Mors principium est 17

Nakoupila vše, co potřebovala. Jednu plátěnou tašku si dala přes rameno a druhou nesla v ruce. Z nebe padala jedna kapka za druhou. Měnily se v dlouhé provazce vody. Stejně jako si Hermiona zapomněla deštník, zapomněla si i hůlku, kterou by vyčarovala cokoliv, co by ji před deštěm aspoň trochu skrylo. Než došla na začátek jejich ulice, byla promoklá na kost. Na chvíli se zastavila, aby si přehodila tašku do druhé ruky.

Už byla skoro u Severusova domu, když ji někdo zezadu chytil za volnou ruku, zkroutil jí ji za záda a zatáhl do tmavé uličky. Nákup se rozsypal všude kolem. Robustní postava jí dýchala zezadu na krk a táhla ji dál od hlavní silnice. Pak ji ten člověk přitiskl zády ke zdi. Rozeznala jejich souseda.

„Ale, ale kohopak to tu máme?! Profesorova schovanka,“ šklebil se odporně chlap a nechutně z něj páchl alkohol. Z jeho dechu se Hermioně dělalo zle. „Asi by si tě měl profesor líp hlídat, děvenko,“ vysmíval se jí a tiskl ji stále pevněji proti zdi a druhou rukou přejížděl po jejím pase.

„Nechte mě být!“ Bránila se a cukala sebou. Jeho stisk byl však silný.

„Ale no tak, přece bys mi dopřála trochu potěšení.“ Úlisně se usmíval a drtil její rameno. Hrubá ruka putovala z jejího boku na stehno a pomalu pokračovala na jeho vnitřní stranu.

„Pusťte mě!“ Zvýšila hlas a zapřela se do něj. Chvíli se přetahovali. Hermiona přerývavě dýchala a dělaly se jí mžitky před očima. Její srdce tlouklo jako o závod.

„Ty si nebudeš diktovat, holčičko!“ Soused stiskl její stehno takovou silou, až jí vytryskly slzy.

Opřela se do něj znovu vší silou a odstrčila jeho velkou postavu. Kopla ho mezi nohy a pokoušela se kolem něj prosmyknout. Chlap se sice chvíli svíjel bolestí, ale pak se po ní ohnal a dal jí facku. Hermiona zavrávorala a spadla na zem tak nešikovně, že si pochroumala kotník. Do háje! Pozpátku se plazila hlouběji do uličky jako chromý rak v posledním tažení. Takhle vyděšená byla naposledy při bitvě o Bradavice.

„Prosím vás, nechte mě jít. Prosím!“ Hermiona poslouchala sama sebe, jak žadoní. Svůj hlas slyšela jako z dálky. Nic jí to však nebylo platné.

Odporná slizká lidská nestvůra se však už tyčila zase nad ní. „Ty děvko! Co si to dovoluješ! Já tě naučím!“ Chvíli bojovala s jeho rukama, které jí začaly stahovat džíny. Chlap ale svojí obrovskou tlapou chytil obě Hermionina zápěstí a uvěznil je nad její hlavou.

„Ne! Severusi! Pomoc! Severusi!“ Nikdy v životě neslyšel nikdo Hermionu Grangerovou takhle křičet. Toho páchnoucího souseda to asi přestalo bavit, tak odněkud z kapsy vytáhl zmuchlaný špinavý kapesník a nacpal jí ho do pusy. Snažil se dostat k její podprsence, ale zmítala sebou natolik, že se mu to příliš nedařilo.

Když se mu nakonec povedlo rozepnout knoflík na jejích džínech, z místa, kde se tahle zatuchlá ulička napojovala na hlavní silnici, přiletěl zelený paprsek světla, který toho smrdutého muže odhodil o pár metrů dál. Hermiona vyplivla ten kus použitého hadru a rychle se snažila obléct. Severus ji takhle nesmí vidět!

Došel až k ní a klekl si. „Už jsem tady. Nemusíš se ničeho bát,“ říkal stále dokola konejšivým sametovým hlasem, kterého se rozhodla držet, aby se trochu uklidnila, a aby se mu nezhroutila k nohám. Pomohl jí upravit si oblečení a pak na ni vyslal diagnostické kouzlo. „Vypadá to na vyvrknutý kotník. Žádná vnitřní zranění. Bolí tě ještě něco?“ pronášel jakoby bezmyšlenkovitě čistě profesionálním tónem. Hermiona zakroutila hlavou a otřela si slzy. Zabalil ji do svého pláště a zvedl ji do náruče.

Severus Snape byl vlastně vděčný za svůj nynější zdravotní stav, protože ji konečně mohl nosit na rukou. Poponesl ji směrem k hlavní silnici. „Počkej tu na mě, ano?“ Přikývla. Když otočil hlavu směrem k postavě souseda hýkajícího strachy, který se krčil u zdi několik metrů od nich, zahlédla Hermiona v profesorových očích pohled divokého zvířete, které se chystá k lovu.

Severus vstal a svižným krokem došel až k chlapovi, který se stále svíjel na zemi. Podle jejího odhadu to mohla být kletba ‚Mdloby na tebe‘, ze které se ale už stačil probrat. „Tak vstávej, ty zmetku,“ oslovil ho profesor hrubě a sehnul se k němu. Vytáhl třesoucího se souseda na nohy, aby mu viděl zpříma do očí. „Tak tobě bylo málo mlátit manželku a dítě, co?!“

„Co je ti do toho!“ prskl mu chlápek do obličeje, což nebyl dobrý nápad. Pokoušet profesora Obrany proti černé magii a bývalého Smrtijeda nebylo vůbec moudré. To ale jejich mudlovský soused nemohl ani v nejmenším tušit. Severusova pěst silně udeřila do chlapova nosu, až se buran poroučel k zemi.

„Co se tu válíš! Tak vstaň, ty hajzle!“ Hrozivá temná postava profesora Snapea se nad ním tyčila jako sama zlověstná Pomsta. Zdálo se, že se sousedovi rozklepala brada.

„Chtěl jsem ji jen trošku postrašit,“ pronesla ta lidská troska tichým hlasem. Zleva mu přiletěla další rána zaťatou pěstí a chlap se znovu rozplácl o chladné kostky. Profesor k němu přešel dvěma kroky, uchopil ho za krk a vytáhl až ke svým očím. Soused kopal bezradně nohama sem a tam.

„Ještě jednou se k mojí přítelkyni přiblížíš a budeš litovat dne, kdy ses narodil!“ hřímal Severus zlověstně a jeho tmavé oči propalovaly mužův vystrašený obličej. Malý záchvěv strachu z jejího bývalého profesora pocítila i Hermiona, která sledovala celý výjev z dálky a tiskla si bolavý kotník. Severus ale pokračoval: „Pokud jen sáhneš na svou ženu a dceru, tak si tě najdu a nepřej si vědět, jak s tebou naložím! Ani tvoji kamarádi z policie ti nedokážou pomoct!“ Sousedův výraz začínal rudnout a přerývavě lapal po dechu. Profesor ho pustil na zem. „Je mi z tebe zle,“ zasyčel ještě a nechal ho tam svému osudu. Otočil se zpátky k Hermioně.

„Tak tohle ti nedaruju, ty bastarde!“ zaburácel muž nazpátek, ale jakmile se profesor otočil, okamžitě sklapl a plazil se pryč. Severus proti němu natáhl ruku s hůlkou a pomalu se přibližoval, až se hrot hůlky zastavil o sousedovo čelo.

„Nechtěj vědět, co všechno bych s tebou mohl udělat,“ cedil profesor mezi zuby.

„Severusi, ne!“ zakřičela na něj Hermiona. Tohle přece udělat nemůže! Jmenovaný udeřil naposledy jejich souseda tak, až se skácel k zemi a zůstal ležet bez hnutí. Zkontroloval, jestli dýchá a pak se vrátil k Hermioně. Vzal ji do náruče a nesl do svého domu. V obývacím pokoji ji položil na pohovku před krbem a klekl si k ní. Z jeho očí rozzlobeně sršely blesky. Prohmatal její kotník, a když Hermiona sykla bolestí, odešel do patra a vrátil se s lektvarem.

„Měla by ses převléct,“ řekl krátce. Se zvláštním výrazem si prohlížel její mokré oblečení.

„Já vím, ale já... Nemůžu, teď ne,“ vysvětlila koktavě. Severus okamžitě přikývl a jedním mávnutím hůlky vysušil její oblečení.

Pak jí podal lektvar. „To je proti bolesti a podporuje to hojení. Vypij to,“ pronesl úsečně. Zase ty jeho příkazy, když má o někoho starost. Hodila do sebe lektvar a lahvičku odložila na stolek. „Teď si lehni. Není to zranění způsobené kouzlem, takže to budeme muset léčit mudlovským způsobem, což bude trvat déle.“ Mávl hůlkou a kolem Hermionina kotníku se stáhl obvaz, aby kotník zafixoval. Zabalil ji do deky. „Musíš odpočívat,“ přikázal přísně a přešel ke stolu.

Ještě se třásla. Právě o fous unikla znásilnění. Severusova jasná a přímá komunikace ji však pomohla se trochu uklidnit. Podepřela se na loktech, a když vykoukla nad opěradlem pohovky, uviděla shrbenou postavu, pevně svírající židli. Profesor hlasitě udeřil pěstí do stolu. Hermiona nadskočila leknutím. Pak ji ale zaujala skutečnost, které asi ještě nikdy nebyla svědkem. Kolem profesora se zvláštně vlnil vzduch a jakoby z jeho těla vycházela zářivá energie. Najednou uslyšela, jak talíře na poličkách v kuchyni o sebe tiše cinkají a skleničky od večeře na kuchyňské lince zvoní stále hlasitěji, a jako při zemětřesení se posouvají směrem k hraně. Jen tak tak, že nespadnou. Cítila, jak jí z nervozity buší srdce. Profesor uchopil židli a třískl s ní o zem. Rozletěla se na několik kusů.

„Severusi,“ oslovila ho pomalu. Vzhlédla k houpajícímu se problikávajícímu lustru nad jejich hlavami. „Severusi, uklidni se,“ zkusila to znovu příměji, když nereagoval.  „Tvoje magie... Nikdy jsem nic takového neviděla,“ vysvětlila se zaujatým výrazem v očích. Jmenovaný se na ni podíval a v mžiku cinkání nádobí ustalo.

„Omlouvám se,“ vydechl a konečně povolil dlaně zatnuté v pěsti. Hermiona si konečně přivolala hůlku a ukázala na rozbitou židli, která se okamžitě opravila a postavila se znovu ke stolu. Severus si na ni sedl a upřeně ji pozoroval. „Ještě jednou se mi ten zmetek dostane pod ruku...“

„Nech to být. Jsem v pořádku,“ pronesla lehce roztřeseným hlasem, čehož si nemohl nevšimnout.

„Řekni mi jeden jediný racionální důvod, Hermiono, proč bych se tam neměl vrátit a zakroutit mu krkem?!“ cedil mezi zuby rozzlobeně.

„Protože nejsi vrah,“ řekla jednoduše a vysloužila si jeho překvapeně zvednuté obočí.

Došel až k sedačce a zamyšleně ji sledoval. „Možná se pleteš.“

„Nech toho, Severusi, jsem moc unavená,“ zaprosila a položila si hlavu na polštář. Obešel pohovku a zase si k ní klekl.

„Tak dobře. Potom si promluvíme. Teď spi.“ Natáhl ruku, aby ji pohladil, ale ona ucukla. Dotek toho odporného chlapa z uličky měla propálený v mozku a věděla, že ji bude ještě dlouho pronásledovat. Severus s bolestným pohledem ruku stáhl.

„Co ten nákup?“ zeptala se spolu se zívnutím. Mžourala na něj a víčka jí těžkla čím dál víc. „Co jsi mi do toho lektvaru dal?“ podezřívala ho a bylo jí jasné, že oprávněně.

„To je příliš mnoho otázek,“ usmál se konečně. „S nákupem si nedělej starosti. Odteď bude potraviny a všechno ostatní obstarávat Krátura. Sladké sny, Hermiono.“ Pak se ponořila do hlubokého klidného spánku a před očima se jí promítaly radostné výjevy z dětství.

* * *

Další den ji probudil vítr, který se silně opíral do oken domu. „Dobré ráno,“ ozval se nad ní jeho příjemný hlas. Kuchyň i obývací pokoj byly provoněné kávou a v krbu hořel oheň. Severus jí podal hrnek a posadil se do křesla vedle pohovky. „Chtěla by sis promluvit?“ Díval se na ni klidnýma očima.

„Ano. Ale ne o tom, že mě málem... co se mi... stalo v té uličce.“ Všiml si, že jí dělá problém nalézt slova, která by vyjádřila její hněv a rozrušení. Její strach.

„Postaral jsem se, aby se ten chlap k tobě už nikdy nepřiblížil.“

„Severusi, snad jsi ho...“

„Ne, ale neměl jsem k tomu daleko,“ řekl ponuře. „Stěhuje se. Jeho manželka a dcera zůstávají našimi sousedy. Několik policistů z vedlejšího okrsku si konečně všimlo, že jejich kolegové skrývají opilého násilníka. Byl mu zakázán přístup k rodině a putuje do protialkoholní léčebny. Na krku má ublížení na zdraví, pokus o znásilnění a jiné odpornosti.“

„Děkuju,“ pokývala hlavou trochu nepřítomně.

„Už se ho nemusíš bát,“ věnoval ji povzbudivý úsměv. „A o čem jsi chtěla mluvit?“

Hermiona k němu zvedla smutný pohled. „O tobě. Nikdy jsem tě neviděla... takového.“

„Jakého?“ přimhouřil profesor oči do tenké linky. Tušil, že tenhle rozhovor bude muset dříve či později přijít. V okamžiku, kdy se projeví jeho démoni z minulosti. V momentě, kdy se přestane ovládat. Ve chvíli, kdy jeho blízcí poznají jeho skutečné já.

„Tak divokého, zvířecky lačného po něčím krku. Vyděsilo mě to. Na chvíli,“ přiznala a sklopila zrak.

„Omlouvám se ti,“ odpověděl. „Slibuji, že už se nikdy ve tvé přítomnosti nepřestanu ovládat. Ale nesnesl bych pocit, kdyby ti někdo ublížil. Nemohl bych se sebou žít, kdyby se ti něco stalo a já tomu nedokázal zamezit.“

„Já vím, Severusi,“ usmála se na něj. „Tohle všechno vím, ale bylo to opravdu jen kvůli mně?“

„Kvůli komu jinému?“ podivil se se zamračeným obočím.

„Myslím to tak, že jsem měla pocit, že je to něco daleko hlubšího než jen strach o mě. Tak hluboce nenávistného vůči druhému člověku jsem tě ještě neviděla. A pak ta magie, která málem rozbořila část domu. Proudila skrz tebe. Vím, že jsi výjimečný čaroděj, ale tohle bylo nezvyklé.“

Severus ji pozoroval s podmračeným, ale naprosto nečitelným výrazem. Potom jeho ramena poklesla. Vypadalo to, jakože nese na zádech tíhu celého světa. Poté se ale narovnal, jakoby ten těžký balvan ze zad odhodil. „Chtěl bych ti něco ukázat,“ pronesl pomalu a jeho oči ji pozorovaly způsobem, který u něj ještě nikdy nezaznamenala.

„Co?“ zeptala se překvapeně a vymotala se z deky, aby se posadila.

„Prvně by ses měla najíst a převléct. Budu tady na tebe čekat.“ Pokusila se vstát, ale zamotaly se jí nohy. Kotník stále bolel. Zachytil ji a znovu si ji přivinul do své náruče. Její drobnou postavu zvedl snadně do vzduchu a nesl po schodech nahoru do jejího pokoje. Celou cestu sledovala temné smutné oči, jak se vpíjí do těch jejích. Z jeho hutné dřevité vůně se Hermioně motala hlava. Položil ji na zem uprostřed ložnice.

„Udělám ti snídani. Budu dole. Kdyby něco, tak zavolej.“ Zavřel dveře. Hermiona se musela na chvíli posadit. Zdálo se, že ten strach o ni ho přivedl k ní nazpátek. Byl tak všímavý a byl jí blízko. Tak moc blízko, že chtěla v jeho náruči zůstat do konce života.

Rozhodla se, že si dá sprchu a smyje ze sebe doteky jejich odporného souseda. Pustila na sebe horkou vodu a chvíli tam jen tak stála. Bylo to uvolňující, očišťující a měla pocit, jakoby se uklidnila i její psychika. Po tváři jí steklo pár slz. Anebo to byly jen kapky vody, poté, co otočila kohoutkem, aby vypla vodu? Bylo jí to jedno. Zabalila se do ručníku a pak se oblékla do čistého teplého oblečení. Učesala se. Pak zavolala Severuse, který jí přišel pomoct sejít schody dolů do kuchyně, odkud cítila vůni právě uvařeného jídla. Na stole ležely dvě porce míchaných vajíček, ze kterých se kouřilo, slanina, housky, nakrájená zelenina a dva hrníčky s čajem.

Profesor ji posadil na židli a přešel ke kuchyňské lince, odkud vzal příbory a položil je na stůl. „Je ti lépe?“ zeptal se s úsměvem a Hermionu zaplavilo teplo domova. Pokývala hlavou. Popřáli si dobrou chuť a hodnou chvíli jedli a mezi pohledy a úsměvy, které si věnovali, nemuseli ani mluvit. Nebylo to potřeba. Po snídani odlevitoval Severus nádobí do dřezu.

„Co jsi mi chtěl ukázat?“ zeptala se a sledovala, jak jeho výraz zvážněl.

„Ještě před pár měsíci bych to pokládal za naprosté šílenství, kdyby mi někdo řekl, že k tomu svolím a že to dokonce budu považovat za nutné.“

„Za nutné?“ Podívala se na něj nedůvěřivě.

„Chci, aby ses o mě dozvěděla něco, co jsem ještě nikomu nikdy neřekl. Bude to pro tebe pravděpodobně těžké, ale přeji si, abys to viděla.“ Hermiona ho tiše poslouchala a začínala být čím dál tím víc napnutá a taky trochu nervózní. Jeho tón a celý jeho ztuhlý postoj těla jí přišel závažný vzhledem k tomu, co se chystal říct.

Povzbudivě se na něj usmála, aby pokračoval. Vypadalo to, že sám se sebou bojuje. „Chtěl bych, aby ses podívala do mých vzpomínek.“

„Cože?!“ Vytřeštila na něj oči. „Jak? Tedy – vím, jak jsi předal vzpomínky Harrymu, ale to byla výjimečná situace. A vím, jak ukládal Brumbál své vzpomínky do myslánky, ale...“

Severus ji přerušil. „Určitě je ti známé umění nitrozpytu,“ vysvětlil prostě s nepatrnou známku sarkasmu v hlase.

„Jasně,“ ušklíbla se Hermiona. „Já budu pronikat do hlavy největšímu nitrozpytci, kterého znám. Tomu sám nevěříš, Severusi.“

„Nebudu ti klást odpor. Umím s myslí pracovat a vím přesně, jaké obrazy ti chci ukázat. Budeš jako opodál stojící pozorovatel.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Přemýšlela nahlas rozpačitě a pak několik okamžiků studovala jeho obličej, aby z něj vyčetla, proč ji o to žádá. „Ale vidím, že je to pro tebe důležité,“ zhodnotila nakonec.

„Děkuji. Možná by ses na to měla posadit. Někdy není lehké unést cizí vzpomínky.“

„Zvládnu to,“ utvrdila ho ve svém přesvědčení, ale přece jen se nakonec posadila. Nevěděla, co ji čeká a nechtěla, aby to nějakým způsobem ublížilo ještě jí. Poslední dny byly náročné samy o sobě.

„Pokud by ti bylo cokoliv nepříjemné, tak mi to musíš říct. Pro někoho, kdo se dostává do něčí mysli poprvé, je to psychicky náročné. A musíme stále udržovat oční kontakt.“

„Řekla jsem, že to zvládnu,“ odpověděla znovu rozhodně. Profesor přikývl a také se posadil naproti ní. Upřeně ji pozoroval, což byl pro Hermionu signál, že může začít.

Namířila na něj svou hůlku a soustředěně pronesla: „Legilimens.“

Pak už se jen propadala skrze tmavé poletující závoje Severusových vzpomínek a snažila se nebránit obrazům, které jí chtěl profesor ukázat.