Radikální řez III.
Radikální řez III.
III.
Snažil se ostří nezarazit příliš hluboko. Stačilo proniknout jen skrze svrchní měkkou vrstvu. Jan Patrych pevně uchopil násadu loupáku a zabral. Pruh odříznuté kůry odhalil bílé lýko a následně dopadl na rostoucí hromadu vedle kmene. Po tom krvavém neštěstí dostal Jan týden lehké práce přímo na pile. Lignum mu zadal čištění navalených smrkových kmenů od kůry. Nestěžoval si. Byl pánem svého času a mohl v klidu přemítat o událostech předešlého dne i dávné minulosti. Schůze byla rozpuštěna krátce poté, co nositelka světla vyřkla ta neuvěřitelná slova. Jan si samozřejmě pamatoval příběhy z dětství, které mu vyprávěla matka. První mořeplavci objevili kontinent Viridis, před více než pěti sty lety. Kontinent natolik rozlehlý, že ani dnes nikdo neví jakou plochu vlastně zabírá. Pro oceán nekonečných zelených ploch se zažil souhrnný název Veltrudský les. S do té doby vzácným dřevem dorazil na skálovitý Calculus ideální zdroj tepla. Pomalu se rozjel dřevařský průmysl zahrnující výrobu nábytku, architekturu a vznik loděnic, kde rostly nové, maximálně odolné koráby. Zelený kontinent Viridis představoval hotový pokrok, neomezený zdroj přírodních materiálů.
Veltrudský les však tehdy skrýval i svou odvrácenou tvář. První vědecká expedice, mající za cíl prozkoumat hlouběji položené části divočiny, skončila pohromou. Skupinu botaniků vedenou profesorem Vilémem Peprným, rozsápala na kusy smečka zvláštních tvorů. Přeživší Václav Knotek ta stvoření popsal, jako mohutné vlky, kteří se pohybují bleskovou rychlostí a mají zářivě zelené oči. Sám Knotek byl jedním z těch tvorů zraněn. Tržná rána na zádech sice ošklivě zarudla, ale jinak se zdál být mladý botanik celkem v pořádku. Po týdenním léčení, během něhož předal kronikáři své děsivé svědectví, nastoupil na palubu menší průzkumné lodi a společně se sedmičlennou posádkou vyplul zpátky na kontinent Calculus. Přístav minula loď o necelé dva kilometry. Ztroskotala na mělčině, mezi ostrými výčnělky Hadích skal. V podpalubí nalezli přístavní dělníci to, co zbylo z posádky a také v přítmí se krčícího Václava Knotka. Byl nahý s tělem pokrytým od hlavy až k patě nánosem zaschlé krve. Předešlou noc byl měsíc v úplňku.
Výmluvy na ztrátu paměti neměly smysl. Mladíka čekal hotový očistec. V železech byl odvezen do Rubmanova a následně umístěn do sklepení, nacházejícím se ve spodních patrech Staroměstské budovy věd a rozvoje. Pokusná krysa v kleci předurčená bolestným procedurám od všech známých i neznámých badatelů. Za pomoci kladkostroje jej vkládali do kotle s vroucí vodou, odřezávali mu části kůže, vpichovali nejrůznější substance a sledovali jeho bezprostřední reakce. Před každým úplňkem mu do cely vhodili lapku, vraha dětí či žháře a skrze mříže pozorovali, jak ty vyděšené muže porcuje svými drápy na kusy. Vše se pečlivě zapisovalo. Životem zaplatilo i několik odsouzených žen, neboť učení páni potřebovali zjistit, zdali s nimi netvor bude chtít kopulovat či nikoliv. Byl to profesor Kazimír Sklovský, kdo jako první přišel na fakt, že má tento hybrid člověka a zvířete zvýšenou citlivost vůči ušlechtilému kovu argentum, tedy stříbru. Stačilo přiložit malý plíšek stříbra a čelo Václava Knotka se rázem proměnilo v doběla rozpálenou pánev. Po měsících bestiálních pokusů se už nebohý mladík příliš nelišil od monstra, do jehož podoby jej uváděl každý příchod úplňku. Byl napůl šílený, otupělý nekonečnou bolestí a strachem.
Zhruba tou dobou začalo vznikat i speciální školící středisko zaměřené na výcvik a boj s vlčími monstry. Získané vědecké studie v kombinaci s vojenským drilem, vytvořily z vybraných adeptů oddané bojovníky. Ti, co vnášejí světlo do temnoty Veltrudského lesa. Světlonoši. Ještě před dvěmi sty lety měla každá osada svého ochránce, svého vlastního Světlonoše. A ti tajemní vlčí tvorové z lesa? Říkali jim Carnivoři. Bleskově rychlí, své teritorium zuřivě bránící vlci, kteří rozsévali smrt a hlavně prokletí, což bylo v důsledku daleko horší než smrt samotná. Každý pokousaný či poškrábaný nešťastník byl odsouzen k věčnému žití mezi stíny. Napůl člověk, napůl zvíře. Tohle vše je dávno ztracená historie, jemný prach rozptýlený nánosem času. Ostří stříbrných mečů a vypálených šípů populaci Carnivorů zcela vyhladilo. Jan Patrych nebyl naivní. Vážil si moudrosti nositelky světla, ale její slova mu přišla nemístná. Romantické volání po starých časech z úst věčně zasněného poety. Ano, takový z toho měl pocit.
Jan seděl na oškrábaném kmeni a dopřával si poctivý krajíc chleba namazaný sádlem s husími játry. Dobrá šichta. Tohle potřeboval. Samotu a práci. Touha vyzpovídat se však byla neodbytná. Odpoledne proto zamířil rovnou k domku svého kamaráda nacházejícím se na jižní straně Třískoviště asi padesát kroků od modlitebny.
Usměvavý Tomáš Kalous mu otevřel a Jana do nosu ihned zasáhla výrazná vůně levandule a mýdla. „Je nás tu v osadě necelá stovka, včetně pěti kuchařek a jedné nositelky světla, ale nikdo jiný si lázně nedopřává dvakrát denně, milý Tomáši.“ „Zato ty páchneš jako týden nemytý jelen,“ spustil Tomáš a s úsměvem na rtech pozval Jana do světnice. „Každý nemá to privilegium ohánět se loupákem a užívat si doteků letního slunce. Chlap, který přijde z lesa, potřebuje důkladnou koupel. Dáš si to co obvykle nebo mám vzít jednu lahvinku i tobě?“
„Zůstanu u své tradice,“ odpověděl Jan. Hostitel odklopil podlažní víko vedle jídelního stolu a zmizel v útrobách zející díry. Po chvilce vylezl ven s lahví medoviny a mladou smrkovou větvičkou. Vroucí voda z hliněné konvice plnila malý pohárek. „Víš, že tohle je dobré maximálně při nachlazení?“ neodpustil si Tomáš přátelské rýpnutí. „Děkuji ti za užitečnou připomínku, ale mně to zkrátka chutná.“ „Jak už to bude dlouho Jane?“ „Skoro rok. Rok bez zatmění mysli, ztracených nocí a ranních nevolností.“ Jan hleděl do země a po chvilce dodal. „I když musím upřímně říct, že včera ráno chybělo takhle málo, abych do sebe něco neobrátil.“ Tomáš postavil pohár s medovinou na stůl, sedl si na židli čelem k Janovi, položil mu pravou ruku na rameno a s nepředstíranou vážností v hlase jej pobídl. „Tak spusť, kamaráde.“
Jan spustil. Mluvil pomalu, zvažoval každé slovo, soustředil se na detaily. Převyprávěl mu vše. Od toho nešťastného rána, nahlášení nálezu až po následnou schůzi uvnitř radní budovy. Jakmile skončil, popadl horký nápoj a dopřál si poctivý doušek. Tomáš se tvářil zamyšleně. Podpíral si bradu rukou a zkoumavě pozoroval svého kamaráda. „Divím se, že Lignum toho napudrovaného šaška nezatloukl do podlahy,“ konstatoval bez servítek. „Co si o sobě vůbec myslí? Jakoby nestačilo, že nás Kleret připraví o práci. Ještě se ten namyšlený panák bude otírat o Lignuma a očerňovat slušné lidi.“ Jan rozhodil rukama, přešel k oknu a otočený zády do světnice začal uvažovat. „Bořivoj Polný přišel o zaměstnance. Taková věc v člověku zarezonuje, nemyslíš? Jednal zkratkovitě, to uznávám, ale teď s chladnou hlavou vlastně plně chápu jeho rozhořčení. Navíc má pravdu. Nakonec skončíme někde ve stoce a budeme čistit města od sraček.“ „Nesmysl!“ odrazil Tomáš spršku depresivních slov. „Jak to vůbec můžeš říct, Jane? Vždyť ten člověk nepřímo ukázal prstem na tebe. A vůbec. I ve velkém městě se nalezne někdo, kdo ocení naše šikovné ruce. Vždy tu budou lidé, co si rádi nechají naštípat dříví, postavit hráň, pěknou kůlnu nebo studnu.“
„Jsi optimista, Tome. Vždy jsi jím byl.“ Jan odvrátil pohled od okna. „Strašně mě štve, že jsem ten mord zaspal. Sakra! Musel jsem chrápat jako špalek. Vždyť ty slepice určitě musely dělat strašný kravál.“ Kráčel po světnici s jednou rukou zastrčenou v kapse a přemýšlel nahlas. „Vlkodlak,“ pronesl ledabyle. „Tohle je opravdu děsivé a teď nemyslím hypotézu nositelky světla. Myslím fakt, že tu po okolí chodí nějaký pomatenec s ostrým nožem a dělá ze sebe něco, čím není. Prý rypatec,“ kroutil pochybovačně hlavou. „Tomu říkám vydařená poslední sezóna.“ Tomáš s otázkou neotálel. „A jak to tedy celé vidíš ty, Jane?“ „Vidím to tak, že v Třískovicích žije člověk, který se nechal inspirovat historií Veltrudského lesa. Vraždí nožem, ale snaží se, aby to vypadalo jako vlkodlačí útok. Počká si na další úplněk a pak udeří znovu. Asi v sobě drží utkvělou představu, že tímto způsobem donutí Kleret stáhnout ocas. Buď je odtud chce opravdu vystrnadit, což je vskutku naivní, nebo jen ventiluje svůj nahromaděný hněv vůči konkurenci. Vůči neodvratnému konci.“
„Jinými slovy Jane, potvrzuješ částečně to, co naznačil Bořivoj Polný na té schůzi. Je to tak?“ „Vlastně ano. Je to tak.“ Tomáš si dolil pohár medoviny. „V tom případě nám v Třískovicích nic nehrozí, že?“ „Cynický vtipálku,“ obořil se Jan. „Smrt člověka je a bude vždy tragédií bez ohledu na to, pro koho ten dotyčný ubožák pracuje. Ale ano. Myslím si, že nám v osadě nic nehrozí. Jen nechápu, proč si ten blázen musel vybrat zrovna můj kurník.“ „Jestli je to opravdu tak jak říkáš, pak si odhadnu tvrdit, že šlo o pouhou náhodu. Dotyčný určitě toužil po tom, aby tělo bylo nalezeno. Samozřejmě je tu ještě jedna možnost.“ Jan zvedl obočí. „Povídej.“ „No, tvrdíš, že si z té noci nic nepamatuješ a měsíc byl v úplňku, ne? Třeba jsi tím vlkodlakem ty.“ Chvilku na sebe hleděli a pak společně propukli v smích. „Ano Tome, jsem nanejvýš čistotný vlkodlak, co se po tom masakru nezapomněl pořádně vykoupat.“ „To je vlastně fakt. Takový špindíra jako ty to opravdu spáchat nemohl. Ještě teď by jsi měl zaschlou krev za ušima.“
Jan se zastavil u poličky, na které ležela matná truhlička z ebenového dřeva. „Prosím tě, co v tom pořád schováváš?“ Tomáš nasadil hořkosladký úsměv. „Klidně se opatrně podívej i když tebe to asi příliš zajímat nebude. Mám tam více než deset let starý švestkový destilát. Až tu odpracuji svou definitivně poslední šichtu, tak tu láhev ztrestám.“ „Máš pravdu, nezajímá mě to.“
Nebeský kotouč nabral rudé zabarvení a stíny stromů se jako zlověstné prsty zlodějů roztáhly do dálky. Dorazila osmá hodina. Jan Patrych kráčel po pilinami vysypané pěšině, když na něj od dveří dolehla Tomášova slova. „Stav se ještě u starého Peterky. Budou tam na tebe čekat tři krásné slepice. Kohouta si už ale sežeň sám, nejsem všemocný.“ Jan neskrýval nadšení. „Mockrát ti děkuji, jsi opravdový přítel.“
Pokračoval k hranicím Třískoviště, odkud přešel na lesní cestu. Sluneční paprsky pronikaly větvemi stromů a olizovaly mech jako dlouhé krvavé jazyky. Po chvíli se napojil na úzkou stezku. Klesal do spodních částí lesa. Levou rukou se dotýkal skalní soutěsky a očima sledoval koruny stromů, které vyrůstaly z černé hlubiny pod ním. Dole na něj čekal hustý porost z mladých smrků. Do těchto míst byl vstup slunci zapovězen, čehož využily první roje světlušek. Připomínaly poletující shluk modrých jisker, tančících jen pár centimetrů nad zemí. V přikrčení se Jan prodral změtí mladých smrků a konečně došel k cíli. Odhodil svršky, vylezl na stavidlo a s chutí skočil do rybníka obklopeného stromy. Modré oko uprostřed zeleného království. Na zpáteční cestě přidal do kroku, neboť nechtěl porušit zákaz vycházení po desáté hodině. Od starého Peterky převzal klec se třemi nosnicemi, otočil se na patě a vyrazil domů. Pár kroků od svých dveří zastavil. V náručí držel klec a strnule hleděl před sebe. Měla na sobě černý plášť, díky kterému téměř splývala s okolím. Jen zelený diamant na jejím krku vnášel do okolního šera nádech mechového světla. „Musíme si spolu promluvit, mladý drvoštěpe.“
Snažil se ostří nezarazit příliš hluboko. Stačilo proniknout jen skrze svrchní měkkou vrstvu. Jan Patrych pevně uchopil násadu loupáku a zabral. Pruh odříznuté kůry odhalil bílé lýko a následně dopadl na rostoucí hromadu vedle kmene. Po tom krvavém neštěstí dostal Jan týden lehké práce přímo na pile. Lignum mu zadal čištění navalených smrkových kmenů od kůry. Nestěžoval si. Byl pánem svého času a mohl v klidu přemítat o událostech předešlého dne i dávné minulosti. Schůze byla rozpuštěna krátce poté, co nositelka světla vyřkla ta neuvěřitelná slova. Jan si samozřejmě pamatoval příběhy z dětství, které mu vyprávěla matka. První mořeplavci objevili kontinent Viridis, před více než pěti sty lety. Kontinent natolik rozlehlý, že ani dnes nikdo neví jakou plochu vlastně zabírá. Pro oceán nekonečných zelených ploch se zažil souhrnný název Veltrudský les. S do té doby vzácným dřevem dorazil na skálovitý Calculus ideální zdroj tepla. Pomalu se rozjel dřevařský průmysl zahrnující výrobu nábytku, architekturu a vznik loděnic, kde rostly nové, maximálně odolné koráby. Zelený kontinent Viridis představoval hotový pokrok, neomezený zdroj přírodních materiálů.
Veltrudský les však tehdy skrýval i svou odvrácenou tvář. První vědecká expedice, mající za cíl prozkoumat hlouběji položené části divočiny, skončila pohromou. Skupinu botaniků vedenou profesorem Vilémem Peprným, rozsápala na kusy smečka zvláštních tvorů. Přeživší Václav Knotek ta stvoření popsal, jako mohutné vlky, kteří se pohybují bleskovou rychlostí a mají zářivě zelené oči. Sám Knotek byl jedním z těch tvorů zraněn. Tržná rána na zádech sice ošklivě zarudla, ale jinak se zdál být mladý botanik celkem v pořádku. Po týdenním léčení, během něhož předal kronikáři své děsivé svědectví, nastoupil na palubu menší průzkumné lodi a společně se sedmičlennou posádkou vyplul zpátky na kontinent Calculus. Přístav minula loď o necelé dva kilometry. Ztroskotala na mělčině, mezi ostrými výčnělky Hadích skal. V podpalubí nalezli přístavní dělníci to, co zbylo z posádky a také v přítmí se krčícího Václava Knotka. Byl nahý s tělem pokrytým od hlavy až k patě nánosem zaschlé krve. Předešlou noc byl měsíc v úplňku.
Výmluvy na ztrátu paměti neměly smysl. Mladíka čekal hotový očistec. V železech byl odvezen do Rubmanova a následně umístěn do sklepení, nacházejícím se ve spodních patrech Staroměstské budovy věd a rozvoje. Pokusná krysa v kleci předurčená bolestným procedurám od všech známých i neznámých badatelů. Za pomoci kladkostroje jej vkládali do kotle s vroucí vodou, odřezávali mu části kůže, vpichovali nejrůznější substance a sledovali jeho bezprostřední reakce. Před každým úplňkem mu do cely vhodili lapku, vraha dětí či žháře a skrze mříže pozorovali, jak ty vyděšené muže porcuje svými drápy na kusy. Vše se pečlivě zapisovalo. Životem zaplatilo i několik odsouzených žen, neboť učení páni potřebovali zjistit, zdali s nimi netvor bude chtít kopulovat či nikoliv. Byl to profesor Kazimír Sklovský, kdo jako první přišel na fakt, že má tento hybrid člověka a zvířete zvýšenou citlivost vůči ušlechtilému kovu argentum, tedy stříbru. Stačilo přiložit malý plíšek stříbra a čelo Václava Knotka se rázem proměnilo v doběla rozpálenou pánev. Po měsících bestiálních pokusů se už nebohý mladík příliš nelišil od monstra, do jehož podoby jej uváděl každý příchod úplňku. Byl napůl šílený, otupělý nekonečnou bolestí a strachem.
Zhruba tou dobou začalo vznikat i speciální školící středisko zaměřené na výcvik a boj s vlčími monstry. Získané vědecké studie v kombinaci s vojenským drilem, vytvořily z vybraných adeptů oddané bojovníky. Ti, co vnášejí světlo do temnoty Veltrudského lesa. Světlonoši. Ještě před dvěmi sty lety měla každá osada svého ochránce, svého vlastního Světlonoše. A ti tajemní vlčí tvorové z lesa? Říkali jim Carnivoři. Bleskově rychlí, své teritorium zuřivě bránící vlci, kteří rozsévali smrt a hlavně prokletí, což bylo v důsledku daleko horší než smrt samotná. Každý pokousaný či poškrábaný nešťastník byl odsouzen k věčnému žití mezi stíny. Napůl člověk, napůl zvíře. Tohle vše je dávno ztracená historie, jemný prach rozptýlený nánosem času. Ostří stříbrných mečů a vypálených šípů populaci Carnivorů zcela vyhladilo. Jan Patrych nebyl naivní. Vážil si moudrosti nositelky světla, ale její slova mu přišla nemístná. Romantické volání po starých časech z úst věčně zasněného poety. Ano, takový z toho měl pocit.
Jan seděl na oškrábaném kmeni a dopřával si poctivý krajíc chleba namazaný sádlem s husími játry. Dobrá šichta. Tohle potřeboval. Samotu a práci. Touha vyzpovídat se však byla neodbytná. Odpoledne proto zamířil rovnou k domku svého kamaráda nacházejícím se na jižní straně Třískoviště asi padesát kroků od modlitebny.
Usměvavý Tomáš Kalous mu otevřel a Jana do nosu ihned zasáhla výrazná vůně levandule a mýdla. „Je nás tu v osadě necelá stovka, včetně pěti kuchařek a jedné nositelky světla, ale nikdo jiný si lázně nedopřává dvakrát denně, milý Tomáši.“ „Zato ty páchneš jako týden nemytý jelen,“ spustil Tomáš a s úsměvem na rtech pozval Jana do světnice. „Každý nemá to privilegium ohánět se loupákem a užívat si doteků letního slunce. Chlap, který přijde z lesa, potřebuje důkladnou koupel. Dáš si to co obvykle nebo mám vzít jednu lahvinku i tobě?“
„Zůstanu u své tradice,“ odpověděl Jan. Hostitel odklopil podlažní víko vedle jídelního stolu a zmizel v útrobách zející díry. Po chvilce vylezl ven s lahví medoviny a mladou smrkovou větvičkou. Vroucí voda z hliněné konvice plnila malý pohárek. „Víš, že tohle je dobré maximálně při nachlazení?“ neodpustil si Tomáš přátelské rýpnutí. „Děkuji ti za užitečnou připomínku, ale mně to zkrátka chutná.“ „Jak už to bude dlouho Jane?“ „Skoro rok. Rok bez zatmění mysli, ztracených nocí a ranních nevolností.“ Jan hleděl do země a po chvilce dodal. „I když musím upřímně říct, že včera ráno chybělo takhle málo, abych do sebe něco neobrátil.“ Tomáš postavil pohár s medovinou na stůl, sedl si na židli čelem k Janovi, položil mu pravou ruku na rameno a s nepředstíranou vážností v hlase jej pobídl. „Tak spusť, kamaráde.“
Jan spustil. Mluvil pomalu, zvažoval každé slovo, soustředil se na detaily. Převyprávěl mu vše. Od toho nešťastného rána, nahlášení nálezu až po následnou schůzi uvnitř radní budovy. Jakmile skončil, popadl horký nápoj a dopřál si poctivý doušek. Tomáš se tvářil zamyšleně. Podpíral si bradu rukou a zkoumavě pozoroval svého kamaráda. „Divím se, že Lignum toho napudrovaného šaška nezatloukl do podlahy,“ konstatoval bez servítek. „Co si o sobě vůbec myslí? Jakoby nestačilo, že nás Kleret připraví o práci. Ještě se ten namyšlený panák bude otírat o Lignuma a očerňovat slušné lidi.“ Jan rozhodil rukama, přešel k oknu a otočený zády do světnice začal uvažovat. „Bořivoj Polný přišel o zaměstnance. Taková věc v člověku zarezonuje, nemyslíš? Jednal zkratkovitě, to uznávám, ale teď s chladnou hlavou vlastně plně chápu jeho rozhořčení. Navíc má pravdu. Nakonec skončíme někde ve stoce a budeme čistit města od sraček.“ „Nesmysl!“ odrazil Tomáš spršku depresivních slov. „Jak to vůbec můžeš říct, Jane? Vždyť ten člověk nepřímo ukázal prstem na tebe. A vůbec. I ve velkém městě se nalezne někdo, kdo ocení naše šikovné ruce. Vždy tu budou lidé, co si rádi nechají naštípat dříví, postavit hráň, pěknou kůlnu nebo studnu.“
„Jsi optimista, Tome. Vždy jsi jím byl.“ Jan odvrátil pohled od okna. „Strašně mě štve, že jsem ten mord zaspal. Sakra! Musel jsem chrápat jako špalek. Vždyť ty slepice určitě musely dělat strašný kravál.“ Kráčel po světnici s jednou rukou zastrčenou v kapse a přemýšlel nahlas. „Vlkodlak,“ pronesl ledabyle. „Tohle je opravdu děsivé a teď nemyslím hypotézu nositelky světla. Myslím fakt, že tu po okolí chodí nějaký pomatenec s ostrým nožem a dělá ze sebe něco, čím není. Prý rypatec,“ kroutil pochybovačně hlavou. „Tomu říkám vydařená poslední sezóna.“ Tomáš s otázkou neotálel. „A jak to tedy celé vidíš ty, Jane?“ „Vidím to tak, že v Třískovicích žije člověk, který se nechal inspirovat historií Veltrudského lesa. Vraždí nožem, ale snaží se, aby to vypadalo jako vlkodlačí útok. Počká si na další úplněk a pak udeří znovu. Asi v sobě drží utkvělou představu, že tímto způsobem donutí Kleret stáhnout ocas. Buď je odtud chce opravdu vystrnadit, což je vskutku naivní, nebo jen ventiluje svůj nahromaděný hněv vůči konkurenci. Vůči neodvratnému konci.“
„Jinými slovy Jane, potvrzuješ částečně to, co naznačil Bořivoj Polný na té schůzi. Je to tak?“ „Vlastně ano. Je to tak.“ Tomáš si dolil pohár medoviny. „V tom případě nám v Třískovicích nic nehrozí, že?“ „Cynický vtipálku,“ obořil se Jan. „Smrt člověka je a bude vždy tragédií bez ohledu na to, pro koho ten dotyčný ubožák pracuje. Ale ano. Myslím si, že nám v osadě nic nehrozí. Jen nechápu, proč si ten blázen musel vybrat zrovna můj kurník.“ „Jestli je to opravdu tak jak říkáš, pak si odhadnu tvrdit, že šlo o pouhou náhodu. Dotyčný určitě toužil po tom, aby tělo bylo nalezeno. Samozřejmě je tu ještě jedna možnost.“ Jan zvedl obočí. „Povídej.“ „No, tvrdíš, že si z té noci nic nepamatuješ a měsíc byl v úplňku, ne? Třeba jsi tím vlkodlakem ty.“ Chvilku na sebe hleděli a pak společně propukli v smích. „Ano Tome, jsem nanejvýš čistotný vlkodlak, co se po tom masakru nezapomněl pořádně vykoupat.“ „To je vlastně fakt. Takový špindíra jako ty to opravdu spáchat nemohl. Ještě teď by jsi měl zaschlou krev za ušima.“
Jan se zastavil u poličky, na které ležela matná truhlička z ebenového dřeva. „Prosím tě, co v tom pořád schováváš?“ Tomáš nasadil hořkosladký úsměv. „Klidně se opatrně podívej i když tebe to asi příliš zajímat nebude. Mám tam více než deset let starý švestkový destilát. Až tu odpracuji svou definitivně poslední šichtu, tak tu láhev ztrestám.“ „Máš pravdu, nezajímá mě to.“
Nebeský kotouč nabral rudé zabarvení a stíny stromů se jako zlověstné prsty zlodějů roztáhly do dálky. Dorazila osmá hodina. Jan Patrych kráčel po pilinami vysypané pěšině, když na něj od dveří dolehla Tomášova slova. „Stav se ještě u starého Peterky. Budou tam na tebe čekat tři krásné slepice. Kohouta si už ale sežeň sám, nejsem všemocný.“ Jan neskrýval nadšení. „Mockrát ti děkuji, jsi opravdový přítel.“
Pokračoval k hranicím Třískoviště, odkud přešel na lesní cestu. Sluneční paprsky pronikaly větvemi stromů a olizovaly mech jako dlouhé krvavé jazyky. Po chvíli se napojil na úzkou stezku. Klesal do spodních částí lesa. Levou rukou se dotýkal skalní soutěsky a očima sledoval koruny stromů, které vyrůstaly z černé hlubiny pod ním. Dole na něj čekal hustý porost z mladých smrků. Do těchto míst byl vstup slunci zapovězen, čehož využily první roje světlušek. Připomínaly poletující shluk modrých jisker, tančících jen pár centimetrů nad zemí. V přikrčení se Jan prodral změtí mladých smrků a konečně došel k cíli. Odhodil svršky, vylezl na stavidlo a s chutí skočil do rybníka obklopeného stromy. Modré oko uprostřed zeleného království. Na zpáteční cestě přidal do kroku, neboť nechtěl porušit zákaz vycházení po desáté hodině. Od starého Peterky převzal klec se třemi nosnicemi, otočil se na patě a vyrazil domů. Pár kroků od svých dveří zastavil. V náručí držel klec a strnule hleděl před sebe. Měla na sobě černý plášť, díky kterému téměř splývala s okolím. Jen zelený diamant na jejím krku vnášel do okolního šera nádech mechového světla. „Musíme si spolu promluvit, mladý drvoštěpe.“
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk