Tíha budoucnosti

Anotace: Dalsi depresivni povidka. ,

Už zase mám záchvat strachu. Ležím v posteli. V hlavě mí létají miliony otázek ohledně budoucnosti. Co když se nedostanu na vysokou? Co když vylitnu ze školy? Co když si nikoho nenajdu? Co když nebudu dobrá máma? Co když... Je toho tolik, že by z toho každýmu praskla hlava ale já... Já už jsem zvyklá. Tohle se mi poslední dobou děje hodně často. Jen tak si ležím v posteli, zavírám oči a skoro spím.. A najednou, jakoby někdo lusknul prsty. Hlava je plná depresivních myšlenek a spánek v nedohlednu. Nic proti tomu nepomáhá. Můžu se jen schoulit do klubíčka a čekat až to samo odejde. Tentokrát to ale bude jiný. Cítím, že je něco jinak. Myšlenky utíkají od budoucnosti a míří do přítomnosti a minulosti. Ne.. To úplně nesnáším. Vytahovat své chyby, o kterých jsem si myslela, že jsou už dávno pod kytkami a nikdy je už neuvidím. Před očima se mi přehrávájí všechny trapasy, blbosti a nepovedené situace z celého mého života. Ať se jedná o to, že jsem někoho neposlechla a udělala přesně to co jsem neměla a pořádně se spálila. Nebo úplné prkotiny z dětství. Otravovani bratra do nocí, což je však jedna z příjemnějších věcí... Už se skoro bojím, že to nezmizí. Že se budu krčit v nohou postele do rána a pak půjdu s kruhy pod očima do školy. To by ale nebylo nic neobvyklého..vaky pod očima jsou skoro mou součástí. I když se je každé ráno celé hodiny snažím zamaskovat, každý o nich ví. Můžou za ně ty noci bez spánku a naštěstí i bez myšlenek. Ty jsou mnohem příjemnější než tyhle. Ale každou chvíli by sem měl přijít můj zachránce. Můj princ. Neobjeví se sice vždy, když ho nejvíce potřebuji. Asi by měl, ale není to superman, aby poznal, že má přiletět z druhého konce planety, protože mě vraždí můj vlastní mozek. Ale když už přijde, uleví mi od všeho, co mě trápí nebo trápilo. Vezme náplast a zalepí všechny pukliny na mě křehké skořápce. Ta potom chvíli vypadá jako nová. Pak ale můj spasitel zmizí a skořápka začne praskat. Většinou se objeví dřív, než se rozbije úplně. Dneska to tak ale nevypadá. Vždycky mě zajímalo, co se za mou ulitou skrývá. Je to nový život? Třeba to bude, jako když se probudím a uvidím svět v novém světle. Budu lepším člověkem. Nebo jen povolí ta zeď kolem mého srdce... Prask. Ne. Je tam jenom tma. Ta tma, kterou nerozkoukáte, i kdyby jste tam stáli hodiny. Myslím, že ani světlo by nepomohlo. Ale světlo tu neexistuje. Nic už není. Ani ty zatracený vzpomínky. Jen ta tma a žiletka ruce.