou dechu

neboť oči stavějící most přes budoucnost

se vyjevovali příliš rychle,

než by jimi šlo spatřit zvýšené vazařování podstaty

toho všeho či ničeho.

A tak zůstal přístupný přítomnosti jen luk

ukazující tětivám a vláknům vstřebání 

že cestou zlomky dvojplošníku Dechberoucna

 v majestátním a mihotajícím

se slově vrací se klíčivý dech

aby rozprostřel trajektorii,

po níž lze utajit šíp,

černým sluncem paprsků uťatý,

jako břemeno síly hozené napřed spouští 

sběratelů kostí optické

mapy časoprostoru

 

A jeho post-liminálních

výstupních expanzí

inputů a outputů

v legiích energie

a světla zaokrouhleného

vahou vaší 

Madelaine

 

XII. Summit ambrozií

 

Ať už se děvčátko skutečně

ujišťovalo o své moci,

vždy bylo kachlíkováno

a políčkováno jen ambientním

triumfem bezmoci.

 

Výklady o těžkostech světa 

a života naopak nadnášelo 

s mírnou lehkostí vřelé náklonosti

sil dobrého člověka.

 

Na straně druhé stál proti ní 

člověk zlý, pro každého nedokázala

vystoupit ze své malé hlavičky

do vesmírného ven.

 

Vše nadějné splývalo s beznadějným, 

svět se smál v pohybu noci,

stébla travin ožila, aby se 

pokochala pastvou

ve stroboskopu barev

její Mysli.

 

Tento druh poznání jí nebyl déle neznámý

jak životy sklíčené bez usilovného 

nároku na vizi, která by přesáhla

zemitost předcházejících dní.

 

Po chvíli však propadli ruinám ztiženým

kostěnou dření tesknost a poprchávající

poprašcích melancholie andělských

posedlostí dravé chiméry extáze.

 

Bez jediného výdechu by tak ani na krůček

nedostoupil poučením

o bájných lidských pašijích

nevýslovného zla.

 

Zla za rubem všech věcí zmizelých,

které je stejně nevystižitelné jakp

je nutné

v pěně částic božské litanie kláves

dopadajících na nejcitlivější z klavírů

po vyhloubaných chodbách

vykopaných hrobů

a neposbíraných kostí

úponkovitých šablon

božské Ambrozie.

 

 

 XIII. Družbo Ech

 

Tím ustalující kvílivost

pominula ve věcech tak nesourodých

a nezničitelných jako dobro samo.

 

Věděla, že je třeba prostupovat dál,

že není možné stát na břehu jedněch

vzpomínek, aniž by steskný prach

semínek nepodlamoval ty druhé,

ztišené kávovým zrnem olejů a máku,

jak nepolapitelné fantómy přítomné fontány

jejich nových ustálení

víček za hranou vidění

orlojů budoucnosti.

 

V tom dojmu podléhal intimním

objevům vyplívajícím ze zvláštní

souhry náhodných líčících květenství

vyrašených po lících neustálé důlní

proměny oné léčivé věštby, 

zahánějící všechny těžkosti

ubohé a přeceňované schopnosti

lidské mozku a závislosti

antropogeneze na hmotě

počátku bez počátku

družby ech

konce.

 

Věštbu znamenající

pro dívku i muže totéž,

než jen náčrt oslňujícího

záblesku brutálního násilí

a entheogeneze upřítomněné

dělohy pastvy upřítomnění

o rytmu srdce matky Země

dechu jeho plic také všech

nitkách sublimací palčivé

polohy světa představitelnosti

 

vytvářející zdánlivý háv lidské

vnější tmy a jakákoliv tortura

interpretací tohoto tvora

související s tajemným děvčátkem

na záčátku bezbřehostí 

sumittů extáze stvořených

před vytvořením každého jednotlivého slova

jež se připojuje ke karavaně mraků

ve studnici propadající slovesem Žít.

 

 

 XIV. Viola hyacintových ostrovů

 

 

Stála při něm v lásce i ve štěstí, 

ten poklad věští jak ráda měla jej,

v ten okamžik všem vážkám 

očí lesknoucích v peřiji

hor jež byly počátkem 

hozizontu bez oken

otevřených Bděním

 

 Nejraději ze všeho měla,

když mohla vyzrát

vítězstvím myšlenky

na tvorbu z poslechu

některého z velikánů

hudebního nebe,

 

Tím, že se jí zadíval do očí,

viděla svět jako v tom

její řasa, jak se v něm točí,

zámky rozkvétající lásky

v podobočí.

 

A pak ta hrozivá, živelná myšlenka

s nehybnou tváří bez trofeje

a výstavy kostýmů

vypadajících tolik

jak tato generace skáče

a tancuje v podhradí

máselného puče drogy

svobody a extáze tance 

sebeklamu lsti zmatku

spíše nž lásce opravdovosti

česti a vyrovnanosti.

 

Ve skutečnosti se každou další

violkovou vilou vracela ona vratká

nepřilnavost zemské tíže nesené,

taková vrcholná tížení

na lasech ranní něhy

rozbřesku las trpaslíků

vydechujících apatické 

poledne ztrácející

se na památku vyhořelých

pan sesterských.

 

Tvé peru bude anděl, když se za ním

ze země rozletíš

dnes vzletíš na planetu

kde nechal stopu malý princ

v jejích životě plném

nedotknutelných hodnot

bičovaných nenávistí

a lítostí minulosti

všechny okna dítěte

pod okapem dostupná.

 

Kráso pohlazená vibrací

vánků ranních v události

zející v kříku a tápání

 

Velcí skladatelé se rodí,

aby vynesli na povrch

vejce kosmu, na kterých mi

spisovatelé z věčnosti úhlu sedíme

jako démoni roztřeseni nad

tančící architekturo budoucnosti

ustálené silou klíče

hudebního tazatele

v labyrintu světlé melodie jdoucích 

někam za okraj

ke hvězdám

ke hvězdám hvězd...

superhvězd...

 

Znovu a znovu vystavené větrné mlýny plné bolestné

poezie v poznání, že člověk není atentátníkem

vzduchu a polšťářků jemu určených nadějí.

 

Horkokrevné výzvy výronů 

sestřelené náhlým hudebním nebes

semene nebetyčící se zbožné 

gnóze matky extáze matky drog

prosázených hořkosladkým plátnem

z kapalného sukna dávné nekonečnosti

lidských hvězd vykreslených latiníky

do zvonů v nichž umírala

hluchota lásky a války

pro řeč dětí s andělskými koutky staženými

k sobě vrcholným pěním 

bolestné rozkoše porodu

světla lásky

 

 XV. Relikty kontinua

A stále více z ní si toužilo 

uvědomit si podstatu naplňování

chvil usekávaných mezi-Oka-mžiky

ve smyslu přelévání energie myšlenky

na špičce pera vztaženého

k nemožnému zaujetí vzříšeného slova

básně jako Klímova Země vysouvající

některé souznící faktory vesírných

vánků reliktních zááření kontinuuaa.

 

I v tom její mysl selhávala stravovaná

náměsíčními mimozemskými faktory

nad lidský vztah předmostí planetární

a lunární zárodečnosti součtu

všech erupcí lidské imanence

násobenou křivkou zarovnávajících

vrávorání harmonického bodu

stran zjišťujících nacházené

rozžhavené ker lidské kapacity

která se vznáší na cloudu s perfektibiliem

prefekta akustik nejvyšší

lomené plastičnosti neurohardcoru.

 

Tím znovu uchopovala zárodek sil ztracených

na začátku epochy zmizelé náhlým

vyhasnutím Supernov dýchajících

pochodující spetra eónů vymršťovaných

za zónou atraktora liminálích examinací

univerza pro místní produkty 

svaté krásy dlouho považované

za ne-duální pozorovatelem vize lásky

vesmírné harmonie nebo poryvných sounáležení

se životem a zázračnem ve světle temnoty

a temnotě světla při úplňku slov

blížících se stavbou na myšlenku zítřků.

 

Vždy bez praktické otázky shledávala

cestičku domorodne směřujícícho k hostinám střemhlavého 

tance kmenového jubilea.

 

Ono jubileum bylo vždy nepostihnutelné v krajkách od vteřin,

které políbila zvěčněním paradoxu existence

vyzařováním poměrně malých

nahých kvant energie

lemovaných smyslem pozic pozitronu

ukazatele soudobých myšlenek

o spolustolujících fází 

kontradikcí vesmírného tvoření

a rozpínání.

 

Pro jistou experimentální sortu šibeniční

čety kata prostoročasu

to bylo příjemným zpestřením

rozměrů nabývajících

pokročilé prorokovosti Ticha.

 

Tesot tepavého ticha hry

která nepostrádala 

evokovat budoucí výjevy dějit

a alternací mezi lidskou

interakcí a computerizovanou

silou budoucích exemplářů

našich životů

jež si nehrají na život přece 

žijí jej plodem pouzder 

jejich nozder

Lásky.

 

Ony otřesy v základním

kameni těchto pojednání

- V Člověku -

dece panenských provívání

tykadélek Univerza

v podušce za dechem rostoucí

tesařem bytí

otázkou tesaře bytostné

pyramidy stavby

z níž je Vše

bez počátku a konce

Filmem Ducha Pramenů. 

 

XVI.

 

 Nedocenitelné v oktanovém

tichu mezižeber

touhy okamžiku

 

Vždy pro tebe přicházela tvorstva na tento svět

pokračující v nás - celistvosti - lidech opuštěných zlobou

a strádáním vyslyšených a vyslaných na misi pijící zřetel

jen dnem svého nevědomí

překračujícího palác fosforu ustlaný

na mracích inspirace

jež může přicházet odkudkoliv když ji vyhlížíš

nebo se nestáváš viděným

zábleskem zmizelého 

oceánu lidskosti

 

Pak jej přistihla v nějaké křečovité

odolnosti vůči odrazům pravd

vyplavených srdcem samotného sebeklamu

mizejícího v zrcadlech jejích brýlí

z tisícerým sklem odstínu

rozpuštěného v cynickém uvedomnění

nad morálním neklidem a fázemi utrpení 

slunečních hrdinů nad kterými

se shledaně oddávám s tou

o které jsi mi kdysi říkávala:

Nesmrtelnost

 

Postupná a nevyhnutelná 

na čase vesmírné existence

snění na němž záleží

když se díváš

 

Stokrát jsi přivírala oči

k vybíhavému verši

než aby si tě našel sám

bezesnou o rozprostřenou

v uvolněné paletě plánovitých

odstínů kyseliny hvozdu a hvozdečků

na pokraje parfému myšlenky jemnosítnicových

vykreslení vonné esence dalších kroků

stavitelnosti a pilotovatelnosti klenby

rozkročených lodí lodic a lodiček myšlenky

na katedrálu hudebního caballera věku

tkaného rukopisem minulých tváří

energie zesíleného principem

světla duhového prince úpadku

 

Ve věku připisovaném jejím snahám

již bylo možné uskutečnít mnohé páteřní

pokusy o zdánlivou završitelnost 

díla považovaného v té době mnohými za nadčasové

jinými za plitké, nestravitelné a nicotné,

neb kdo se poddává dobovému

okénku vteřin a snímá umíráním

beztvárný čepeč dědictví slavných

kousků divotvorné fyziognomie

díla bohočlověka.

 

Ve všem by spatřovala nevyhnutelnost

římských svící té nejzáhádnejší

partitury světelných kreací

hudební drapérie neposlední

řady uskutečnění rozsvícených

jedinečným evolučním klíčem

umožňujícím zrcadlit vzdálené fáze

vesmírných rozpínání a tvořit prstencové

kolonie svlékaných hadů propletených

vhodnou aparaturou souhvězdí 

dýchající orošené hvězdokupy

 plícemi míru v nich uskupených

s vychzejícím červánkem pažby

při sjezdu tisíců řízených sluncí

a zítřků mladých stáří doby,

jež rozpozná tvého génia,

Lidství.

 

A stále běžela nelidskost

o obavy podél Hirošimy

Osvětimy a penicilinu dále

než ostatní uživatelé nahlížení

posláním žít zákoutím

řapíků zdejší lidské

potence celofázových plánování

galaxysynchronistické vystavitelnosti

Univerza vlastní svébytné konstrukce

Plánovací úřad pro stavbu galaktických ramen

při silném vlasovém růstu zelené divanky

 

gladiol a omalovánky živočka

a životoočka jež by věděl

něco o stvořitelnosti okamžiku

když je nepřepisovatelný

jako kůže svlečená po mnoha představením

se zakončením malých rezonancí

nepředstavitelné povahy celého

příběhu zázračných bytostí.

 

 

XVII. Perpetuum Tesla hoax

 

 

Donekonečna jej nepřestávali  fascinovat 

pozoruhodné zbytky jevení prostřeného 

přes svět vztahování se dvou

a více odlišných vnímatelů

postupujících okamžiků skutečnosti

 

Po ní se netřeba pídit

máme tu pít z pohárů rauše

a dětských mozečků slasti

života vyvolané seříznutím

roztátím a telekinezé 

vašich smyslů.

 

Barva těchto vodivých skupenství

našeho vína života je světlá

jako zastavené srdce ve tváří

starého mládence ležícího 

vedle kola jež vzlétalo

v jeho dětské fantazii

každých dní 

v modelu 411

 

Tím že dokázala Ondine zaznamenávat fascinace takového charakteru

začinala i nadále posilovat svoji touhu uvěřit v klíčové propojení

ilustrované konkrétním lidských činitelem

pulzujícího tance Energie.

 

Zdálo se, že to čemu říkáme

souběh událostí je pouhá koincidence

nebo náhoda vyslovená vystavením

mozku ve správný okamžik 

na správném místě

vizuálního pole

právě té a ne jiné

paměti Člověka.

 

Neboť co je náhoda pro jednoho

jež ji hradí svoji pozorností,

pro druhého dílem boží uniká

za to co tahem mnohémo

mírní se ven to koincidálně 

znamená říct intence zrovna

srdeční plasticity Inkfarktu.

 

A srdečných nás na planetě není

více než celkový počet drah lásky 

úplnostosti rozvodů paláce políček

ve vztahu ke stigmatizaci entropie,

kde jednou třeba probodená osa koincidentialis probouzí 

z novinek nová mystéria života a tak 

váha celého vesmíru musí být poopravena

jiným složitějším a komplexnějším

efektem motýlích křídel jen zčísti

sukna božího pozorovatele

tesaného Opravdovým.

 

S konkrétností udávaných

melodií pole věřil tu v život

tu v prstoklad udávaný tebou

a zase spočítal hledí náhod

astronomickým cylindrem Univerza

holého nesmyslu kde každý exemplář

života má svůj řád 

v odrazech nadslunečné vzpomínky

jež není vysvícenou svítivostí epochy

ale vyzářením se všechněho jasu

do pole těchto okamžiků.

 

Dobře si vychutnejte rozdávaný řád vteřin

ve hláskách svých sezdání s časem

hvizdů tvůrčích.

 

Většina umělců vám řekne totéž

o nástroji, jež má astroláb

někde uvnitř mateřské

laboratoře počínání

kroků zpětných.

 

Vím, jen že toužit po sbohem

svobodě je sebevražda na klíně

svobody klínového písma v rozletu

pěn mávnutí nastávání mezi otevřením očí 

a možným zastavením situace houslového klíče

žádajícícho příliv překrásných řešení nad

skutečnou tvůrčí emanací extáze vykrytalizované

tokem budoucí sítě představ

protékajících plodivou prázdnotou 

naplnitelnosti plachet klavírní plachosti

každé uvědomitelné křehkosti

úplně nejposlednějšího dechu 

svědectví kosmického.

 

 

XVIII. Tětivo praku

 

 

Hledat, jen hledat,

hliněný klid sevřený o hranici

pečeti teploty tepu a teroru 

trpělivého střežného optikem

zastavené krve v žilách  

všeho součastenství vesmíru

 

Vesmíru který se stal doménou

tisíce a jedné nevýslovných spojení

neviditelného světa

jež lze vykreslit slovy

jen obtížně.

 

A právě obtížnost úkolu musí zůstat

zejména kritická, bez zastavování, 

aniž by vytratila zanícení o síť prožitku

spíše než formy.

 

Tak se zdá, že věci jdoucí k foremství duxha

se vzdalují rozprášení našich

doslovů smrtelných šlehaček

neobjevitelné pauzy slovesné

palmatury nebes.

 

Kdo by totiž spatřoval hodnotu v čemkoliv

bez udání vyměřené váhy bahna existence

za pojistkou pozitivity na životě

což je vynález pekla

smrti nebo reklamy za tím vším

co je dramatické a konvulzní.

 

A tak se ho začala zmocňovat naplňovaná úzkosti, 

lstivé stíny lžících bezbřehou vražedností

všeho umění.

 

A není výtkou že oba spolky

intuice i rozum spolu

nevycházejí dokud nezačnou tančit

kooperací helikoptém

oddané odvahy valivých

pohybů vpřed

 

A tančit mohou samočině

jen všichni andělé představivosti

bez vyjímky a ladu dokud

tančiti nezačnou

tvor nezamiluje si

hvězdné kolotání kosmu

a neoddá se delikátní

pavučince Snění.

 

Tím hrotem na konci hrotu

je jeho cokoliv co se jím stává

a on se stává tím co je objevem

 

otřesem nabídek zdarma daných

tím kdo neplive na člověka

a jeho hrob ač je nevyhnutelný.

 

Tím hrotem je cokoliv co život ukončí

v jeho kráse a malosti majestátu

tandemů událostí v lásce za dominem 

lavin tvého zrodu a památek vrcholů.

 

A stále jej napadá vzdalovat 

onen poloměr mysli kroužící kolem

středu ve spisovateli, který

by měl být vahou všech věcí člověka

princip specie sui generis.

 

Budoucí genezi tak nadlehčovali

Tvorové a bratří a sestry 

ve chvílích obrovského

pozdvižení vlnou euforie

a dnes nepřípustného štěstí

které je rozporem v životě

mezi všemi kategoriemi

které milujemi a které nás 

nutí milovat a připoínat proč milujeme

paranoiu a flashbacky jež uvěří tělo

věřit že je to skutečné (jízda)

a předminují tak tok paranoií

kdekteré můžou být stavem vrcholné

rozkoše i úpěnlivým křikem děsícím

vesmírné prázdno i to je z radosti

a může být prospěšné ve vztahu

k cílům které si podmaňuje vyšší vědomí

a tam může připomenou nepředstavitelnost každé

jednotlivé vteřiny sútry bytí 

opojené tvůrčím a nezapomenutým

rozbřeskem

 

Kdy už se nestaráš

jestli budeš zapomenut nebo

ne 

 

Prostě ji miluješ

Jsi v jejím oku

V oku Poezie

v útěše Filosofie

 

V tětivě praku

která znamená

Život