Osud koním na zuby nehledí

Až když branou projel a otočil se, všiml si, že je nad ní zavěšený meč. Visel jen na tenkém, ztrouchnivělém laně a ve vánku se pohupoval sem a tam.
"Proč je tu ten meč, vždyť to může každou chvílí někomu spadnout na palici?“ zeptal se jednookého muže, jenž zrovna nedaleko slámou sušil zpoceného koně.
"Naše město je zasvěcené osudu, cizinče. Když se meč utrhne někomu nad hlavou, tak se utrhl nad tím, o kom tak osud rozhodl."
"Ale osud ho tam nezavěsil," zakabonil se rytíř nad zjevnou hloupostí a rozhlédl se po náměstí. Díval se, kde by našel krčmu. Měl z tohohle místa divný pocit a kdyby neměl takový hlad, hned by zas odjel a pod tím mečem, když o něm teď ví, by pospíchal sakra rychle.
Sotva si stačil všimnout vývěsního štítu a hned se před ním dveře otevřely dokořán. Stál v nich hospodský. Byl to hubený mužík v ušmudlané zástěře.
"Vítám tě, cizinče. Je tvým osudem, že pojíš v mém skromném stavení."
"O tom dost pochybuji," odpověděl mu s neskrývaným opovržením a rozjel se jednou z bočních uliček, kolem níž stály malé kamenné domy. Jeden dům byl jako druhý. Mezi nimi zavěšené šňůry s prádlem. Mdlým, šedým, jako kdyby tu barvy ani neznali. Nejspíš tu nežil jediný barvíř. Lidé, které cestou potkával, jen v tichosti posedávali a podivně bloumali. Zdáli se mu klidnější než mniši. Rytíř jel a jel, přitom párkrát odbočil, aby náhle stanul před dveřmi té samé krčmy. Nyní mu bylo jasné, že tu jiná hospoda ani není. Vzdal se dalšího hledání, přivázal ryzáka a vešel dovnitř. Místnost to byla temná a studená jako kobka.
"Měl jsi pravdu, asi je mým osudem, abych pojedl ve tvém. Mám ohromný hlad," přiznal hostinskému a cítil v ústech hořkost mnohem dřív, než se napil místního piva. Zmáhala ho zvláštní laxnost. Ani se neptal, z čeho vlastně může vybírat. Hostinský mu přinesl jakousi světlou omáčku a kus chleba.
"Já vím, že jíst okoralý krajíc byl holt můj osud," zamumlal, když se ho mužík optal, jestli mu chutnalo.
"Osudu neporučíš, rytíři," zasmál se nad jeho stížností.
"Možná by mělo být tvým osudem, abych ti nezaplatil ani krejcar," pohrozil mu. Hostinský však jen odevzdaně pokrčil rameny: "Potom s tím nic nesvedu."
"Inu, tady máš tři. Za víc ta šlichta nestála."
"To je až příliš, pane. Víc než dva si nevezmu, tolik by mi osud nepřál," vrátil mu mužík jednu z mincí, pak vzal prázdnou mísu a odcházel s ní od stolu. Rytíř ho zadržel: "Proč je to tu takové?"
"To sám nevím. Asi to tu takové chceme. Možná je to osud."
"Jste snad všichni blázni v tomhle divném městě?"
"Vidíte, nám zas jako blázni připadají ti z jiných měst. Tak už to na světě chodí."
"Je to prostě osud, vím," zasmál se rytíř a přišlo mu to vážně jako osud. Už to snad ani neříkal on, ale spíš jen něco v něm, nebo nad ním. Hrůzou z divného pocitu se mu vzápětí naježily chlupy po celém těle.
"Je čas, abyste odjel, protože osud to tak chce," prohodil hostinský a znovu se k němu otočil zády.
Nebylo nač čekat. Rytíř se sebral a s úlevou vyšel z chladného sklepení na denní světlo. Sedl na koně a ujížděl k bráně. Meč se nad ní ve větru houpal a on cítil, jak se mu svírá hrdlo. Co když je mým osudem ten hloupý meč, který tu marně visí? Co když neprojedu? Úzkost mu zatemnila mysl. Několikrát objel celé město, chtěl se rozjet co možná nejrychleji, aby pod mečem proklouzl, ale před branou vždy ucukl a rozjel se na další kolečko. Nakonec své pokusy vzdal, nechal koně stát a vyšplhal se přes hradby.

"Ten muž byl blázen, proč tihle divní cizinci přelézají přes zdi jako malí kluci?" prohodil hostinský a poplácal po šíji ryzáka, kterého už jednooký čistil slámou.