Cínový vojáček

31.srpna 1889
Malý chlapec zvedl formičku, která mu upadla a podržel ji nad miskou s vodou. Potom do ní nalil rozteklý kov.
„Opatrně, ať se nepopálíš.“ nabádal ho starý muž sedící v křesle. Chlapec přikývl a ponořil formičku do vody. Zasyčelo to a vyvalil se kouř.
„Gratuluji, právě jsi dal život svému prvnímu cínovému vojáčkovi.“ usmál se stařík a vyloupl z formičky postavičku.
Vojáček vypadal žalostně. Stál, v rukou obřadně svíral maličký bajonet a nezkušeným ochlazením měl podivně zdeformovaný klobouk.
„Má ho zmuchlaný z bitvy.“ uklidnil sám sebe chlapec a pevně sevřel vojáčka v drobné dětské dlani.

Psal se 1. říjen 1916
Pětatřicetiletý muž stál u okna, v ústech měl cigaretu a zamyšleně se díval ven na ten chaos. Na vozech tažených koňmi projížděli ulicemi uniformovaní muži a stříleli každého, kdo se jim připletl do cesty. Muže, ženy, děti, staré i mladé, nemocné i zdravé. Znovu zhluboka vdechl cigaretový kouř a zaměřil se na maličkou postavičku, která stála na okenním parapetu. Cínový vojáček, který už více než čtvrt století držel zbraň k poctě a měl klobouček na stranu.
„Výkup kovu, výkup kovu.“ vykřikoval uniformovaný černovlasý muž, kterému téměř celou tvář zabíraly vousy a který šel vedle jednoho z vozů. Muž se naposledy rozhlédl po místnosti a pak hodil vojáčka do krabice k desítkám dalších a i s bednou se vydal ven.

„Mám tu plnou krabici cínových vojáčků.“ oznámil muži, když na něj namířil pistoli.
„Zaplať mu.“ sykl voják na svého druha.
Ten vyměnil krabici za několik bankovek a pobídl řidiče, aby jel dál.
Muž za nimi ještě chvíli hleděl, potom přepočítal peníze, spokojeně se usmál a vrátil se do domu.

„Achtung! Feuer rast.“ ozývalo se hlubokým hlasem varování před rozdováděným živlem.
„Ja, naturlich.“ odpověděl vousatý muž a poodstoupil od ohně. Shodou okolností ten samý muž, který ještě před pár dny vykupoval kov. Teď stál ve velké hale, plné horkého vzduchu a unavených vojáků a opíral se o vozík plný cínových hraček, olověných ozdob a hromady kovového harampádí. Svojí práci měl hotovou. Válka byla v plném proudu a munice docházela stejnou rychlostí jako lidé, kteří by byli schopni bojovat.
„Zulegen!“ ozval se další voják. Nějaký jeho kolega ho poslechl a lopatou přihodil do veliké tavící pece další hromádku z vozíku. Vousáč pozoroval, jak se běžné předměty mění v masu roztaveného kovu a potom v kulky.
„Zulegen!“ další povel. Přihodit! Znovu a znovu dokud nebude milion kulek, které zabijí milion lidí. Zulegen! Schnell! Zulegen! Na lopatě se objevil cínový vojáček. Vousáč na něj na vteřinu pohlédl. Byl to zmetek. Měl nakřivo klobouk. „Zulegen!“ zařval muž. Vzápětí se vojáček ztratil v útrobách pece.

Ani ne o dva týdny později. Původní majitel vojáčka, ležel v zákopu, kolem něj létaly kulky a v ruce svíral zbraň. Vojska obou armád se rychle tenčila. Lidé padali k zemi, krváceli a umírali. Ve vzduchu byl cítit střelný prach a země se barvila krví. Náhle se ozvala ohlušující rána. Muž se ještě víc přikrčil, aby ho něco netrefilo. Měl strach. Nechtěl zemřít. Před pár dny chtěl jen vydělat trochu peněz a prodávat cigarety v malém stánku na náměstí. O nic jiného nestál. Před pár dny chtěl vydělat peníze a žít jako pán. Je zvláštní, jak člověka změní, když se octne tváří v tvář smrti a bolesti. Už nestál o peníze, ani o svůj malý krámek s cigaretami. Chtěl jen žít. Nad hlavou mu přeletělo letadlo. Poznal ho. Bylo německé. To, které shazovalo granáty. Muž se znovu přikrčil a z očí mu začaly téct slzy. Všude kolem něj byla těla jeho známých a přátel. Všichni byli mrtví. Věděl, že jestli se odtud někdy dostane, tenhle obraz z mysli nikdy nevymaže.
„Nikdy neudělej nic, s čím by si tvoje svědomí nedokázalo poradit.“ nabádal ho vždycky dědeček. Muž se ve vzpomínkách vrátil k několika bankovkám, které ležely na jeho stole. Ve chvíli, kdy prodal krabici cínových vojáčků udělal něco, s čím si jeho svědomí nevědělo rady. Dal přednost penězům před vzpomínkami. Svému vysněnému stánku s cigaretami. Zatoužil to všechno vrátit. Zatoužil, aby byl zase malý kluk a měl u sebe vojáčka s křivým kloboukem. Ozvala se další rána. Mnohem blíže než ty před ní. Znovu se rozhlédl. Byl jediný, kam až jeho oči dohlédly, kdo ještě žil. Bouchla pěchotní zbraň a muž ucítil bolest, vystřelující z rány v jeho hrudi do celého těla. Zemřel rychle. Zemřel, aniž věděl, že v jeho těle si hoví kulka, která v sobě skrývá pomuchlaný klobouk a maličký bajonet.