Osud- začátek odhalení 7

Anotace: ..........................

Probrala jsem se a celé tělo mě bolelo. Není taky divu když se proberu na sedačce ještě omotaná ručníkama. Pomalu se vyškrábu na nohy a jdu se převléct. Když tak učiním ozve se muj žaludek což mě přivede do kuchyně,kde mimochodem najdu vzkaz že sou zase všichni v čudu. Kde jaký puberťák by byl nadšený,že je prakticky pořád sám,ale já ne! Chybí mi ty naše rodinné společné chvilky.
Přežvykuji svou stravu tak nějak myšlenkami zase v oblacích. No,upřímně,v oblacích bych neřekla...pořád dokola se vracím k té nemilé situaci,která se hodně nedávno přihodila. Není mi zrovna nejlíp když si to vybavím. Děsí mě to i když si to nesnažím připouštět. Co jsem se sem přistěhovala tušila jsem že se něco změní,ale nikdy by mě nenapadlo,že budu možná na pokraji odhalení nějakého tajemství. Jakoby v tom klukovy bylo cosi mystického co mě přitahovalo. Potřesu zmateně hlavou ze strany na stranu a zacukají mi ústa k úsměvu,když si uvědomím nad čím zase přemýšlím. Věčně jsem fantazírovala už jako malá a ted znovu ? Nejsem přeci malé děcko ne.
Z mích úvah mě vytrhne až zvonek u dveří. "Už letím" křiknu narvu si do pusi zbytek rohlíku,z těžka přežvikuju a jdu otevřít.
Za dveřmi,ale nikdo nestojí...tak bud už jsem z toho všeho cvok a mám halucinace a nebo si ze mě nějaký děcka dělali jen srandu. Rozčíleně a trochu zmateně chci zase zavřít když si všimnu dopisu úhledně složeného na naší nové rohožce.
Uchopím ho do svých rukou zabouchnu dveře a jdu se posadit do obýváku a přitom z dopisu nespustím ani nechvíli oči. Samou netrpělivostí ho roztrhám nebot nebyl nikomu adresovaný. Než jsem ale rozevřela list papíru,který tam byl vložený zaváhala jsem. Co když někomu vážně koukám do pošty? Byly jsme s bráchem odjakživa naučení,že v rodině si do svých soukromích věcí nelezeme a tak se nedivte,že jsem se zarazila.
Zvědavost mě ale donutila a já list papíru rozevřela. V první chvíli mě uchvátilo úhledné písmo,které bylo jak z jiného století. Samá kouzelně zakroucená písmenka. Naše češtinářka z mé bývalé školy by z něho měla radost...pořád mi vyčítala,že nemám správný sklon písma,nebo že každé písmenko je jinak veliké a text v dopise naprosto všechno splňoval. Pak jsem se ale začetla a text mi vyloženě vzal vítr z plachet.

ještě pořád stojíš o to,dozvědět se víc? Jak to ale uděláš už nikdy nic nebude jako dřív. Nikdy se už na svět nebudeš dívat stejnýma očima jako ted!
Victor
Já to chci. I přes to všechno to vědět chci. Ta nevědomost by mě zabila. Nervozita a nadšení mi proudí celím tělem. Jsem opravdu zvědavá. Vsadím se,že ted v noci ani neusnu. To mi připomíná,že nemám vůbec tušení kolik muže být hodin.
Při pohledu na své nové hodinky,jako dárek od babičky,když jsme se měli stěhovat,že je teprve pět. Otevřu notebook ležící na stole a přinesu si svuj foták a s USb kabelem. Neposlední chvíli jsem si vzpomněla na své fotky !
S nadšením otevřu v počítači onu složku a fotky si ještě jednou prohlédnu. Některé se opravdu povedly. Řekla bych,že s tímhle bych měla šanci vyhrát. Musela jsme tam být opravdu dlouho,když mám tolik fotek. Pár jich budu muset trošku poupravit...dodat třeba jas a tak. Což je v téhle soutěži dovoleno.
S fotkami si hraji několik hodin. Nakonec pár těch nejlepších pošlu e-mailem na onu soutěž a počítač vypnu právě ve chvíli kdy se všichni přiřítili domu.
"Tak co Eliss,co jsi celej den dělala?" Zažgrindá na mě mamka s plnou pusou buchet,které přivezla.
" byla jsme fotit"
"Vážně ? a jsou už v notebooku,že bych se pak mrkla na to jak se ti to povedlo,jestli ovšem můžu."
"jasně že můžeš,no nic mamčo. Jsem vážně utahaná takže se nezlob že půjdu spát."
Vrazila jsem mamce pusu na čelo a odklopýtala nahoru s tajemným dopisem v ruce.
Když jsem zalehla do postele,ještě před tím než jsem usnula jsem si dopis několikrát přečetla. Byla jsem zvědavá na to co se mi otevírá. Mluvil o tom jako by to mělo být něco naprosto šíleného. Jako kdyby snad patřil k tajnému agentovy vraždící lidi. Sama jsem se při té představě pousmála. Nebuď naivní holka. Jenom kolem toho dělá hroznou vědu aby byl zajímavější,snažila jsem se uklidnit. Samou nervozitou jsem,ale nemohla usnout.
Pořád jsem si všechny situace s Viktorem přehrávala dokola v hlavě. až jsem najednou opravdu usnula.
***********
Ránno jsem se probrala při drnčení budíku,který oznamoval to nechutné ranní stávání do školy. Už když jsem lezla z postele cítila jsem podivné mravenčení v žaludku. Upřímně nebyla jsem si jistá,jestli se mi posledních pár dnu nezdálo. Jestli jsem si to třeba nevysnila. Z mích pochybností mě okamžitě vyvedl on,když jsem ho spatřila ve třídě. Celou dobu na mě tak divně zíral. Pozdravila jsem ho a posadila se,ale on neodpověděl...jen pořád zíral. Bylo mi to už docela nepříjemné...a běhal mi mráz po zádech.Stěží sem ze sebe vykoktala otázku...proč se se mnou nebaví,ale na tu on jen neurčitě přikývl něco zablebtal a otočil se k oknu.
Hodina akorát začala při příchodu učitele a jelikož jsem poslušná holka...snažila jsem se budit dojem,že se soustředím na učení..zatím co jsem ve skutečnosti byla myšlenkami někde úplně mimo. Přitom jsem ještě stihla zaregistrovat Adeli nenávistné pohledy házené mím směrem. najednou mi to ale bylo fuk. Bylo mi jedno co si o mě ostatní myslí...co jim vadí...hlavně že vedle mě seděl...on. Zní to hloupě? jako z nákého románu? Asi ano..ale nemůžu si pomoct.
Celou hodinu jsme proseděli vedle sebe v naprosté tichosti. O přestávce se pokaždé spakoval a ukázal se až těsně před hodinou. Chtěla jsem se ho na plno věcí zeptat,ale nereagoval. BYl zvláštní. Jakoby litoval něčeho co udělal. Jakoby něco chtěl vrátit zpátky. Možná si dokonce rozmyslel i to co napsal!
Začínala jsem být silně nervózní když se mi vyhýbal téměř všechny hodiny. Už jsem myslela,že se na něj každou chvíli rozkřičím. V poslední hodině ve které jsme se učili ekonomii ale ledy prolomil. Uprostřed velmi "zajímavého" výkladu se ke mě naklonil a zašeptal.
"jseš si jistá...?"
"čím?" šeptla jsem zpátky.
"Ty víš.."
"Ano" vyhrkla jsem příliš rychle a horlivě,načeš se krásně pousmál a odhalil tak několik krásný zubu.
" Tak já si pro tebe příjdu" šeptl akorát ve chvíli kdy zazvonilo a on byl během sekundy fuč. Chtěla jsem se zeptat kde a kdy a v kolik,ale už byl pryč. Sbalila jsem si své věci a chystala se k odchodu domu. Přitom jsem se snažila se vyhnout všem mím spolužákům. V dálce jsem zahlédla Adélu,která si to ke mě mířila tím svým povýšeneckým krokem,nenápadně jsem se dala na uprk a tak tak jsem jí unikla. Zrovna dneska nemám náladu na její zvědavé řeči.
Vyšla jsem ze školní budovy a během několika sekund jsem zjistila,že moje radování bylo předčasné.
"Eliss,no tak počkej" Chytila mě Adéla za paži ajá sebou škubla leknutím.
"Snažím se tě dohnat a ty mi utíkáš" Hodila na mě mučednický výraz.
"Nevšimla jsem si"
"Nevadí...víš,já si s tebou htěla jen popovídat"
"Tak spust,co po mě chceš"
"Ale no tak,nebud jízlivá. Chci se jen zeptat jak se máš ,co celé dny děláš a ty si protivná." Zhlubka jsem se nadechla,tahle její hra na hodnou holčičku mě přestává bavit.
"Dobře..mám se fajn a znášto tu si koukám na telku,občas někam vyrazím."
"A co Viktor?"
"Co je s ním?"
"Spolu taky občas vyrážíte ven?" Aje to tady. Čekala jsem že jí o něco pujde.
"Občas,ale neboj...já vím že ho chceš ty."Zužila nenávistně oči
" Tak na to nezapomínej" nepřátelsky do mě štouchla ramenem když pohodla tu svou hřívu a odkráčela.