Sněhurka

Sněhurka

Byla temná noc a krvavě rudý měsíc zapadal za temné smrky blízkého hvozdu. Vítr skučel mezi studenými kameny věže a dřevěné trámoví úpělo. Někde blízko vřeštěl netopýr a pod podlahou se ozývalo nepravidelné cvakání krysích drápků. V zapomenutém pokoji s okny beze skel, jimiž se dovnitř vedrala závěj listí pokrytá jinovatkou se v koutku choulila mladá postava a u úst se jí srážel dech. Každý náraz větru se ozýval jako krok po skřípějící podlaze anebo rachocení klíče v zámku.

Postava se trhaně nadechla a těsněji si přitáhla úplně promrzlý pytel, kterým byla přikryta. Z mrazu jí trnuly zuby a bolely oči. Měla pocit jako by jí nehty měly každým okamžikem odpadnout a nebyla schopná jediné myšlenky kromě všeobjímajícího chladu. Studený vzduch jí z tváře vysál jakýkoli výraz a alespoň deset let.

Sněhurka čekala na svoji matku a chvěla se při pomyšlení, že by se mohla dočkat. Každá minuta byla nesnesitelnou. Skřípění pokračovalo a chlad jí nedovoloval usnout, myslet, ani se hýbat. Čepel mrazu osekávala okolní zdi, podlahu a znovu a znovu se zabodávala také do řidkého pytle. Každým okamžikem byly stíny tmavší a ozýval se z nich šepot, kapání vody a hluboký dech ale vždy jen na hranici slyšitelnosti.

Temným hradem se potulovala čarodějnice a hledala svoji dceru. Postupovala kamennými chodbami a před ní se šířil strach, temnota a chlad. Každou místnost pečlivě prohlédla a pro sebe se hrozivě usmívala, protože věděla, že ji nakonec najde.

Sněhurka se na kamenné podlaze opatrně pohnula. Potom se doplazila ke dveřím, které tonuly v hladové temnotě a přiložila k nim ucho. Nebyla připravena na nic, ale dokonce jít vstříc té hrůze bylo lepší, než jen sedět v ochromujícím mrazu a čekat na ni. Ze samého ledově studeného dřeva dveří se ozývalo zlověstné šepotání a lehké vrzání. Navíc se z nich šířil pach hniloby a plísně. Neměla nejmenší ponětí, co ji čeká na druhé straně, ale nebylo zbytí. Obklopovala ji místnost s černým oknem, ledovými kameny a páchnoucí podlahou. Před ní ležela nevypovězená hrůza a za ní šílenství.

Pověsila se celou vahou na černou železnou kliku, která ji pálila na kůži a vysávala z jejích rukou život, načež s ohlušujícím třeskem cvakla. Rozhostilo se ticho rušené dalekou ozvěnou toho zvuku a najednou velice přítomným puchem. Sněhurka cítila spíše než slyšela za dveřmi stovky mrtvých dechů, které jsou zatajeny a čekají na ni.

Zatáhla za dveře a panty vydaly jen tak hlasité zaskřípění jako když se velmi pomalu tře jedna část zlomené kosti o druhou. Sněhurka nahlédla do chodby v tu ránu se vyděsila tak, že se jí na chvíli zastavilo srdce. Ze tmy se na ni s šepotem vyřítil závan studeného větru a nic víc. Lekla se víc, než kdyby uviděla tvář, která se jí zjevovala před očima celou věčnost.

Chodbou se šířil puch hnijícího masa a dřeva. U stěny se krčila dívka, která se napolo plazila a přitom se ztrácela ve stínech. Její prsty s olámanými nehty se znovu a znovu chytaly mezer mezi kameny a přitahovaly hubené tělo chvějící se strachem a chladem.

Postava zvolna kráčející chodbou nedělala žádný hluk. Kolem ní se však šířil nepodchytitelný zvuk na hranici slyšitelnosti. Po stěnách se objevovaly chomáčky plísně a vzduchem se šířily její spory. Čarodějnice se zahleděla do chodby po pravé straně a takřka se rozplynula v cárech noci.

Sněhurka měla zlomené žebro a kulhala směrem k tmavějšímu tvaru někde před ní. Jutový pytel se jí zadíral do ran, kde jí kůži sedřel kámen a led. Byla venku z hradu, i když si nepamatovala jak a kdy se dostala ven. Zem byla pokrytá štěrkem, tlejícím listím a místy namrzlá. Mohutná masa ponuré stavby za ní se tyčila k nebi jako gilotina nebo popravčí špalek. Zdálo se, že z ní vystupuje černá mlha.

Zbědovaná postava se doklopýtala k prvním stromům. Mezi jejich větvemi se cosi mihlo a kmeny zaskřípěly. Směhurka se potmě prodírala trny, zakopávala a zase se zvedala a necítila v rukou a nohou nic než chlad. Její obličej zamrznul v masku hrůzy, ač teď již necítila nic. Nakonec zakopla o kořen, svalila se na kamenitou zem a zapoměla vše.

Černou nocí pronikly ještě o něco temnější stíny a sevřely tělo ležící na zamrzlé zemi.

Chlad zataženého rána prýštil v hustých bílých chomáčích ze země a pokrýval ji tisíci jako břitva ostrých ledových krystalků. Ty sevřely do sarkofágu postavu, která ležela v zaťatém uzlíku pod stromem a vytrhly ji z neklidného spánku jako když se topí kotě v ledové vodě.

Sněhurka se trhaně nadechla a prudce se překulila. Mlha se ve vzduchu točila v podivných a zlověstných obrazcích. Ticho bylo rušeno jen dřevěnými steny stromů, které trpěly pod krutým sevřením zimy. S chvěním zdvihla své oči k černé vztyčené siluetě, která zakrývala to málo slunečního světla, které probodlo ponurou šeď oblohy. Stín hradu dopadal na les jako víko rakve a děsil ji svojí hrůznou blízkostí.

Dívka se otočila a potácela se pryč. Byla zesláblá, měla hlad a celé tělo jí drtila pěst všudypřítomného mrazu. Zavíraly se jí oči a ona se jen s vypětím sil držela na nohou, ale pokračovala do temnějšího lesa hnaná strachem tak hlubokým a starým, že jej cítili i první tvorové před tím, než se naučili bát se sebe navzájem. Strachem ze Zla.

Ocelově šedé nebe nabralo kouřový odstín a hustší větve tmavého lesa se proplétaly v nemilosrdném souboji o sebemenší studený paprsek. Navíc začal foukat ostrý vítr. Sněhurce začaly tmavnout okraje zorného pole, až nevnímala nic než dva kroky zmrzlé země před svýma nohama. Z nosu jí začala kapat krev, stékala jí po rtech a bradě a smáčela tenkou vlnu hadrů, které měla na sobě. Nevnímala ji.

Dívka zakopla a spadla. Vítr jí zacuchal vlasy a vyhnal barvu z tváří. Štěrk se jí zadíral do kůže a krev zamrzala na zapletených kořenech stromu.

S námahou se opět zvedla. Ušla dalších sto kroků a upadla znovu. Několik minut ležela a měla zavřené oči. Smrákalo se. Neobyčejně brzy. Nakonec se Sněhurce podařilo opět vstát a jít kupředu. Zima. Hlad. Žízeň. Strach.

Strach ji hnal vpřed. Únava ji táhla k zemi. Jít dál. Tma.

Po několika hodinách, kdy Sněhurka nemohla říct, jestli je mrtva, či živa, problesklo mezi temnými kmeny světlo. Bylo velmi vzdálené a studené. Trhaně se nadechla a v plicích ji zabodalo od ledového vzduchu. Najednou byl les jeden veliký stín. Vydala se ke světlu a trvalo jí další tři hodiny klopýtání, mrazivého vichru, skřípání větví a hrůzy, než se dostala dostatečně blízko. V tom světlo zhaslo. V záchvatu paniky se rozeběhla a několikrát spadla na tvrdou zem, až skončila v trní. S krvavými šrámy prohledávala okolí a čím dál víc si uvědomovala, že nemá šanci chatrč najít v neproniknutelné tmě. Neplakala. Byla příliš vyčerpaná. Svalila se na zem a odplula do tmy.

Probudil ji drsný kopanec do boku. Z dívčina hrdla unikl tenký sten a převalila se na dřevěné podlaze. Ozvaly se těžké kroky a hluboký skřípavý hlas vyplivl: „Co seš zač?“ Nad schoulenou dívkou se skláněl hrubý zarostlý obličej. Jen nepatrný kousek nad ním byla šedá špinavá prkna stropu. Šerá místnost byla osvětlena jedinou svíčkou. Sněhurka nesouvisle šeptala: „Prosím… matka… pomoc… zima… ona zabije… prosím… vysává sílu… roky… dlouho – já nevím… zima…“ a hlava jí znovu klesla na tvrdou sukovitou podlahu.

Nad nízkým domkem přelétl závan a zapískal na komín drásavý zvuk. Temný les ještě více potemněl. Hvězdy nevyšly.

Ráno se dívka probudila na studené podlaze. Kousek od ní seděl malý, ale mohutný mužík s černým vousem a v ruce měl špinavou sekyru.

Sněhurka vyschlým hlasem požádala o trochu vody a jídla. Pokusila se zvednout, ale strop byl tak nízký, že stačila sotva sedět. Trpaslík jí podal vlažnou polévku a ona ji usrkávala roztřesenými prsty. Z malé porce se skoro nenasytila, ale další nedostala. Kručelo jí v břiše, ale začala se vzpamatovávat. „Co seš zač?“ houkl trpaslík a ona chtě nechtě musela říct svůj příběh.

Sněhurka si ze svého života moc nepamatovala. Většina vzpomínek byla na sklepení. Byla v něm zavřená a matka jí nosila jídlo a víno. Občas nějaký odporně chutnající lektvar. Potom jí šeptala v podivném zneklidňujícím jazyce dokud neusnula. Když se probudila, matka byla pryč a ona se cítila slabá a nemocná. A tak to šlo měsíce, roky, nevěděla to jistě. Mohlo jí být deset, nebo dvacet let, možná i víc. Zoufale prosila trpaslíka, aby ji nechal bydlet u něj.

Jak se ukázalo, nebydlel sám. Sněhurka si myslela, že jich je šest nebo sedm, ale nikdy je neviděla všechny pohromadě. Trpaslík odešel vedle a skoro hned vešel jiný, který ji teď hlídal. Za nějakou dobu se vrátil ten první a řekl, že u nich může zůstat. Bude pracovat v domě a nebude chodit pryč. Za to zde může spát a dostane nějaké jídlo.

V tmavém sklepení hořelo šest černých voskovic a ozařovaly černě oděnou postavu. Čarodějnice nechala skanout kapku krve do misky s lektvarem a zadívala se na obrazce, které v ní vytvořila. Usmála se do tmy. Vzala několik předmětů z misky na poličce a vyšla. Hrad byl zlověstný a opuštěný. V jeho chodbách pomalu bujela plíseň a zněl šepot mrtvých dětí.

Sněhurka čekala v tmavé místnosti s nízkým stropem. Čekala až se vrátí trpaslíci. Jídla, které uvařila bylo málo. I svíček bylo málo a ona se neodvažovala jimi plýtvat. Náhle dostala strach. Uvědomila si, jak bláhová byla představa, že tady bude před matkou v bezpečí. Ona přeci ovládá síly, o kterých je lepší nic nevědět. Vítr, který pískal na komín jí připomenul noc před dvěma dny. Roztřásla se. Tabulky v oknech drnčely. Dveřmi cloumaly poryvy vichru. Po skle se začala plížit námraza. Venku se ozvaly podivné zvuky, snad kroky. Sněhurka strnule hleděla na dveře. Nějaká ruka šátrala po klice. Našla ji. Dveře s dutou ranou udeřily do stěny a ze tmy se vyhrnuli trpaslíci. Dívka úlevou skoro omdlela. Rozžala svíčku a donesla jim jídlo.

Trpaslíci ji obestoupili v poněkud zamlklém půlkruhu a jeden si odkašlal: „Říkalas, žes utekla od královny.“ Přisvědčila. Trpaslík se rozhlédl po ostatních a lehce kývl hlavou.

Když se ledová ostrá ocel zabodla do útlého těla, chaloupkou se rozezněl zoufalý výkřik. Mihotavé světlo svíčky vrhalo na hrubé stěny roztřesené stíny, které se znovu a znovu zdvihaly a dopadaly. V dívčiných rozšířených očích se zračila hrůza a ostrá bolest a niterný křik jakoby skřípal o kosti. Na podlahu dopadlo tělo a mezi prkna stékala vlažná krev.

Trpaslík vysypal na stůl obsah malého váčku. Několik zčernalých stříbrných mincí s reléfem lebky se lesklo v ustupujícím světle svíčky. V dálce se ozvalo vlčí vytí. Jinak bylo ticho.

O měsíc později byl dřevěný domek uprostřed lesů tichý. Vevnitř leželo šest těl v pozicích nelidského utrpení a bolesti. Podlaha byla pokrytá zaschlými zvratky a krví. Dveře byly otevřeny a v zemi se táhla mělká rýha až k sedmému tělu mezi stromy. Jednu ruku mělo sevřenou na kořeni stromu, druhou si svíralo místo, kde mívalo břicho, než na něm začala hodovat lesní zvěř.

Chatrč začala pomalu zarůstat plísní.

Temný hrad tyčící se nad krajinou se zdál být vyšší a zlověstnější než kdy dřív.