Krásné jaro roku 1946

Anotace: Teprve zaínám tvořit, tak to tak berte:-)

Byla krásná a teplá noc 11. května roku 1946. Budovy byli zatemněné a všude panoval čilý ruch. Letiště Maranquene leželo přibližně 15 km od pobřeží v jižní Anglii ve starém písečném lomu a byla to základna 266. Speciální letky RAF.
V této letce sloužilo osm ostřílených a zkušených pilotů. Tato letka měla za úkol provádět tajné operace, jako je vysazování a vyzvedávání agentů, přepadové útoky a podobně.
Letka vznikla během roku 1944 pod dohledem Maršála Dowdinga a podléhá pouze jemu.
On jako skvělí pilot z první světové války studoval spisy pilotů a vybral jednoho pro základ této skupiny. Kapitán Zorge se 156 potvrzenými sestřely se jevil jako dobrý kandidát na velitele skupiny.
Po dohodnutí podrobností Zorge nabídku přijal a dostal naprosto volnou ruku při tvorbě skupiny. Nejprve našel klidné místo v lesích v pískovcovém lomu, odkud může operovat malé množství strojů.
Úzká příjezdová cesta byla upravena jako startovací dráha a jeskyně jako hangáry, ubikace, kuchyně, bunkry, dílny a podobně.
Mezi tím Zorge nalezl sedm vhodných pilotů, nebo spíše sebevrahů pro tuto letku.
Kapitán Halifes z námořního letectva se 123 sestřely byl doporučen pro svoji sebevražednou odvahu kdy sám napadl roj 8 německých stíhačů, při čemž sestřelil čtyři a sám neutrpěl ani škrábanec. Na jeho doporučení byla přijata Kapitánka Petra. Tato pilotka má na svém účtu rovných 100 sestřelů a je specialistka na Psí souboje. Nikdo se ji nevyrovná v přesnosti střelby. Kapitán Gorilino přišel od výškových stíhacích letek, takže jeho konto obsahuje pouhých 65 sestřelů, to ovšem nic nemění na jeho pilotním mistrovství. Desátník Lucka je magor. Vletí do chumlu nepřátelských letadel a střílí na všechno co má vrtuli. Tento způsob boje je neobyčejně účinný ale i riskantní protože málo kdy se vrací s letadlem v takovém stavu aby se dalo ještě opravit. Bojuje zatím krádce ale už se může pochlubit 88 sestřely. Svobodník Lukáš je klidný, rozvážný, ale všeho schopný pilot, jehož nejsilnější zbraní jsou nadávky. Byl to původně noční stíhač, ale i tak má pěkných 55 sestřelů. Kapitánka Tereza je zabijácký stroj. Bojuje pouze duely , nikdy neútočí na skupinu nepřátel pokaždé si vybere jednoho a toho sestřelí. Tímto způsobem dosáhla 98 výtěztví. A jako poslední Radek, přidělený od bombardovacího letectva se 68 sestřely a s 28 nalítanými misemi na Německo, jako pilot B-17.

Těchto 8 elitních pilotů sedělo v jídelně a očima hypnotizovali telefon. Byli tři hodiny ráno, ale nikdo nespal, všichni čekali až se ozve signál ke startu.
Na dnešní den byla nahlášena obrovská operace německé armády s cílem dobýt britské ostrovy. Bylo nahlášeno dle rozvědky asi půl milionu mužů a tři tisíce tanků naložených na více jak dvou tisících lodí, podporované asi šesti tisíci letadly.
RAF Mohla nasadit něco přes dva tisíce stíhaček a přibližně stejný počet bombardérů.
Bylo jasné, že němci musejí být zastaveni ještě na moři, jinak se anglická obrana sesype jak domeček z karet.

Zorge seděl u stolu s telefonem, mezi zuby držel doutník, usrkával kafe a čistil svůj Col.45 a s úsměvem pozoroval Radka, jak sedí naproti a marně se snaží opravit rádio, které mu prostřelil německý kulomet v minulé akci. U krbu seděla Terka s Gorilinem a hádaly se, který německý kanón je lepší nežli britský. Dělal, že se nesnášejí, ale každý v letce věděl, že je to jen zastírací manévr, aby mohli jít sami ven se uklidnit. Z venku přišel Halifes a přinesl něco k jídlu.Usmál se na Petru, která si pohrávala se svým talismanem, zploštělým německým granátem, který ji proletěl snad celím letadlem a neškodně přistál na klíně. Taky se na něj usmála a udělala mu místo aby se mohl posadit. A úplně vzadu dál od ostatních seděli Lucka s Lukášem a tiše si povídali.

„Já se z tebe poseru!!!!“ řve Terka na Gorilina.. „ MG 564 prostě není lepší než Hispanio GVK 54“. Pak vytáhne cigarety a řekne. „ Jdu si zapálit jinak se zblázním“. A práskne za sebou dveřmi. Gorilino chvilku sedí a pak řekne: „ Taky si skočím na jedno“. A rychle zmizí za Terkou.
Zorge za ním cvaknul závěrem vyčištěné zbraně a natáhl se pro chleba s extra porcí paštiky, když tu náhle přiletěl nůž a zabodl se na deset centimetrů od ruky. Zorge ztuhne a slyší Lucku:“ Ani na to nemakej šéfe, ten je můj“ a mile se na něj usměje.
Petra se snaží zachovat vážnou tvář, ale vypadá to spíše jako kdyby spolkla myš a ta jí běhala v krku. Nakonec stejně vyprskne smíchy, po čtyřech doleze ke stolu, a vrací se se dvěma chleby, pro sebe a pro Halifese a rudá smíchy si zase sedne. Halifes řekne: „ Díky Alíku“ a podrbe Peťuli na hlavě. Ta se začne dusit chlebem a hned dostane ránu do zad od Halifes, a kus chleba trefí přímo rozebrané rádio ležící před Radkem. Ten zavyje jak hárající se vlk, vezme do ruky nůž a naznačí, že se podřeže.
Potom se ozve rána. To se pod Luckou a Lukášem rozložila pohovka a ty se teď válejí na zemi mezi prkny a třískami.
Zorge složí hlavu do dlaní: „ A tady tomu bordelu já velím. Kdyby nás viděl němčour, asi by z nás byl dost na větvi.“
Lukáš se zatím vyhrabal z trosek pohovky a s milým úsměvem povídá:“ Bert to z té lepší stránky, představ jsi, že by si nás neměl“. A při těch slovech zvedl Lucku ze země a něco jí pošeptal, ta se zasmála, vzala ho za ruku a zmizeli na ubikacích.
Petra se konečně uklidní, v klidu dojí chleba a při tom si pohrává se svoji brokovnicí s upalovanými hlavněmi a pobrukuje si sprostou písničku.

Lucka zatáhne Lukáše k sobě do pokoje, zamkne dveře, opře se o ně a usměje se. Lukáš si pomalu sundá bundu, položí na židli a jde k Lucce. Ta si přes hlavu stáhne rolák a stojí před ním v tílku. Optá se: „Líbí se ti?“ A provokativně natahuje ramínka. Lukáš odpoví: „Strašně, dohání mě k šílenství.“ Vykročí k ní a cestou si sundává košili. Lucka popojde k posteli, uvelebí se na zádech a provokativně si začne cucat prst na ruce.
Lukáš si lehne k ní a rukou jí zajede pod tílko a do ucha šeptá: „Tady je teplo co?“ A pomalinku jí přetahuje tílko přes hlavu. Lucka se natáhne na noční stolek k lampě, zhasne jí a přitulí se k Lukášovi a rukou mu zajede do kalhot…..

V tu chvíli zvoní telefon. Zorge ho okamžitě zvedne a řekne „ Kapitán Zorge, slyším“a pak dobu poslouchá a děla si poznámky do bloku a mapy. Pak položí telefon a povídá. „ Je to tu, dneska v šest hodin ráno by měli být německé síly v pohybu, musíme je zastavit ještě na kanále, jinak je po nás. Uděláme to takhle: V pět třicet bude start. Já, Lukáš, Peťule a Lucka poletíme na Tempestech, naložíme půltunové pumy a osm raket a v patnácti tisících metrech poletíme na souřadnice, které mám v mapě, tam by jsme se měli přiblížit k čelu německého konvoje. Halifes, Terka, Gorilino a Radek osedlají Spitfiry a budou nám ze dvaceti tisících dělat doprovod.“ Potom se odmlčí a pokračuje. „ Na moři můžeme nasadit pouhou polovinu sil než má nepřítel a ve vzduchu pouhou třetinu. A pokavaď se jim podaří vylodit a dobýt předmostí, během čtrnácti dnů nás převálcují, protože naše pozemní obrana prakticky neexistuje.“
Potom se Petra zvedne ze židle a pomalinku jde k Zorgemu ke stolu a cestou vyndává špinavou, pomuchlanou obálku se slovy: „ Poslední vůle, bývá zvykem jí dát veliteli, mám dneska blbé tušení, jako kdybych se dneska neměla vra…“ Zbytek věty nedořekla, protože jí Zorge zacpal pusu chlebem. „ Já si to vezmu, ale už nic neříkej, jasné?“ Petra skloní hlavu, kouká do země a kývne. Chvíli tam stojí a pak řekne „ Skáknu za Kájou, pak se převlíknu a okouknu letadlo.“ Potom odejde pomalu pryč. Cestou po chodbě jde kolem pokoje ve kterém bydlí lucka a ozývá se z něj vrzání postele a jakési vzdechy. Šibalsky se usměje, zaklepe a povídá: „ O půl šesté je start, buďte tam jo?“ Z pokoje se ozve Lucka: „ Pokavaď to stihneme, a teď táhni.“
Petra si uvědomí, že dneska může umřít, a že by se měla rozloučit s Karlem. Vrchní mechanik, má takový kanclík za hangárem, a je tam i postel. Třeba ho uvidí naposledy a utíká k hangáru.

Koukne oknem a vidí Karla, jak sedí zády k ní a čte si knihu. Petra sundá boty a potichu jde jen v ponožkách k němu. Chce ho překvapit, Karel si jí všimne, ale neotočí se, jen začichá ve vzduchu a řekne: „Tady se někdo zul.“ Petra jako vždy chytne výtlem a celá rudá smíchy dojde k němu a posadí se mu na klín. Ten jí obejme pod trikem na holém těle a vychutnává si její teplo. Ona cítí jeho pevné ale jemné ruce na svém hrudníku jak sjíždí níž a níž. Petra sundá prstýnek a rozepne mu kalhoty a zvrátí se spolu na postel. Lehla si na něj a políbila ho. Potom mu jela jazykem po prsou až k rozkroku. V tu chvíli Karel slastně přivřel oči ….

Když Zorge, Radek a Halifes osaměli, Radek povídá „Jak moc je to zlé?“ Zorge se mu podívá do očí a řekne“ Podle mě nemáme šanci, ale stejně to musíme zkusit.“ Halifes skloní hlavu „Aha“. Zorge se koukne na závěť co tu nechala Petra a položil na ní svoji. A koukne po ostatních: „ Řekněte zbytku, že je zamknu tady do trezoru.
Zajde ke stolu, posadí se a zapálí si doutníček a začte se do mapy, Radek se posadí a přemýšlí a Halifes zavře oči a snaží se usnout.
Po chvíli za velkého rámusu přilítne vytlemená Terka s Gorilinem, ale jak vidí pohřební náladu, hned jim dojde kolik uhodilo. „Kdy?“ Optá se Gorilino. „O půl šesté“ odpoví Halifes se zavřenýma očima.
Po chvilce dorazí Lukáš s Luckou a evidentně si užili. Lukáš se koukne na hodinky, čtyři hodiny ráno.

Mezi tím na Francouzském pobřeží, se obrovská německá armáda připravuje k útoku na britské pozice. Na letišti v De Dave je připraveno ke startu tři sta bombardérů Au 6295 G, dalších čtyři sta jich je v Toulandu. Ty budou tvořit první vlnu útoku na britská letiště.
Doprovázet je bude asi osm set stíhaček všech možných tipů.
Po celém pobřeží kotví lodě všech druhů a velikostí, od minolovek, přes křižníky po obří bitevní a letadlové lodě. V přepravních lodích je téměř půl milionu mužů a tisíce vozidel.
A to vše má jeden jediný cíl ….. zničit Anglii.

O půl páté konečně přišla i Petra, a než se stihla posadit, Zorge řekl: „Za půl hodiny sraz u letadel“, sám se zvedl a zamířil do šatny.
Tam si oblékl koženou kombinézu a bundu, vzal padák, brýle, kuklu a tašku poslední naděje a pomalu šel ke svému Tempestu s modrým krytem vrtule s číslem J9982. Padák dal na sedadlo, kuklu na hlavu a čekal na ostatní.
První přišla Petra s růžovou šálou a s brokovnicí v pouzdře na stehnu. Radek přišel chvilku po ní a trapně schovával flašku něčeho dobrého a s omluvným šklebem ji vhodil do svého Spitfiru. Lucka si do svého Tempestu pověsila medvídka pro štěstí. Gorilino s Terkou si vyměnili hlavici páky plynu a jen Halifes s Lukášem se v klidu postavili ke svému stroji a čekali.
Zorge dokouřil, zašlápl špačka a stručně zopakoval. „ Spitfiry na dvacet tisíc. Tempesty na patnáct tisíc, sraz nad letištěm a pak kurz dva-jedna-devět, jasně?“ Rozhlédl se kolem a přesto že nedostal odpověď, věděl, že je vše jasné. „ Tak nasedat a nahoďte to!!“
Petra se usadila, připnula padák, nasadila kuklu, nastartovala motor a nechala zahřívat.
Zorge udělal to samé, akorát předtím zkontroloval uchycení pumy a raket a začal rolovat na start a ostatních sedm letadel za ním. Lucka sledovala Petřino letadlo před sebou a s rukou na plynu čekala na start. Halifes manévroval tak, aby se dostal na úroveň Terčinýho letadla a mohl se na ní usmát. Ta se na něj taky usmála a poslala mu pusu.
Zorge počkal, až se všichni seřadí a pak dal rukou znamení, zatáhl kryt kabiny a dal plný plyn a startoval. Jakmile se ocitl ve vzduchu, zatáhl podvozek a začal kroužit nad letištěm a stoupat na patnáct tisíc metrů. V deseti tisících naskočilo dmychadlo přesně jak mělo. Jakmile se dostal na určenou výšku, hned se kolem něj prohnala na plný plyn Petra a zkoušela výkrut.
Za chvíli byli všichni ve vzduchu a zamířili na jihovýchod ke kanálu a cestou potkávali další a další anglická letadla, ale bylo jich málo.
Slunce už bylo nad obzorem a po zemi se válela mlha, ale nebe bylo vymetené.
Dvě čtveřice letadel se osaměle houpala ve vzduchu a v dálce bylo vidět pobřeží.

V tu chvíli se z reproduktoru ozval Halifes: „Tally ho!!!! Na devíti hodinách“
Všichni se tam podívali a viděli obrovské mračno bombardérů pod ochranou stíhaček, a pár britských strojů letících jim naproti, do náruče téměř jisté smrti.
Zorge všechny informoval, že pokračují ke kanálu, protože mají rozkaz napadnout lodě.
V rádiu se ozvali protesty, ale všichni se vrátili na své místo ve formaci, protože někteří už automaticky měnili směr k boji.
Brzy doletěli formaci asi sto padesáti B-17, tak přizpůsobili rychlost a rozhodli se udělat jakýsi doprovod, protože nikde v dohledu nebyli stíhačky, všechny se snaží zastavit nepřátelské bombardéry. To už ale byli nad kanálem a všichni čekali až se na obzoru objeví nepřátelská plavidla.
Holky koketovali se střelci a s piloty bombardérů, zatímco se stále blížili k Francii.
V bombardérech panovala pohřební nálada, protože letí bez doprovodu na nálet na lodě, které mají vražednou protiletadlovou obranu a k tomu doprovod stíhaček.
Najednou pilot vedoucího bombardéru promluví do éteru: „Přímo před námi, koukněte, bože!!!“
Byl to pohled jako do pekla. Po celém obzoru kam až oko dohlédlo bylo vidět lodě všech typů a velikostí ženoucích se k Britanii. A v cestě jim stála tenká řada spojeneckých lodí. A všechny lodě byli zahaleny kouřem z výstřelů a výbuchů, spousta lodí hořela a některé se potápěly. Nebe bylo poseto černými obláčky kouře od protiletadlových děl. Nízko nad vodou se proplétala torpédová letadla a snažila se něco trefit. Moře je plné hořící nafty a mužů zápasících s mořem. Skoro nikdo nemá šanci přežít. Obrovská německá bitevní loď byla napadena asi pěticí torpédoborců a schytala asi dvanáct torpéd do boku, začala se pomalinku potápět, ale na britské torpédoborce zaútočilo asi dvanáct lehkých křižníků a všechny je během asi pěti minut potopili. Byl vidět britský bitevní křižník Hood, jak odstřeluje asi šest německých bitevních lodí najednou, sám dostává spoustu zásahů, ale i on míří přesně. Jedna z bitevních lodí vybuchuje a v oblaku kouře se převrací a téměř okamžitě se potápí. Ale v tu chvílí, nízko nad vodou přiletí střemhlavý bombardér a přímo ke komínu umístil pumu a hned zmizel mimo dostřel. Puma vyrvala půlku paluby a křižník začal hořet, do vody se vrhali námořníci před vše stravujícím ohněm, ale jediné čeho dosáhli byla vlhká smrt pod převracejícím se křižníkem, děla naposledy vypálila a potom se křižník v mohutné explozi převrátil a potopil, děla už mlčela….

Zorge celou situaci přehlédl dalekohledem a v první řadě nevidí dopravní lodě, tiskne knoflík vysílačky a křičí:“Musíme se přes ně dostat do druhé vlny, tam budou dopravní lodě plné vojáku… leťte dál!!“ Letka potvrdila příjem a neměnící směr pokračovala k cíli. K překvapení všech, se rozkazu podvolil i vedoucí pilot bombardéru a řekl:“To je pravda, tam jim můžeme nejvíce ublížit, letíme s vámi.“ Zorge znovu tiskne tlačítko a odpovídá: „ Dobře, Halifes, poleťte sem dolů a snažte se bránit bombardéry.“.
„Čtyři stíhačky chrání sto padesát bombardérů, to je dobré“ Zavrčí Halifes, ale bylo vidět, jak se spouštějí dolů a zaujímají obranou formaci nad bombardéry.

To už ale přelétávají nad nepřátelskou flotilou a kolem nich začínají vybuchovat šrapnely protiletadlových děl. Střepiny bušili do trupů letadel a krytů motorů, ale jelikož byly dost vysoko, palba byla více méně neúčinná. Po chvilce byli pryč z palebné zóny a hned viděli, že se nemýlili a dopravní lodě byli na dohled, ale kolem spousta protiletadlových plavidel a roje stíhaček.
„Tak a je to tady, Tempesty za mnou v útoku na plavidla, Spiti budou držet stíhačky od těla, jdeme na ně, než se vzpamatují, TEĎ!!!!“
Zorge převrátil svůj Tempest na záda a začal padat do hlubin, vstříc nepříteli. Těsně za ním se na plný plyn hnala Peťule a kousek dál Lukáš s Luckou, křídlo na křídle, Halifes, Radek, Gorilino a Terka v sevřené formaci napadli asi šedesát Focke-Wulfů a pustili se do boje.

Halifes krátkou, ale velice dobře mířenou dávkou zapálil jednoho ze skopčáků, a hned trhl kniplem doleva a nahoru, protože kolem něj proletěl Radek a zasypal granáty dalšího Focke-Wulfa. V zápětí na něj hned začal dotírat další němec a lepit se mu na ocas. Radek to sklopí dolů a přímo proti němu se řítí Terka a krátkou dávkou jdoucí těsně kolem jeho kabiny strefí němce a ten vybuchuje. „Díky“ řekne Radek, ale na víc už není čas, protože Gorilino poslal k čertu dva němce jedinou dlouhou dávkou, jednomu ustřelil křidlo a v druhém zabil pilota a v zápětí si z něj dělá terč asi osm stíhaček najednou. Gorilino kličkuje a cestou se mu daří sestřelit ještě jednoho němce, ale pak mu kolem kabiny proletí dávka, a druhá je přesná a zasahuje mu pravé křídlo a kabinu, kde tříští přístroje a jejích úlomky mu letí do obličeje, kde způsobují hluboké tržné rány. Bolest mu zastřela zrak a jako v mlze vidí dva Spitfiry letící proti němu a z jejich hlavní šlehají plameny a míří někam do zadu. Gorilino se vzpamatoval, vytřel krev z očí, ohlédl se a vidí, že Radek s Halifesem ho zbavili doprovodu.
Terka vlétla do svazu bombardérů a rozhlédla se. Na levou stranu svazu nalétávají asi dva tucty Messerschmitů, neváhá ani vteřinu a rozlétává se proti nim čelně, s přivřenýma očima s klidným dechem a s pekelným soustředěním. Messerschmiti po ní střílí, ale ona pouze pomocí směrových pedálů trošku mává křídli aby neměli tak lehké míření. I přes to, její stroj schytává řadu zásahu a na pancéřovém krytu motoru naskakují díry po střelách, když v tu zařve bolestí, to jí jedna ze střel prolétla lýtkem a zanechala za sebou dva otvory velké jako dvoukoruna a řine se z nich krev. Zatne zuby a mrkne do zaměřovače a její ukazováček tvrdě tiskne spouště jak kanónů tak kulometů a jednoho z Messerschmitů doslova rozstřílí ve vzduchu, když proletí kolem, bleskurychle se otočí a z bezprostřední blízkosti rozstřílí další, ale to už za ní visí další němec, kterého přes veškeré své pilotní mistrovství nemůže setřást a její letadlo dostává další a další zásahy. „ Mam tu problém“ řve už trošku hystericky do vysílačky. „Potřebuji pomoct, za chvilinku mě má.“
Radek jí vidí, a okamžitě přerušuje pronásledovaní trojce stodevítek které se z nepochopitelného důvodu před ním dali na útěk a žene se k Terce. Tiskne spínač vysílačky: „ Terko, toč třicet pět levou a vydrž deset vteřin“ Vidí že dělá co chce a tak se připravuje na manévr, Terka prosviští kolem něj rychlostí více jak 600Km/h a v závěsu ten nácek. A je to tu. Kolem se mihnul Spitfire a hned za ním Messerschmit, na kterého spustil Radek palbu, zapaluje ho a ten exploduje a on prolétá skrz mračno trosek, které naštěstí způsobují jen drobné oděrky na jeho letadle.
„Díky Radku, máš to u mě.“ Řekne Terka hlasem zastřeným bolestí a vyprchaným stresem. „Nemáš zač.“ odpovídá Radek.
Halifes řve do vysílačky: “Odpoutat, odpoutejte se, přerušte boj a zkuste se vzdálit!!!“
Sám ještě prohání jednu stodevítku, ale tu brzy eliminuje a sám opouští formaci bombardérů a přidává se k trojici kroužících stíhaček.
„Hlaste škody“, mluví naléhavě Halifes. „Jeden granát mi dal co proto, nic mě tu neposlouchá, a skoro nic nevidím, ale pude to, jedu dál.“ Nechává se slyšet Gorilino.
Terka bolestí zastřeným hlasem říká: „Mam prostřelenou nohu a levé křídlo ztrácí vztlak, ale myslím že to zvládnu.“ „Nechceš se vrátit?“ Ptá se starostlivě Halifes. „NE!! Zvládnu to.“ Odsekne Terka. „Dobře“, kývne Halifes, „Radku??“ „Já jsem v pohodě.“ Odpoví Radek.
Přehlédnou bojiště a vidí značně prořídlí svaz bombardérů, který se chystá vypustit své pumy na lodě pod sebou, žádné míření, kobercový nálet, tolik lodí na tak malém prostoru, to může být účinné. Snad žádný bombardér není nepoškozen, spousta letí jen na tři, i dva motory a stále na ně útočí několik set stíhaček.
Britská obrana úplně selhala, nezajistila doprovod a poslala všechny na smrt..
Co na plat že Gorilino s Terkou každý sestřelily osm stíhaček, Radek šest a Halifes čtyři?
Když jich tu jsou stovky, možná tisíce?
Najednou se ze zdola začalo blýskat, to Zorge a jeho banda asi slaví první zásahy.
Halifes se nadechne a řekne: Dobře jdeme na ně zas.“ A znovu staví Spitfira na nos a útočí.

Zorge padá téměř kolmo k zemi rychlostí blížící se 700 km/h, s rojem v těsném závěsu. „Odjistěte pumy a rakety a připravte se.“, ozve se do vysílačky. „Cíl si každý vyhledejte sám. Ale snažte se jich potopit co nejvíc, miřte na lodě převážející tanky!“
Sám mačká tlačítka na odjištění pum a raket a vybírá si jednu z tankových lodí, chráněnou protiletadlovým křižníkem.
Nastavuje klapky do bojové pozice, mění náběh vrtule a začíná nálet. V tom okamžiku vidí dole na lodích problikávat světélka. To dělostřelci zahájili palbu. Chvilinku se nic nedělo, ale pak se kolem jeho Tempestu rozpoutalo samotné peklo. Kolem začali vybuchovat šrapnely a střepiny bubnovaly do trupu a jak se hnali níž a níž , tak se přidávali k palbě i velkorážní kulomety a rychlopalná děla, a pomalinku proměňovala letadla v letící šrot.
Petra, přišla o špičku křídla ještě dřív než si stačila uvědomit že po ní střílí. Potom dostal zásah motor, ale nic se nedělo. Zaměřila pozornost na obří dopravní parník, který jistě přepravuje mnoho tisíc vojáků. Nevšímaje si protiletadlové palby se na něj vrhla střemhlav z výšky patnáct set metrů, rychlostí téměř 900 km/h. Na lodi zřejmě vycítili bezprostřední ohrožení a přešli do prudké otočky vlevo, ale na Petru si nepřišli, poupravila dráhu pádu, v dvou stech metrech odhodila svoji pumu přímo na horní palubu ke komínu.
Neměla ale čas kochat se vlastním dílem a musela okamžitě zvednout stroj do svíčky, aby nenabourala do lodě, kterou právě bombardovala.
Teprve teď se mohla ohlédnou a akorát vidí jak se loď převrací v mohutných explozích na bok. V tu chvíli jí do nosu udeří jemná, ale štiplavá vůně. Glykol. „Glykol“ zařve zděšeně, protože to znamená ze jí teče chladící směs a že zadření motoru je otázka minut, a že domů nedoletí. Roztřesenou rukou mačká tlačítko vysílačky.
Zorge útočí nízko nad vodou na muniční loď. Nepozorovaně se přiblíží k boku jedné z nich. Všimnou si ho na poslední chvíli a všechny zbraně spustí zničující palbu, to už ale nic nemění na tom, že Zorge odpálil plnou salvu raket, přímo do boku lodě, a okamžitě staví Tempesta na křídlo a vytáčí ostrý výkrut, aby se vyhnul lodi, která hyne v mohutné explozi. Když v tu chvíli slyší Lucčin hlas: „Messerschmiti!!! Haldy messerschmitů nad námi.“ Zároveň se ozývá ještě zlomeným hlasem Petra: „Utíká mi glykol, já nedoletím.“ Zorge se rozhoduje. „Toč směrem k Francii, hlavně abys se dostala bezpečně na zem.“
Zorge taky odhazuje pumu na zdař bůh do vody a přidružuje se k Petře, letící na plný plyn nízko nad vodou k Francouzskému pobřeží, které je už v dálce vidět. Ale šestice messerschmitů si z nich chce udělat snadný cíl, což Petra, ani přes své poškození stále ještě není. A ke všemu ještě ze shora padá čtveřice dobře známých Spifirů, které okamžitě čtyři z nich sestřelí a se zbytkem se pustí do boje.
Lucka se snaží zamířit doprovodnou letadlovou loď, ale nedaří se jí, a puma padá vedle, ale stihne na ni odpálit salvu raket, a pokropit startovací dráhu z palubních zbraní.
Na palubě vypuknou divoké požáry, hořící benzín teče po palubě a nemilosrdně stravuje mrtvé, i raněné, kteří se snaží odplazit z dosahu smrtících plamenů.
Většině se to ale nedaří, plameny jim nejprve olizují benzínem nasáklé oblečení, ale pak se prokousávají k tělu, na kterém nejprve působí puchýře, které okamžitě praskají a ustupují z černanému masu. Ve vzduchu se mísí benzínové výpary s pachem spáleného lidského masa. Nad tím vším se ještě přehnala Lucka se štěkajícíma kanónama a dokončila masakr na palubě, který sama začala.
Lukáš napadl pumami i raketami jeden z křižníků a poškodili ho tak, že nemohl pokračovat v plavbě.
Lukášovi se povedlo umístit pumu a všechny rakety na nástavbu můstku, ale v tu chvíli se na Lukáše pověsil messerschmit a zapálil mu letadlo, takže Lukáš musel rychle k zemi, aby uhasil plameny, ale messerschmit šel stále po něm.
Do Lucky se obulo asi osm messerschmitů a hrálo s s ní na babu. Rozhodla se pro starý fígl, srovnala letadlo, a vysunula přistávací klapky, tím letadlo prudce zpomalilo a messerschmiti proletěli o kolo, a Lucka najednou nevěděla na koho střílet dřív, ale než se nepřítel vzpamatoval, už jich bylo o tři méně, a Lucka se najednou ocitla bez munice.
V tu chvíli vidí jak Lukáš manévruje v posledním záchvěvu odporu, těsně před tím než ho němec sestřelí. Lucka neváhá ani vteřinu a řítí se přímo do dráhy německé stíhačky, a těsně před tím než do ní naráží tak se jí před očima promítne Lukášova tvář, ten jeho pěkný úsměv, ty krásné chvíle strávené s ním… To vše zmizelo v jedné velké explozi, která přetrhla tok jejích myšlenek a místo nich přišla bolest z hořícího benzínu, který jí zaplavil kokpit a začne požírat její tělo. Lucka křičící bolestí, snaží se otevřít příklop kabiny a dostat se ven, nechce umřít. Ale jak zabere za doruda rozžhavené držadlo, uhoří jí zápěstí a vystříkne z něj potok krve, který je okamžitě zataven tím žárem který spaluje její tělo. Cítí jak se jí přezky od poutacího pásku vypalují do ramen a boků, nemůže dýchat, plíce má jako uvařené, už dávno oslepla a z očí po kterých zbyli jen zčernalé důlky nemohou téct slzy bolesti, které v mozku cítí. Potom se ozve ohlušující rána jak Tempest dopadá na hladinu a Lucku obklopuje krásna a milosrdná bezbolestná tma. Její poslední myšlenka patřila jemu, jemu pro koho umřela.
Lukáš si všiml že němec je pryč, ale neví jak, až když dole vidí plavat trosky Tempesta, uvědomí si co se stalo, přepadne ho nezvladatelný vtek, otočil letadlo v prudkém výkrutu na hranici vlastního krevního oběhu a vřítil se do největšího chumlu nepřátel a střílel po všem co mělo hákový kříž na křídlech.

Petřino letadlo letělo stále pomaleji, ale už bylo jisté že do Francie doletí. Zorge letěl kousek nad ní a za ní, aby jí v rámci možnosti ochránil proti útoku ze zadu.
V tu chvíli Petřin motor ztichl úplně, ta vysunula podvozek a provedla ukázkový přistávací manévr pro přistání na polní cestě, Zorge se dlouho nerozmýšlel a chystal se přistát vedle.
Petra vysunula podvozek, vytáhla klapky, vypnula zapalování a hladce přistála, chvíli se kodrcala po poli a pak plynule zastavila. Ted si teprve všimla, že ani ne padesát metrů od ní dosedl Zorge.
Nechápala co to tu nacvičuje, ale rozepnula pásy, otevřela kabinu a rozběhla se mu naproti.
Zorge, když ji uviděl jak k němu přibíhá, tak už věděl co udělá.
Otočil letadlo do volného prostou, zabrzdil a otevřel kokpit a vyskočil na křidlo. Petra k němu přiběhla a spustila: „Co to tady sakra nacvičuješ?? To chceš aby…..“ Nenechal jí domluvit, chytnul ji za opasek a lehce jí vyzdvihl na křídlo a nacpal jí do kabiny. Opřel se loktem o kabinu a s ústy téměř u Petřinýho ucha spustil: „V druhé zásuvce z vrchu jsou mé osobní věci, mezi nimi klíče od sejfu se závěťmi. Moje věci si rozeberte a ty Peťule přebíráš velení!“ A už se chystal zatáhnout poklop, když se Petra konečně vzpamatovala a rozčílila se: „Ty asi nejsi normální, tobě přeskočilo!“ A začala se zvedat ze sedadla., když v tu chvíli se na pole přiřítila dvě auta německých vojáků.
Zorge na nic nečekal, vytáhl nůž, bodl Petru do stehna, nůž nechal dopadnout na podlahu. Petra se skácela bolestí zpět na sedadlo. Toho využil Zorge, natáhl se přes ní a přidal plyn na plno a položil jí ruku na knipl. Letadlo se začalo rozjíždět a nabírat rychlost. Ale to se už Petra vzpamatovala tak Zorge zakřičí: „S bohem, uvidíme se v pekle!“ Naposledy se na ní usměje, odvrátí se od ní, nevšímaje si jejího děsu v očích a seskočí na zem. Ohlédne se a vidí jak tempest startuje, uklidní se a chce se rozeběhnout k lesu, když vidí, že z aut seskakují vojáci, otočí se, vytáhne pistoli a spustí palbu. Přitom běží k lesu. Kolem hlavy mu hvízdají kulky. Nevšímá si jich, už je skoro u lesa, mění zásobník a střílí dál. Najednou se mu do plic zavrtá kulka a on klesne k zemi. Bolí to jako by mu do prsou někdo vrazil rozžhavený nůž. Po nebi se přežene Petřino letadlo, ale výhled mu zastíní vysoký blonďatý důstojník v uniformě SS a z bezprostřední blízkosti mu prostřelí hlavu a ukončí jeho trápení.

Když Zorge seskočil z křídla, Petra se ohlédla, ale už ho neviděla, noha jí bolela, jak ji bodnul,ale stejně vrazila plyn na plno a okamžitě jak byla ve vzduchu, otočila letadlo a uviděla právě scénu jak němec vytahuje pistoli. Vzteky si prokousne ret, ale bolest nevnímá, na plný plyn se řití na toho vraha, ale nestřílí , nechce trefit Zorgeho, pěkně si počká až může přesně zamířit a vypálí jedinou salvu, která trhá němce na kusy.
Poté vystřílí všechnu munici do aut co vidí na poli, palbou pronásleduje každičkého vojáka co se snaží utéct. Nepřežije nikdo. Za pět minut je po všem, na poli hoří dva náklaďáky a v okruhu dvou seti metrů roztrhané mrtvoly a v trávě se jasně rýsuje Zorgeho mrtvola, naposledy ji obletí, zamává křídli na pozdrav a odlítá směrem domů. Po tvářích jí tečou slzy.

Radek s Halifesem vzali Terku mezi sebe a vrhli se na letku patnácti německých stíhaček. V tu chvíli se ze sluchátek ozval Petřin hlas: „Zorge je mrtví, slyšíte? Je mrtví, mam velení, vůbec nevím co dělat,“ Halifes zmateně odpovídá: „Cože??. “
Vedle něj se snese Zorgeho Tempest, ale je v něm Petra!! Terka rychle tiskne vysílačku: „Kde je Zorge???“ „Mrtví.“ Odpoví Petra a dodává: „Umřel aby mě zachránil.“

Halifes jako první přeruší útok a začne stoupat směrem k Anglii se slovy : „Zorge říkal že tato bitva je prohraná, zdá se že měl pravdu.“
Postupně ho následuje Terka s Radkem a ze zdola se šplhá Lukáš s něčím co dříve bylo letadlo. Ted to byl cedník pomalu se přidával za odlétajícími stroji. Z doprovázených bombardérů jich zbylo patnáct.. Od někud přifrčel Gorilino se směrovkou na půl ustřelenou a zařadil se za odlétajícími stroji. Němci je nechali být, asi byli rádi, že se jich zbavují, pouze jeden messerschmit se přibližuje k Terce a kýváním křídli ji zve na souboj. „Leťte domů, já se chvíli zdržím.“ Řekne do vysílačky a zpomalí tak, aby se dostala messerschmitu k boku.

Pohlédla německému pilotovy do očí, ten kývnul a zvedl ruku v kožené rukavici. Terka se nadechla a také pozvedla ruku a v zápětí trhla kniplem do leva a nahoru.
Začal čestný souboj jeden na jednoho, který ale musí skončit sestřelením jednoho ze soupeřů.
Terka ho nadletěla a hned to sklopila k zemi a uhnula znovu vlevo, a to se kolem jejího letadla prohnala první dávka z německého kulometu.
Zkusila prudce brzdit, ale němec na takový starý fígl neskočil, a vykroužil S zatáčku. Toho Terka využila a udělala obrat s hlavou dolů, ale na asi půl vteřiny dostala němce do zaměřovače a vypálila ze všech hlavní…. Mockrát se netrefila, ale dostala možnost opravy a nasypala do něj zbytek munice co měla, a messerschmit se překlopil na záda a začal padat. Asi o dva tisíce metrů níž se otevřel padák.

Petra zabrzdila kola, vypnula motor a složila hlavu do dlaní. Po chvilce vylezla ven a ztěžka seskočila na zem. Nevěnovala nikomu pozornost, a šla k Zorgemu do kanceláře, ale bylo zamčeno, ale nenapadlo ji hledat klíče, vytáhla brokovnici, poodstoupila od dveří, a vpálila obě rány do zámku. Dveře vylétli z pantů a přistáli v kanceláři na zemi.
Hned po Petře přistával Lukáš, který měl co dělat aby udržel letadlo v přímém směru, ale nakonec nějako dokodrcal na stojánku, vylezl ven a se smíšenými pocity sledoval Terčinýho Spitfira jak krkolomně přistává.
Terka pomalinku ztrácela vědomí, kvůli ztrátě krve, kterou jí rozproudil adrenalin při souboji. Neviděla na přístroje, ani pořádně ven, přistávala po paměti. Když cítila že se kola dotkla země, sevřela brzdnou páku a pomalinku jí přitáhla až nahoru. Poté ztratila vědomí.
Neviděla, že Lukáš k ní sprintuje, ani to že jí z pod kapoty stoupá hustý kouř a že na letiště přijíždí vojenský konvoj.
Gorilino zjišťuje že mu nejde vytáhnout podvozek, tak ještě před přistáním zaráží palivo a nechává motor zhasnout sám. Potom hladce dosedá na břicho, chvíli se smýká sem a tam, zastavuje, odpoutává se a rychle utíká od letadla, protože neví kdy a pokavad vybuchne. Běží směrem k Terce, ale Lukáš ho předbíhá a v celku bez problémů ji opatrně vytáhl ze zakrváceného kokpitu a rychle s ní utíkal od letadla.
A byl důvod ke spěchu, protože Spitfire začal hořet a v zápětí explodoval a střepiny se rozlétly do všech směrů. Jedna střepina zasáhla Lukáše do nohy a ten se bolesti zhroutil a s Terkou ne zrovna jemně praštil vedle sebe a kryl se. Střepiny létaly všude o kolo ale nikoho nezranili, pouze Radek se šklebil a prostrkoval ukazováček dírou ve své kukle.
Halifes v klidu přistál, chvíli si prohlížel díry v kabině, poničený kokpit a rozstřílené křídlo a přemýšlí jak mohl přežít, pak pokrčí rameny, a vystoupí znaveně ven.
Mezi tím hasičská četa hasí Terčino a Gorilinovo letadlo a ambulance odváží Terku s Lukášem na ošetřovnu.
Na ploše zůstal jen Radek s Gorilinem a Halifesem a pomalu se vydali za Petrou, nevědí co se přesně stalo.

Petra sedí na židli, s rukama v dlaních a potichounku brečí. Když vejdou, vzchopí se a tiše řekne:“Hlášení.“ Halifes odpoví: „Terka s Lukášem na cestě do ošetřovny, Zorge s Luckou nezvěstný.“ Petra před ně postrčí dvě obálky s poslední vůlí. Radek jednu zvedne a potichounku čte: „Až budete číst tyhle řádky, já tu už nebudu. Mam jedno přání, ten kdo tohle čte se postará o mé věci, aby se rozdělily mezi ty jimž ještě k něčemu budou. Rodinu nemam, takže není potřeba vyrozumívat příbuzné, tím je to lehčí. Opatrujte se, a dávejte bacha ať neskončíte jako já. Sbohem.“ Radek položí dopis na stůl, sesune se do židle a na ráz vypije láhev piva.Gorilino sedí vedle a třesou se mu ruce, jako při zimnici, ale to z něj jen vyprchává stres.
Halifes opatrně vzal Lucčin dopis a dal se do čtení. „Dopadlo to tak jak to dopadlo, tak vás prosím aby jste mé osobní věci zaslali rodině, jejíž adresa je v mém spisu. Řekněte jim že jsem umřela rychle a bezbolestně pro dobrou věc a ať moc netruchlí, že mi je dobře. Lucka“
V nastalém tichu je slyšet jak si Petra pro sebe mluví:“Proč? Proč on? Měla jsem tam přeci zůstat já, tak proč to udělal, mohl….“

V tu chvíli vtrhne do dveří mladičký vojín s Thomson Gunem a řve:“Němcům se podařilo vylodění a na plážích nás převálcovali, je to masakr, do setmění jsou tu, máme tu čtrnáct set muzů a máme rozkaz to tu bránit do zítřejšího poledne.“ Šokovaně se zastaví a civí na netečné postavy sedící po kanceláři, zjevně na dně svých psychických sil. Zaraženě se odebírá k odchodu, když Petra promluví: „Kolik jich asi tak je?“
„Tisíce, ale nemají moc tanků, ty zůstaly v průlivu.“ Vyhrkne voják roztřeseně.
Halifes vezme vojáka za rameno: „Uklidni se a dej nastoupit všechny koho najdeš, vaše muže i personál letiště, prostě každého koho najdeš a za deset minut na ploše, mazej!“ Mladíček se postaví do pozoru, zasalutuje a vykřikne: „Provedu.“ Gorilino na něj vztyčí prostředníček a zavrčí: „Na tohle tu nejsme zvyklí zmiz.“ Střelec je kvapem pryč a z venku se ozývá křik nastupujících vojáků.

Petra se unaveně zvedne a přejde k nástěnce s tužkou v ruce a začne vysvětlovat. „Jediná jejich šance dostat se sem na letiště je projít přes startovací dráhu, která se táhne mezi skalami, na které můžeme umístit kulomety a minomety, a dráhu samotnou můžeme krýt křížovou palbou, ale jelikož nemáme těžké zbraně, stačí pár tanků a je po nás…..“ Odmlčela se, asi jí něco napadlo, koukajíc při tom na rozstřílené vraky Tempestů. Rychle vezme telefon a volá do hangáru. „Ahoj Kájo, prosím tě, vezmi hlavního zbrojíře a přijďte co nejdřív do kanceláře, je to nutné!“ Položí sluchátko a pokračuje: „Musíme mít něco proti tankům, něco čím je zastavíme, jinak to nemá cenu.“ Rychle přechází po kanceláří a přemýšlí.
Gorilino si mezitím došel pro ukořistěnou pušku Mauser Kar 98K a čistí závěr a kontroluje optiku, dneska bude potřeba.
V tu chvíli vpadne do místnosti Karel, a chce se přivítat a obejmout se s Petrou, ta ale na něj místo toho spustí: „Potřebuji udělat z Tempestů a Spitfirů mobilní odpalovače raket, schopné zničit tank, je to možné?“ Postarší zbrojíř chvíli stojí a přemýšlí ale na konec řekne: „Je to možné ale k obsluze budou potřeba tři muži a zbrojíři.“ „To je v pořádku, do večera tu chci mít čtyři odpalovače raket, které mají určitou mobilitu a jsou odolní vůči palbě z ručních zbraní, odchod.“ Odpoví Petra a omluvně se usměje na Karla. Zbrojíř s kyselím obličejem táhne šklebícího se Karla pryč.
„Vůbec to není špatný nápad ty rakety, to musím uznat.“ řekne Radek.
„Myslím, že naše armáda je nastoupena.“ Řekne Halifes stojící u okna, a pomalu se vydá ven, shledajíc, že ho ostatní následují.

Venku předstoupili před hlouček špinavých vojáku se zarudlýma očima a bledými tvářemi. Nikdo se jim nesnažil dát Pozor, nebo vyrovnat. Nechali je sedět nebo stát tak jako před jejich příchodem. Někteří zvědavě vzhlédli, jiní odevzdaně seděli dál.
„Asi bude lepší když bude mluvit chlap.“ Řekla Petra a dloubla do Halifese. Ten kývnul a předstoupil před vojáky a začal: „Vím že jste si zkusili své, ale i přes to musíme ještě naposledy zabrat, a postavit se nepříteli, tady na tomto místě. Ano, chci po vás hodně, je lákavé utéci, ale kam?“ Poslední větu nechal vyset ve vzduchu a čekal na reakce. „Nemáme nejmenší šanci.“ Ozve se ze zadu. „Vždycky je šance“ Nevydrží Petra a pokračuje: „Co je na vašem životě tak úžasného že se tolik bojíte umřít? Banda skejslejch hoven, nic jiného nejste, skopčákům je jedno jestli nás pozabíjí tady, nebo v Londýně, tak proč je nechat čekat?“
„Přeskočilo jí, děvce“ Řekne jeden mladíček a další dva mu přikyvují. „Má zůstat doma a šukat se svým kořenem.“
Otočí se a dívá se Petře do očí, a než stihne něco říct, Petra mu vrazí do obličeje a druhou rukou na žaludek a jak jde do předklonu, jednou rukou se o něj opře, vyskočí a nohou kopne do obličeje druhého, dopadne na zem, a v kleku mu podrazí nohy, zvedne se, a z otočky zlomí nos třetímu.“Někdo ještě nějakej problém?“ A v klidu se vrací zpátky, a přidává se k ní několik vojáků. A najednou se začnou všichni zvedat a řadit se do pochodového útvaru. „Bud nás zabijí náckové, nebo ta ženská, máme holt smůlu.“ Ozve se ironický hlas. Odpoví mu nervózní smích.

„Co máme za vybavení?“ Zařve Radek?. Po chvilce dohadování předstoupí desátník s kusem papíru a předčítá: „Jeden tisíc čtyři sta pěších ozbrojených samopaly a rychlopalnými puškami, dále dvanáct kulometů, pět minometů a jednu houfnici ráže 153mm.
Petra po chvíli přemýšlení začne: „Houfnici schováme do jedné z jeskyní, pálit bude zevnitř a minomety rozmístíme okolo. Pro kulomety vykopeme okopy tak, aby pokrývali celou přístupovou cestu a překrývali svá palebná pole. Pěšáci se budou držet v připravených okopech a budou se snažit držet linii, nechci oddělené obklíčené skupinky, chci celistvou linii od začátku do konce, budeme ustupovat sem, do téhle soutěsky, nikam nevede, končí náměstíčkem kde se jim naposledy postavíme. Kdyby věděli že nemáme kam utéct, nehnali by se tam, ale takhle je budeme nutit platit.“ Rozhlédne se po tvářích kolem a vidí odhodlání. „Tak dobře, lopaty a za mnou!“ Zařve Gorilino, a rozděluje vojáky do skupin a ukazuje kde kopat okopy pro kulomety, a zákopy pro pěšáky, Petra mezitím svolává personál letiště do zbrojírny.

Klíčem který dostala od Zorgeho odemkla ocelové dveře a vstoupila do místnosti plné zbraní a munice. Sama si vybrala kořistní MP 44 a přehodila si jí přes rameno. Do taktické vesty si nastrkala zásobníky a pod bundu dvě pistole i se zásobníky. Do kapes naházela granáty spolu s dalekohledem a házecíma nožema. Na levém stehnu měla svoji dvojhlavňovou upilovanou brokovnici a na kotník nůž. Takto připravená vyšla ven a mezi dveřmi se potkala s Karlem. Mlčky ji objal a řekl: „Bál jsem se o tebe, vyhlížel jsem tvé letadlo když jsem ho neviděl, myslel jsem že zešílím.“ Petra mu začala vzlykat v náručí. V tu chvíli přiběhl Gorilino a řval: „Máme zajatce!!“ Za ním přišli dva vojáci s potlučeným vojákem mezi sebou. Byl mladý a velice vylekaný, těkal očima z jednoho na druhého a když viděl ženskou doslova ověšenou zbraněmi zbledl ještě víc.
„Řekl něco?“ Optala se věcně Petra. Jeden z vojáku záporně zakroutil hlavou. Peťule k němu přistoupila a plynnou němčinou se optala: „Kolik vás je? Jak jste daleko? Jaké máte plány? Když se jí dostalo mlčení, kopla ho okovanou botou do slabin. Vojákům kteří ho drželi se ta podívaná líbila a drželi ho ještě pevněji. Petra počkala až přestane skučet a pokračovala: „Máš poslední šanci odpovědět, pak tě zabiju.“ Řekla to s takovou samozřejmostí že se němcovi podlomila kolena a začal mluvit něco o ženevské konvekci a o právu zajatců. „Takže nic neřekneš?“ On stále mluvil cosi a nesnesitelných podmínkách v zajateckých táborech. Petra pokrčila rameny a otočila se od něj a strážci se chystali optat co se zajatcem, když v tu chvíli Petra bleskurychle vytáhla z kotníkového pouzdra Zorgeho nůž, prudce se otočila a jediným přesným pohybem mu prořízla hrdlo i obě krční tepny. Protější stěnu ohodil krvavý stříkanec a ozvalo se smrtelné chroptění a němec se sesunul k zemi, kde sebou ještě párkrát zaškubal a naposledy zachroptěl. V kaluži krve na zemi se dělali bublinky jak mu vzduch z plic unikal proříznutým hrtanem. Ale i to brzo přestalo. Jeden z vojáků nevzrušeně řekl: „Svině se pokusil o útěk.“ A pokynul druhému, aby ho vzal za nohu a vyvlekli ho ven. Petra přelétla všechny pohledem a řekla: Do pěti minut všichni venku se zbraněmi!“

Mezi tím Halifes dokončil rozmístění kulometů a nechal vojáky, ať se na místech zakopou až po uši. Na odchodu jim ještě řekl: „A jestli si myslíte, že vám stačí nějaký pelech jako od prasete….Představte si, až vám nad hlavami budou jezdit tanky…. Tři metry vám budou připadat jako důlek na kuličky.“ Potom odešel a nechal vyděšené vojáky svým myšlenkám.
Radek kontroloval umístění houfnice a minometů v jeskyni a pak zkontroloval kopáni čtyř linií zákopů a zátarasů.
Ozval se rachot leteckého motoru a kolem něj projelo něco co vzdáleně připomínalo letadlo. Byl to Zorgeho Tempest, ale ostruhové kolo bylo nahrazeno kolem na vidlici, takže jel úplně vodorovně a byl ověšen pancéřovými plechy, a pod křídli raketami. To byl Petřin vynález. Mobilní odpalovač raket. Za ním jel náklaďák s raketami a za ním další monstrum, více méně stejné a spěchali k první linii. Na Posledním náklaďáku se vezl Gorilino s odstřelovačkou. A za jízdy křičel: „Máme tam pro ně připravené čtyři okopy, dáme je tam, snad ten vynález k něčemu bude.“
Radek na něj mává, že rozumí a sám jde k sobě do pokoje pro svůj Sten Gun a Beretu 9 2 F. Pistoli spolu s náhradními zásobníky zastrčí do bundy, a samopal dá na prsa. Vezme bedýnku granátu a pomalu se přidá k zástupu vojáku jdoucích do první linie. Vedle něj se mlčky zjeví Halifes s německým kulometem MG 42 přes rameno a doslova ověšen kulometnými pásy.Za ním unaveně kluše voják s dalšími náboji.
Za chvíli byli v čelním zákopu. Před nimi byli už jen zátarasy, pár min a…. němci. Ozývalo se pokašlávání vzdychání, cinkot výstroje, neustálé kontrolování zbraní, pořád se kolem protahovali vojáci s municí a vybavením.
Radek se postavil ke kraji okopu a okoukl palebný prostor. Potom položil samopal na okraj okopu a připravil si plošinku na kterou položil otevřenou bedýnku s granáty. Vedle něj připravoval svůj pal post Halifes pro svůj kulomet. Na kusu plachty měl vzorně položené pásy spojené svorkami do jednoho, takže nebude ztrácet čas přebíjením. Vedle sebe si akorát připravil náhradní hlavně a kladivo.
O kousek dál byl Gorilino se svým Maserem, ale vida že za tmy moc nenastřílí, položil ho vedle sebe a šáhl po dvou pistolích se kterými je schopen natropit pořádnou spoušť.
Teď ještě přiběhla Petra, která při loučení s Karlem brečela a stopy na jejím obličeji byli ještě patrné. Prosila Karla aby zůstal u dělostřelectva u radiostanice a předával pokyny pro míření.

Teď tam takhle bylo připraveno asi patnáct set vojáků bez pořádné výzbroje proti ohromné přesile s malou šancí na přežití, natož na vítězství. Petra se zády opřela o zákop, vytáhla cigaretu, zapálila si a poslala krabičku dál. Ozvalo se nervózní poděkování. Potom začala křičet: „Tady.“ A dupla okovanou botou na zem. „Tady budeme bojovat. Tady je zastavíme, nebo umřeme.Kdo uteče, nepomůže si, není kam. Proto vám říkám STUJTE a nic jim nedejte, ale vezměte si, všechno, co unesete….“ Její slova přehlušilo táhle kvílení o sebe se třoucích kovových plátů. A zároveň se několik hrudek hlíny skutálelo na dno okopu.
„Zemětřesení?“ Ozvalo se přihlouple. „Ne.“ Opověděla Petra. „Tanky.“ A kývla na radistu aby dal dělostřelectvu vědět ať se připraví.
„Nikdo nevystřelí dokut nedám povel.“ Křičí Petra a pozorně obhlíží dalekohledem terén, co jí to šero dovoluje. Gorilino děla to samé, přes dalekohled své pušky.

Do zorného pole jí vstupují stovky německých vojáku s MP44 v rukách připravených k výstřelu. Petra si olízne suché rty a snaží se uklidnit splašené srdce. Řadami vojáků projíždí neklid. Halifes vrčí, že kdo vystřelí bez povelu, bude si z prdele tahat jeho botu.
„Připravit k palbě.“ Zašeptá Petra a pošle sdělení vojáku vedle, a ten ho pošle dál. Vyčkává s rozkazem k palbě, dokud nejsou ve vzdálenosti dvě stě metrů, potom se vyšvihne na okraj okopu, zvedne ruku nad hlavu a z plných plic zařve: „Hej, náckové, vítejte v Anglii!!“ A trhne paží dolů a dokončí znamení pro otevření palby.
Na tuhle chvíli čekal Gorilino. Už dlouho měl na mušce německého důstojníka, a teď jen mírně stiskl spoušť a prostřelil mu čelo, a přísahal by, že než mu vytekl mozek, že viděl skrz jeho hlavu. Radek stiskl spoušť svého Sten Gunu a vypálil celý zásobník do řady vystrašených německých vojáků. Petra skočí zpět do okopu a vidí Halifese, jak krátkými dávkami z kulometu poráží pěchotu jako loutky.
Přes hlavy jim narůstá hvízdání a do německých pozic dopadají projektily z minometů. Každý z vojáků spustil zběsilou palbu na nepřítele ze všech zbraní co byly k dispozici.
Ale ani němci nezůstali z ticha a spustili umlčovací palbu z kulometů, pěchota se začala plížit přískoky a připravovat granáty. Jeden z vojáků po Petřině levici se skácí k zemi a místo obličeje má krvavou kaši. Radek střílí v krátkých, ale nepřetržitých dávkách a snaží se zastavit vojáky blížící se na dohoz granátem. Halifesovi dávky jsou stále delší a delší, ale ani tak nemůže zastavit příval německých mas a nervy si prokousl ret, ale bolest nevnímá. Pro něj existuje jen to, co vidí přes mířidla kulometu.
Do zákopu vedle Petry spadne granát, ta ho vyhodí zpátky, ale to už jsou němci prakticky v okopu. Gorilino zahazuje odstřelovačkou, vytahuje obě pistole a začal střílet němce jako škodnou.
Radek z bezprostřední blízkosti ustřelí nohu chlapovi s polní lopatkou v ruce, ale to už zahazuje samopal, a vytahuje nůž a bojovně se nahrbí.
Halifes zcela chladnokrevně střílí do posledního náboje, poté vytahuje mačetu, protočí jí v ruce a čeká.

Do okopu se začali sypat pěšáci a sekat kolem sebe noži, lopatkami, bajonety. Ale Briti bojovali jako lvi a nedali se, a zákop se plnil německými mrtvolami. Na Petru skočil jeden obrovský voják se zakrváceným bajonetem a uhodil Petru do obličeje tak, že jí spadla helma na zem a vlasy se ji rozpustily po ramenech. To že němec zaútočil na ženu ho překvapilo tak že se na chvíli zastavil. To ale Petře stačilo, podrazila mu nohy, skočila na něj a začala mu tlačit Zorgeho nůž na srdce. Ten jí chytil za ruku a tlačil ho od sebe, ale Petra nebyla žádná třasotinka, jednou rukou ho začala škrtit a druhou zesílila tlak na nůž, němec chytil nůž oběma rukama, ale začal se mu krátit dech, začal povolovat a z očí mu koukal strach ze smrti, ale setkal se jen s Petřiným tvrdým pohledem. Z jeho úst unikl sten když se nůž začal prořezávat masem. Petra se mu naklonila k uchu a šeptala: „Pšššššššššššššššššššššt, musíš umřít. Cítila jak jeho tělo ochabuje, až se přestalo hýbat úplně. Po chvilce se zvedla a viděla, že je okolo klid. Všude se válely mrtvoly, krev se mísila s blátem do odporné břečky, hnusně čvachtajíc při každém pohybu nohy.
Vstala a začala ječet: „Ustupte do druhé linie, hned, hoďte sebou!“ Nikdo na nic nečekal, všichni věděli co přijde. Kolem nastal shon, tlačenice, nadávky strkajících se mužů, a prosby raněných. Ale na ty nezbylo nic jiného než milosrdná kulka do hlavy. Začaly praskat suché výstřely které postupně umlčovali veškeré nářky.

„Petro!“ Ozval se Halifes a rukou ji přivolal k sobě a sám se skláněl nad tělem. Přišla k němu a málem se jí podlomila kolena. Na zemi ležel Radek s polní lopatkou zaseknutou v hlavě, a s otevřenou frakturou hrudníku. Gorilino opatrně vzal za rukojeť lopatky, ale sotva se jí dotkl Radek se vzepjal a z očí mu vyhrkly slzy. Když se uklidnil, zůstal vyset očima na Petřině pistoly. Petra pochopila, pomalu mu zamířila na hlavu a vyhrkla: „Koukej se někam jinam.“ Počkala až odvrátí hlavu a pak vystřelila.
V tom k nim dolehli dunivé údery. „Zdrhejte!!“ Zařve Gorilino a všichni utíkají do druhého zákopu. Ještě jsou na cestě, když do jejich původních pozic udeří dělostřelecká palba. Sklouzli do zákopu mezi vystrašené vojáky ležících na dně okopu. Přidali se k nim, protože palba se blížila. Bylo to jako rychle se blížící vlak, jako stádo běžících slonů. A najednou začalo kolem růst sloupořadí explozí tak hustě, že výbuchy braly vzduch z plic. Petra ležela na dně okopu s otevřenou pusou aby ji nepraskly ušní bubínky a do nosu ji udeřil zápach jak někdo neudržel obsah svých střev. Někteří mlátili rukama do dna a do zdí, aby to přestalo, jiní se svíjeli strachy na zemi a další odevzdaně seděli. V tu chvíli dostal okop zásah a do výšky pěti metrů létala zemina a kusy masa. Petře na břicho přistála bota s kusem nohy. Se znechuceným výrazem ji shodila na zem.
Gorilino se snažil pomoci vojáku, který měl průstřel střev a v nervovém zkratu dostal křeč do zubů a musel je páčit nožem. Ale jak se snažil, přilétla malinkatá střepina a vojáka na místě usmrtila. „Dej nám aspoň šanci ty jeden zkurvenej matkomrde plazící se v skejslim oslím hovně!!“ Řve Gorilino na adresu nepřítele.

A najednou bylo úplné ticho, nikdo nedutal, ticho narušovalo jen sténání umírajících. Dlouho se nic nedělo, až Halifes něco uslyšel. Možná to byl šestý smysl, možná, že opravdu něco slyšel. Dolezl k radistovi, vzal si od něj sluchátko a zašeptal: „Potřebuji osvětlení na 3-6-2-8 čárka 7-2-1…ano přesně tak díky.“ Položí sluchátko, vezme samopal a opře se o okraj okopu a míří do tmy. „Všichni pozor.“ Zasyčí. Vojáci koukají nechápavě, ale vstávají a zaujímají střelecké pozice. Z týla se ozve několik ran a před nimi se rozzáří světlice, v jejichž světle je vidět německá rojnice, ani ne sto metrů od nich. „Palte!!!!“ Zařve Gorilino a spustí palbu ze svého samopalu. Tmu prořízli rezavé čáry svítících projektilů mizících v německé rojnici. Ta se dala do běhu a začala také pálit. Ale jakmile se do ní pustili kulomety, ztichla a dala se na ústup. Pronásledovali jí palbou dokavad je viděli. Pak nastal klid.
Gorilino se protáhl k Halifesovi a zašeptal: „Jak jsi věděl že jdou? Ty jsi je slyšel?“ Pokrčí rameny a odpoví: „Nevím, najednou jsem věděl, že jsou tam.“ Chvíli na něj koukal a pak se protáhl a zívl. „Hele, svítá. Teď na nás pošlou všechno co mají“ Řekl s pohledem na východ, kde se rýsovaly první paprsky.

„Sedm set čtyřicet dva mrtvých a dvě stě šedesát šest raněných“ ozve se za Petrou. Ta se pomalu otočí a stojí tam Karel. Okamžitě mu padne do náruče a přitiskne se k němu. On povídá: „Mam o tebe strach, tak jsem přišel za tebou a už se od tebe nehnu.“ Pak si všimne široké rány na její tváři. „Jsi raněná?“ Ptá se vyděšeně. Ona se mu vytrhne z náruče a poodstoupí. „Co se stalo?“ Optá se jí tiše a vezme ji za ruku. Ona odpoví: „Tohle je strašná noc. Přicházím o přátelé, a…. ti mrtvý tady… všude…je to strašné.“ „Neboj, to bude dobré až to skončí, uvidíš že…“ Chlácholí ji Karel, když se na jejich pozice snese kulometná palba a všichni musejí na dno okopu a tisknou se k zemi. Do toho rámusu se vmísí nezaměnitelný skřípot tankových pásů. „Je to tu!!!“ Řve Gorilino. „Už jdou na nás, držte se, tohle bude hnusný!!“
Halifes vykoukne opatrně ven a vidí patnáct Panterů jak se v nevyrovnané řadě řítí přímo na ně, a pěchotu kryjící se za pancíři.
V tu chvíli udeřily do tanků rakety vypálené z Petřinýho vynálezu a dva z tanků explodovaly, ale zbytek natočil věže a odpověděly zničující palbou. Granáty přeletěly někam do zadu a po explozích byl slyšet křik raněných. Žádná raketa už nepřiletěla.

Karel, když viděl co se děje, chytil Petru za ruku, přitáhl si jí k sobě a řekl: „Vezmeš si mě?“ A padl na koleno a nabídl jí krásný briliantový prsten. Ta na něj chvíli koukala a pak vyhrkla: „Ted na to není vhodná doba.“ Kousek od nich vybuchne granát a zasype je kuličkami hlíny. Když jim v uších dozní ozvěna výbuchu, Karel zakřičí: „Vhodná, nevhodná, možná, že jediná.“
Petra na něj chvíli vyjeveně koukala, ale pak mu skočila kolem krku a se slzami v očích vyhrkla: „Ano vezmu.“ A nechala si navléci prsten na ruku. Potom oba ruku v ruce vstali a Karel zařval: „Gorilino!!!! Oddej nás!!“

Ten se nechápavě otočil, a když je viděl, jak se drží za ruce a Petra má zásnubní prsten, ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu a odpověděl: „Teď mám trošku na pilno.“ A otočí se zpátky ke kulometu a začne do něj vkládat nový nábojový pás. „Gorilino!! Hned“ Zařve Petra. Gorilino vypálí dlouhou dávku a odpoví: „Dobře!“ Otočí se k nim čelem, chytne se za srdce a začne: „Sešli jsme se zde v tento krásný den….“ Ale hned se otočí s pistolemi v každé ruce a skosí dva granátníky co se dostali moc blízko. Na češ se otočil zpět a pokračoval: „Abychom spojili dva životy ve svazek manželský.“ Petra drží v jedné ruce samopal a v druhé Karlovu ruku a střílí od boku do německé rojnice. Gorilino se přikrčí před výbuchem a pokračuje: „Petro, bereš si zde přítomného Karla v dobrém i ve zlém, a budeš ho milovat až do smrti?“ „Do které to nebude asi dlouho trvat.“ Řekl na půl huby Halifes jdoucí okolo a na zádech táhnoucí minomet. „Ano!“ Vyjekne Petra a z očí se jí řinou slzy štěstí.
Gorilino ukáže pistolí na Karla a pokračuje: „Stejná otázka pro tebe.“ Karel rychle odpoví: „Jo.“ A rychle si nadhodí M1 a zastřelí němce s dalekohledem, asi důstojníka.
Gorilino se zašklebí a řekne: „Vyměňte si prsteny.“ Petra sáhne do kapsy pro granát, vytrhne pojistku, granát hodí směrem k nepříteli a pojistku navlíkne Karlovi na prst. Ten ze sumky vyloví velkou matici, kterou si zapomněl v kapse při opravování letadla, a také jí navlékl Petře na prst.
Když byli hotovi Gorilino zakončil proslov slovy: „S mocí svěřenou mi mnou samotným vás tímto prohlašuji za muže a ženu. Můžete se políbit.“
Petra s Karlem se k sobě naklonili a stihli si dát jen letmou pusu, když se kousek od nich začala bortit stěna okopu, na kterou najel nepřátelský tank.

Ten se několikrát na místě otočil a rozrytou hlínou pohřbil vojáky v hrobě, který si sami vykopali. A v tu chvíli znovu vrhli nepřátelští vojáci do okopu a začal boj muže proti muži. V tom zmatku se Petra Karlovi ztratila, a už ho nikde neviděla.
Byla šílená strachy, v jedné ruce krví zborcený nůž a v druhé pistoli a bojovala o svůj život jako lev.
Viděla Gorilina s Halifesem jak na ní mávají, když v tu chvíli ji v boku vystřelila nesnesitelná bolest. Podívala se tam a viděla německý bajonet trčící ji z boku a na zemi umírajícího němce. S udiveným výrazem klesla k zemi, opřela se hlavou o stěnu okopu a zírala na přijíždějící německý tank. Ví že umírá, zvedne pistoli a zcela odevzdaně pálí na čelní pancéř tanku. Ten po šestém výstřelu exploduje a tlaková vlna jí zbaví vědomí.

Otevře oči a před ní stojí Zorge s Luckou po boku, a krásně se na ni smějí. Všude kolem, kam až dohlédne se rozkládá travnatá pláň, jen u těch dvou je jakýsi oblouk skrz který není vidět přes mlhavý závoj.
„Já jsem umřela?“Ptá se hloupě Petra. Lucka odpoví medovým hlasem: „No skoro, ale mi ti jdeme naproti, abychom tě poslali zpátky, ještě není tvůj čas.“
Petra nechápavě kouká: „Já jsem teď jako v nebi jo??“ Zorge se na ni usměje a odpoví: „Ne, ráj je za námi.“ A ukáže na divný oblouk. „A život je tam.“ A ukáže za Petru kde je další oblouk. „Máš jako jedna z mála možnost volby. Buď půjdeš s námi do ráje, do věčného klidu, a nebo zpět do života plného bolesti, utrpení, ale i lásky a šťastných chvil. Je to na tobě. Vol pečlivě.“
Petře začnou téct slzy. „Já chci žít, mam život ráda,ale, ale vás mám taky ráda a když se vrátím, už vás neuvidím.“ Teď už opravdu brečí.
Lucka vezme Zorgeho za ruku a řekne: „Neboj, uvidíš, uvidíš dřív než by jsi myslela. A teď už běž.“A kývne na oblouk do života.
Petra cítila jak ji neviditelná síla táhne do života. Začne se loučit: „Zorge, já ti strašně moc děkuji za to co jsi pro mě udělal, já nevím jak to slovy vyjádřit…..“ Zorge ji přeruší: „Už nekecej, a snaž se aby má oběť nebyla zbytečná a užívej si života…. Neříkám sbohem, říkám ahoj, protože se uvidíme.“ Lucka zamává a pošle pusu. Pak Petru pohltí temnota.
Chvíli byla tma a pak viděla jak se blíží světlo, bylo stále blíž a blíž až se přiblížilo úplně a ona procitla.Chvíli vyjeveně ležela a vzdychala bolestí, když se kousek od ní ozval známy hlásek: „Mno téda, šípková Růženka se probouzí.“ Petra namáhavě pootočila hlavu a uviděla Terku na nemocniční posteli, s nohou v sádře, ale s úsměvem na tváři. „Kde to jsem?“ Zeptá se blbě. „V nemocnici.“ Ozve se z druhé strany Lukášův hlas. Petra se vší silou vzepřela na posteli a sedla si. Rozhlédla se po pokoji a viděla Terku s Lukášem, každý na posteli s ovázanou nohou.
„Co se vlastně stalo? Jak dopadla bitva?“ Terka po chvilce odpoví: „Dopadlo to tak, že když tě zranili, přesně v tu chvíli vyrazil zbytek vojáků do protiútoku, který měl vše získat, nebo vše ztratit. Při tom protiútoku přišli o skoro všechny muže, zbylo jich asi dvacet, ale němce zahnali. A Přesně v tu chvíli se dostavily naše posily a němce zatlačili pryč z bojiště, a vlastně rozhodli bitvu v náš prospěch. Co vím, tak němci bojují asi pět kilometrů od pláží a prohrávají.“ Odmlčela se a pokračovala: „Tebe přivezli asi před dvanácti hodinami a operovali. Gorilino s Halifesem jsou v hotelu ve městě, jsou strašně unavení a Karel na ně dohlíží, ale každou chvíli tu je a ptá se na tebe.“ „A Karel je v pořádku?“ Zeptá se vyděšeně. Lukáš odpoví: „Jo ten je až na pár odřenin v klidu.“
Petra se uklidnila, natáhla se a začala pravidelně oddychovat, až usnula a zdálo se jí že jede s Luckou a Zorgem na výlet autem…. Nelhal, setkali se dřív než myslela.

O dvacet let později

Na slunném pobřeží na útesech v Anglii stál velký dvoupatrový dům s malou zahradou a garáží. Na zápraží seděla starší, ale pořád k světu vypadající žena a koukala, jak její tři děti trhají jablka. Její muž seděl pod třešní a spravoval rádio. Petra, celý den je smutná a Karel zamlklý, protože je výročí oné bitvy.
Uplynulo už dvacet let. Němci byli po strašlivé válce pustošící celou Evropu nakonec poraženi. Petra s Karlem odešli z armády a usadili se zde u moře. Petra porodila tři zdravé kluky a pracovala jako barmanka v jedné malé restauraci. Karel se živil jako automechanik.
Jednou jedinkrát se byli podívat na letiště kde bojovali a už nikdy se tam neodváží vstoupit.
Když vešli do soutěsky, padlo na ně zvláštní ticho, strašidelná atmosféra. Nejprve naráželi na kusy výstroje, na helmy, zbraně a vybavení, ale pak našli kostru v německé uniformě. Došli k první linii okopů, teď už na půl zasypaných ale stále patrných. Všude kolem se váleli nábojnice, v kráterech byli zbytky výstroje. Všechno svědčilo jaký masakr tu musel být. Když viděla trosky Zorgeho letadla musela odejít zpět. Psychicky to neunesla a občas dochází k psychologovi.
Vždycky, když se blíží výročí, špatně spí, ze spaní řve rozkazy, a ráno se budí celá zpocená a vyděšená. V den výročí chodí celá v černém, v jednom kuse brečí. V kostele zapálí svíčky a pomodlí se za padlé přátelé.

Dneska sedí na lavičce s mírným úsměvem pozoruje své dospívající děti a na klíně si hrála s Astou s huskym. Karel opravoval rádio a pobrukoval si pod plnovousem písničku o padlém kamarádovi.
Bylo krásné slunečné odpoledne roku 1966….
Halifes bojoval až do konce války jako pilot stíhačky. Do konce války nasbíral 338 sestřelů. Po válce se usadil ve Francii a věnoval se zemědělství. Postupem času se z něj stal milionář a ovládl hospodářský trh ve Francii a žije si na vysoké noze. Žil v obrovské vile na jihu Paříže, jeho majetek se dal počítat na miliardy dolarů a těšil se dobrému zdraví.
Terka se po zranění nohy nikdy úplně neuzdravila a celí život kulhala. Do konce války létala jako zkušební pilot a testovala nová letadla. Po válce začala pracovat jako zkušební jezdec pro závodní automobily a cestovala po světě. Nikde dlouho nevydržela, pořád byla někde jinde. Dnes žije v Berlíně a prodává v Keramice.
Gorilino hned po bitvě odešel z aktivní služby a až do konce války dělal u rozvědky. Po válce se chvíli živil jako odstřelovač u policie, ale potom si otevřel zahradnictví a pěstoval tulipány. Do dnes žije ve spojených státech a dodává květiny na akce po celám Los Angeles.
Lukáš po propuštění z nemocnice odjel do států, kde působil jako instruktor v pilotní škole, kde vydržel deset let. Poté se dal na akrobatické létání, ve kterém vyhrál mistrovství světa v roce 1963. Dnes vlastní malou restauraci na předměstí Vídně
Ale všechny je spojují vzpomínky na tu strašlivou noc. Všichni mívají noční můry a budí se ze spaní.
Do smrti nikdo nikdy nezapomněl na Zorgeho, Lucku a nebo Radka. Nikdo nikdy nezapoměl….