Kompromis s Nemesis 43

Anotace: Kapitola 43 / 23.8.2044 / Almería /

Sbírka: Kompromis s Nemesis

Kapitola 43 / SPLÁTKA /

Isabel Bianca Rozen procitla ve dvě hodiny ráno. Ovládal jí jakýsi tísnivý pocit. Na svědomí to měl její syn Mateo, který jí těsně před tím, než si šla lehnout, zavolal. Už jen to bylo podezřelé. Ptal se jí, jak se jí daří, jestli něco nepotřebuje a když se s ní loučil, dokonce jí řekl, že jí má rád. Mateo vyjadřující city k vlastní mamá? To jí nesedělo! Isabel měla za to, že buď něco provedl, nebo mu hrozilo nebezpečí. Někdy byl celý papá. Zasněný kluk, který skrýval vlastní nejistotu a strach za vtípky a nekompromisní prohlášení. Shodou náhod se jí o něm zdálo. Sen jí připomněl poslední okamžik, kdy ho viděla. Pamatovala si to, jako by to stalo před měsícem. 

Izzy, jak jí Mateo starší s oblibou oslovoval, jej tehdy překvapila v kině. Co dávali, to už si nevybavila. Přesto nikdy nezapomněla na výraz v jeho tváři. Štěstím byl celý bez sebe. Ani ve snu nemohl předpokládat, že ho najde v cizí zemi. Těšilo ji, že pro něj byla vždycky něco víc, než rádoby drsňačka z Mosadu. Prohlížel si jí jak umělecké dílo. V tomto se jejich syn potatil. Jak mohla tušit, že skočí z paneláku? Nezabil ho někdo? Pravdu nikdy nezjistila. Čekala na něj na letišti v Brunbylonu celý týden, jak Penelopa na ztraceného Odyssea. Slíbil jí totiž, že s ní opustí to šílené maloměsto a budou společně žít v Almeriíi. Nemohla tušit, že už neexistuje. Hrozně jí tehdy naštval. Na východ cestovala především kvůli tomu, že už byla těhotná. Říct mu to ale nestihla. Nechával si to do letadla. Jenže letěla sama ... Když se vrátila domů, umínila si, že nikoho nepotřebuje. Svobodná máma je taky máma. Že přišel o život, zjistila až po letech. Měla říct jejich dítěti konečně pravdu?

Vzpomínání v potemnělém pokoji vyrušil šramot ze zahrady. Škubla sebou. Vloupal se k nim někdo? Isabel slezla tiše z postele a opatrně pohlédla z okna. Spatřila tam čiší stín. Stále ještě byla tma, z toho důvodu nemohla poznat, o koho jde.

,,Že by Mateo?“ pošeptala pro sebe. Buď jak buď, máma nebyla žádná bezbranná chudinka. Negevská poušť o tom vedla své. Isabel odemkla trezor, kde pomalu korodovala její Uzi. ,,Snad funguje,“ doufala v to. 

Vysloužilá členka Mosadu na sebe hodila tmavý župan, načež se potají vydala do kuchyně. Francouzská okna jí poskytla výhled do zahrady.

,,Buenos no ...“ zaslechla zřetelně začátek věty, když v tom mluva přešla v bolestný řev. ,,Aaa!“ rozlehlo se zahradou. Strachovala se, že by to mohl být Mateo, který se potatil i v tomto a udělal stejnou hloupost, jako jeho papá. 

Bolestnou agónii vystřídalo žuchnutí. Vzala tedy baterku, odsunula dveře a odvážně vyrazila do zahrady. ,,Jedaj lemala!“ zvolala hebrejsky ruce vzhůru, zřejmě z jakési nostalgie. Odpověděly jí jenom cikády. Rozhodla se, že svou zahradu prozkoumá, i když byla bosa. Náhle pocítila adrenalin, stejně jako v boji proti Islámskému státu. Chybělo jí nebezpečí? V její rodné Almeríi sice operovala Cammora, jenže její rodina nikdy nepocítila hněv mafiánů. Papá Gabriel se s Villasmundem dokonce zdvořile zdravil. Bohatí rovněž nebyly.

Terasa byla pokryta pískem ze Sahary. ,,Jednou bude písek všude,“ zazněl jí v uších hlas její již téměř třicet let mrtvé lásky. Proč vlastně na ni zanevřela? Vždyť měla tolik nápadníků! Nebylo to kdoví jak složité. Všechen svůj cit přesměrovala na nemocného syna. A co on na to? Měsíc jí nenapsal ani čárku! Kde byl? Nemohl to být on! S jistotou ani nevěděla, že jeho papá skočil sám od sebe. Křivdila jim oběma. Mateo se jí ozval sám od sebe. 

Isabel našlapovala tiše na orosenou, kvůli čemuž se jí lepil písek na její opálená chodidla. V tom se kousek od gerber něco zatřpytilo ve tmě. Na první dobrou doufala, že se jí po květinách nikdo neprošel. Dala s jejich výsadbou hodně práce. Vniveč by vyšla všechna ta vypotřebovaná voda, neboť kvůli suchu jely ostřikovače téměř neustále. Sotva však spatřila, co vlastně před záhonem leží, přišlo její starost o kvítí hloupá. Mrtvola ...

,,Suicidio,“ poznala sebevraha a baterku namířila na nehybného muže s mečem v hrudníku. Nevhodně zvedla koutky, neboť podobný vlastnil i její milý z východu. Souviselo to spolu? Pravděpodobně nó. Uzi položila na zem. Nebezpečí jí už nehrozilo. Vzápětí si na tělo posvítila. Žaludek se jí nezvedl.

Ležel tam světlovlasý muž v bílé sváteční košili, kterou však prořezal ostřím meče. Krev se mísila se zeminou, která však nebyla natolik černá, jako jeho černé oči. Opatrně mu odhrnula košili a zjistila, že si do hrudi vyřezal kříž.

,,Seppuka,“ poznala starý Japonský rituál. Proč ho ten východňan spáchal u ní na zahradě? Byl totiž bledý, stejně jak její syn. Baterkou svítila kolem, aby v trávě objevila kulaté brýle s papírovou obálkou. Zvedla jí z trávy, i když už stačila zvlhnout. Stalo na ní - adresář M.Rozen. Co chtěl sebevrah po jejím synkovi? Po tom jediném, kdo jí zbyl? Zvědavost jí nedala. Musela jí otevřít!

Obálka ukrývala náboj z revolveru a mimoto i vzkaz.

,,Váhy jsou vyvážený,“ přečetla jej tiše Isabel.