Kompromis s Nemesis 24

Anotace: Kapitola 24 / 29.6.2033 / New Phoenix /

Sbírka: Kompromis s Nemesis

Kapitola 24 / NEW PHOENIX část 3 /

Mateo se probudil uprostřed noci s neznámým pocitem. Toužil po cigaretě. Co by na to asi řekla jeho mamá? Mohla si říkat, co uznala za vhodné a mu to bylo fuk. Rozluštil z náznaků, že papá kouřil jak jaderná elektrárna. Kde jí však měl vzít? Myšlenku se snažil vypudit z hlavy, žel bohům, neúspěšně. Zíral jen neurčitě do stropu a přemítal nad konečností vesmíru. Často se touto nevyřešitelnou otázkou zabýval, když nemohl spát. Převalil se na jednu stranu, pak na druhou a pořád nic. Rázem dostal nápad! Byl sice nelogický, nicméně on nebyl Spook. Rozhodl se, že ho realizuje. Hodil na sebe černou uniformu nacionalistů a zdánlivě splynul s tmou.

Noc byla horká a obloha mu kroužila nad hlavou jako v jeho snech. Na základně se toho přes noc moc nedělo. Náhle zaregistroval unaveného mariňáka. Vyrazil za ním. Ten se ho lekl. ,,Mio Dio! Kde ses tu vzal?“ zavrčel. Z klení vydedukoval, že je to latinoameričan. Mateo kápl božskou. ,,Hledám důstojníka Johnsona.“

Mariňák si ho podezíravě prohlédl. ,,To by mohl říct každej,“ zavrčel zas..

,,Hombre. Vždyť jsem hispánec stejně jako ty. Mám poslání,“ vymýšlel si Mateo.

,,Jaký? Kdo jseš?“ sondovala mariňák. Mateo měl pro nedůvěru pochopení.

,,Matt De La Rosa. Mám vyřídit vzkaz od krále,“ pověděl mu jen tak na okraj.

Mariňák zbystřil. ,,Krále? Věděl jsem, že je Devon zvíře, ale zas až takový?“

,,Sahá to dál, než si dokážeš představit,“ odpověděl nerelevantně Mateo.

Mariňák se usmál. ,,Důstojník tráví noci na radaru. Ten nepřehlýdneš!‘‘

Mateo vděčně přikývl a absolutně nechápal, jak mu to mohl sežrat.

Mariňák neskončil. ,,Vejdi do dvěří Í,‘‘ upřesnil to, odepnul kartu od vojenských známek a dodal. ,,Tímto dveře otevřeš. Slib mi, že se tam přimluvíš za Benjemina Rodrigueze! Chci zpátky do USA. Spain je hrozná díra,“ stěžoval si na jeho zem.

Pohrobka z Almeríe to dopálilo. Nejraději by ho seřval, jenže tím by si to ...

,,Máš recht Benji. Je to černá díra. Přimluvím,“ nezdržoval se a vyrazil k radaru, kde našel dveře "I". Poté si bez problémů otevřel kartou svobodníka Rodrigueze.

Ω

Kráčel chodbou, jež opticky neměla konce. Nikoho tam však nepotkal. Spali? Připadal si jako v nějakém starém fantasy, kde musel vybrat správné dveře.

Četl pro sebe. ,,Gibson, Vinland, Dalton,“ marně hledal jmenovku Johnson. Spontánně ho tedy napadlo, že stejně jak ve fantasy vybere dveře náhodně a v nich se zeptá na cestu. Zatáhl za první kliku, jenže dveře nešli otevřít. Zatáhl tedy i za druhou … a ty dveře se otevřely! Mělo to však jeden háček. Místnost totiž byla prázdná. Nebyl tam nikdo živý, ba ani nábytek. Mrhala aliance místem? Nakonec ho zaujaly průhledné lítačky, za kterými se proháněly siluety lidí. Musel té situace využít! Nadechl se tedy a ve vší smělosti vstoupil.

Vtom se octl v nečekaně rozlehlém sále. Velikost mu však nehrála. Nebylo však pochyb o tom, že tam nemá co dělat. Slyšel různé hlasy, sál byl pokryt obřími displayi, jejichž mdlé světlo se odráželo od bledých tváří operátorů před nimi. Kolik jich bylo? ,,Mucho,“ pronesl užasle. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Proč ho ignorovali? Tu kolem něj prošla pohledná žena, co držela složku. Bál se jí oslovit. Musel se však někoho zeptat. K hlasům se přidal i hlas umělý.

,,Subjekt 290691, zvýšené riziko.‘‘

Optické kabely se spojovaly uprostřed sálu a stoupaly podél sloupu až ke stropu, který byl podivně zaoblen. Mohl jen hádal, zdali to souviselo s tím, že se nad nimi otáčí mohutný radar. Sběrnice dat mezitím neustále poblikávaly.

,,Subjekt 320033, potenciální rekrut.‘‘

Umělá slova slyšel, ale poselství mu unikalo. ,,Nevíte, kde bych našel ....‘‘ zeptal se té pohledné ženy se složkou, která se už bez ní vracela. Nereagovala. Uraženě si domyslel, že se tam musí dít něco nekalého! Zaměřil se tedy na displaye.

Na prvním displayi byl zchátralý muž, jenž se pokoušel neusnout na noční.

Na druhém displayi byla roztomilá studentka, co flámovala sama na baru. V očích však měla to samé zklamání, jako teď on. Toužila po pozornosti.

Většina aktérů spala, přesto pod záběry kmitaly údaje, co zahrnovaly jméno, povolání, dokonce i účet, kontakty ... nepochyboval o tom, že jde o špionáž.

,,Subjekt 277033, zvýšené riziko,‘‘ pověděl umělý hlas a hlas velitelský se dotázal. ,,Hranice únosnosti?‘‘ Odpověď měla soudný podtext. ,,Danger!“

,,O koho jde?‘‘ zeptal se muž otočený k němu zády k ignorovanému. Mateo věděl, že by bylo nejlepší odejít. Měl by přivřít oči, jenže zvědavost mu v tom bránila …

,,Sergio Gokturk, narozen roku 15 v Malaga City. Zastává protialianční názory, je členem zakázaného hnutí kyberpunk,‘‘ předčítal umělý hlas. Velitelskému hlasu odpověděl i operátor. ,,To není to nejhorší šéfe! Zjistili jsme, že má na pozadí hořící vlajku USA!‘‘ Přisadil si i umělý kolega. ,,Danger!“

Mateo se zamyslel. Pouhá tapeta stačila k nepřátelství? On sám měl na pozadí laptopu souhvězdí. Nespojovalo však padesát hvězd. Byl tedy i on nepřítel? Rázem ho napadlo něco jiného … Co by systém prozradil o něm samém? Rozhodně nic lichotivého ... ,,Skandál!“ pronesla hezká žena bez složky.

Mateo nevěřil svým unaveným očím. Vždyť to bylo jako z dystopického románu! Musel zmizet ... Ustupoval, i když pouť za cigaretou dopadla neúspěšně ... jenže zastavil o čísi mohutný hrudník. Nemohl to být Ignazio? Mateo se pomalu otočil.

Tu spatřil na mariňáka tmavé pleti. ,,Hledáš něco?‘‘ zeptal se ho on anglicky.

,,John, John, John ...‘‘ zakoktal se Mateo.

,,Johny be good!‘‘ vycenil zuby jak kostlivec.

Mateo do jména zamíchal španělštinu. ,,Chonson!‘‘

Když mariňák zaslechl španělštinu, přešel do ní také. ,,Ty jsi domorodec? Tipoval jsem tě na Žida, ehn, Satan vem stereotypy! Hledáš důstojníka Johnsona jo?‘‘

Mateo mlčky přikývl. Přesto se divil, že jejich hovor nikoho nezajímá. Měli snad operátoři a mariňáci své vlastní dimenze? Subjekty už nevnímal …

Mariňák se přátelsky usmál. ,,Ten působí v sektoru e, nó i! Radím ti hombre! Víc piluj angličtinu! Je to přeci lingua franca! Víš jak to myslím?‘‘

,,Sí. Yes,‘‘ zkombinoval jazyky Mateo. Mariňák se opět zazubil.

,,Tak já tě za ním zavedu. Common!‘‘ popohnal ho. Stál mu za důvěru?

Ω

Mariňák ho vedl napříč budovou. Interiér působil monotónně. Žádný nápad, jen šeď a ocelové dveře. Mateo usoudil, že ten architekt neměl žádnou fantazii. Za nějakou dobu zastavili před dveřmi, co nápadně připomínaly staré detektivní kanceláře. Mariňák ukázal na nápis colonel D.JOHNSON. Hrubě zaklepal.

Za dveřmi se ozval šramot a nadávka. ,,Fuck! Nevíš kolik je?‘‘

,,Sorry důstojníku. Máte tu návštěvu,‘‘ odpověděl směle a otevřel je.

Zatímco se otevíraly, nadřízený toužebně pronesl. ,,Henrik?‘‘

Když však spatřil studenta, výraz tváře ochladnul. ,,To jsi ty Teo.‘‘

Mariňák ho předběhl, důstojníkovi zasalutoval, načež mu něco pošeptal. Hotová ukázka hierarchie. Mateo usoudil, že je v hajzlu. Nechají ho zmizet ...

,,Můžeš jít,‘‘ propustil důstojník mariňáka a sotva za sebou zavřel, důstojník si ho změřil šedýma očima. ,,Můžu ti nějak pomoc?‘‘ zeptal se s úsměvem. Očima však říkaly úplně něco jiného. Mateo se poškrábal na hlavě.,,Neměl byste cigáro?‘‘

Důstojník vykulil šedé oči. ,,Are you kidding me?‘‘ myslil si, že si z něj dělá legraci. Ten, jehož nazýval nesprávně Teo, to kudrnatou hlavou vyvrátil. Tentokrát byl jeho údiv autentický. Důstojník se praštil do čela. ,,O my god! Cigáro ...,“ odmlčel se a přestal předstírat. ,,Teo si to kvůli druhýmu cigáru v životě napochoduje přímo do centrály rozvědky. Víš, co všechno tím riskuješ?‘‘

I studentovi to znělo šíleně. Neodpustil si ho opravit. ,,Mateo seňore! Mateo!“

Devon Johnson si ho prohlížel jako psa, jehož musí ke své nelibosti utratit. Chvíli jen mlčel, načež přece jen otevřel přihrádku, z které pak vytáhl žlutou krabičku a tu po něm mrštil. ,,Užij si to!“ odsekl. Tón donutil studenta polknout. Zhola nic si vybavil westerny, v nichž si kovbojové dopřávali poslední cigaretu před šibenicí. Důstojník k němu ještě posunul plazmový zapalovač a skrytým tlačítkem zapnul větrání. Mateo dar přijal a zapálil si. Konečně …

Kouř mu voněl aromaticky. Zkušeným mariňákem byl bez přehánění hypnotizován. Respekt pocítil i on rebel, co nemohl vystát autority. Důstojník sebral tablet, klikl sem, klikl tam a nenuceně se ho zeptal. ,,Kdo tě sem pustil?‘‘

Neváhal ani chvíli. Nesešlo mu na jakémsi pitomci z USA. ,,Benji Rodriguez.‘‘

,,Mexikán. To mě mohlo napadnout,‘‘ křivdil mu důstojník, načež cosi vztekle zakřížkoval. ,,Rodriguez skončil. A teď si proklepnu tebe Mateo,‘‘ sdělil mu.

Kdyby jen věděl, jak Rodriguez nesnáší Španělsko … Mateo napjatě čekal.

,,Zajímavý rodokmen,‘‘ odmlčel se a zmíněný zauvažoval, jestli se nemá zeptat na padreho stranu. Proč mu mamá o řekla tak málo? Přeci měl právo znát obě strany famílie! Z toho důvodu se jí nijak zvlášť nesvěřoval ...

,,Chytrý to amigo! Prý,‘‘ odmlčel se zaujatě důstojník a prstem si přejel špičku nosu. Mateo si to o sobě rozhodně nemyslel. Vlézt do centrály rozvědky byl idiotský nápad ... ,,Kdo svěří obranu cizincům, vydá se jim napospas. To je z tvojí hlavy?‘‘ zajímalo důstojníka. Mateo chtěl poprosit bohy o milost, žel bohům, byl ateistou. ,,To řekl některý z Západních Římanů, než ...‘‘

Důstojník mu skočil do řeči. ,,Řím? Pokud se nemýlím, tak symbolem Říma je eagle! I Americe vládne eagle! Římany jsme teda víc my, než vy pobíječi býků! No a co se týče toho napospas. Čelil ten filosof teroristům? Čelil Číně, nebo snad Kremlu?‘‘

Historie znalý chico chtěl vyjmenovat alespoň některé z kmenů, jimž Řím před pádem čelil. S osobních důvodů měl rád Vandaly, kteří do Hispánie přitáhli až někde ze severu Evropy, ale nechtěl ho víc provokovat. Mlčel a de facto se mu vydal napospas ...

,,Nebýt nás, tak vás pohltí Čína! To by jsi chtěl Mateo? Mohli byste vyjádřit trošku vděčnosti, vy starodávní Evropané!‘‘ běsnil důstojník a dokonce se postavil, čímž z výšil důležitost proslovu. Cigareta byla dávno v tahu, jak moc byl vystrašený.

Nadcházející pomlka byla zdánlivě nekonečná. Poté změnil důstojník tón ...

,,Poslyš. Vypadáš jako rozumný boy a já si nechci špinit ruce,‘‘ v ten moment souzený vzhléhl s úmyslem vzívat konkrétní bohyni. Existovala nějaká naděje? Důstojník až otcovsky poznamenal.  ,,Řekněme, že umím zapomínat. Ostatně, bez toho se žádný voják neobe ...‘‘

Mateo mu skočil do řeči. ,,O tom něco vím. Madre byla u Mosadu.‘‘

Důstojník se usmál. ,,Viděl jsem v databázi. Sympático, jak by se řeklo po vašem. Takže...‘‘ odmlčel se a pozvedl prst. ,,Budu dělat, že o ničem nevím. Rodriguez zmizí a ty budeš sekat latinu. Understand?‘‘

Rozuměl mu moc až dobře. ,,Grazi, tedy thank you,“ poděkoval mu nervózně.

Unavené oči se zastavily na jeho slunečních brýlích, které nevyužitě ležely na kancelářském stole. Došlo mu, že každé spojenectví má svou cenu ...

Důstojník dodal. ,,Je ti jasné, že pokud si pustíš hubu na špacír, najdeme si tě ... ‘‘

Matea nevěděl co na to říct. Spontánně se rozhodl, že to odlehčí. Zasalutoval mu. ,,Šašku!‘‘ pronesl. ,,Get out!“ vyhodil ho, třebaže se nepřestával smát.

Ω

Propuštěný se vrátil na ubikaci a vypnul se jak spotřebič, jehož vypojili ze zásuvku.

Ranní rozcvičku zaspal a nikdo mu to nevyčítal. Domníval se, že šlo o pouhý sen. Celé to bylo postavené na hlavu. Vysnil si to? Pravdou bylo, že býval do patnácti náměsíčný. Jenže ... Tu kartu mariňáka měl! Nemohl jí jen někde najít?

Zrovna začínaly "Vacaciones", linguou Francou "Summer Holidays". Základnu vytěsnil z hlavy. Za celá ta léta se o zmíněné noci nezmínil, přestože ho to do užíralo do ...