Doktor Forst a Marta - 7.

7.
Forst pozoroval Mefista, jak chodí sem a tam. Vypadal impozantně. Červený plášť přehozený přes černou košili, černé úzké kalhoty zasunuté do kozaček. Všiml si, že tento oblek volil, když byli spolu sami. Ve společnosti byl nenápadný. Mefisto se zastavil a otočil se k němu.
„Stylové, že?“, řekl s lehkou pýchou. „Bývaly časy, kdy se tak oblékali i lidé. Dnešní lidé se oblékají“, odmlčel se, aby našel správná slova, „trochu nudně a trochu směšně. Jsem asi trochu staromódní“, dodal pak.
„Tak máš na to roky“, zavtipkoval Forst.
„Vypadá to tak“, odpověděl Mefisto, „ale já jsem mimo čas. Mimo čas a prostor.“
„Mimo prostor?“, podivil se Forst.
„Myslíš, že jsem jen u tebe?“, zasmál se Mefisto. „Ty si fakt myslíš, že jsem tu jen pro tebe? Já jsem všude. Já jsem byl a budu, co je lidstvo lidstvem, s každým z vás lidí. Vždy poblíž, tiše nabízím své služby, přímo ve vaší mysli. Marku, řeknu ti něco, co tě možná překvapí. Já jsem byl stvořen pro vás. Když pán Bůh stvořil Adama, já už na něj čekal. Ostatní tvorové jsou ale mimo mou kompetenci.“
„Jak to bylo s tím Adamem?“, zeptal se Forst.
„Ale“, řekl Mefisto lehce znechuceným hlasem, „byl to takový nekňuba. Podělaný strachy, aby neudělal chybu. Zkoušel jsem na něj různé věci, ale on nic. Koukal na pánaboha zbožně a poslouchal na slovo. Popravdě“, řekl velmi tiše, „Bůh z toho moc nadšený nebyl. Naštěstí s Evou to bylo mnohem lepší“, řekl pak zasněně. „Jablko poznání si vzala bez váhání. Popravdě“, spiklenecky se zasmál, „seděla pod stromem poznání a čekala, až jí ho podám.“
„Ty jsi byl ten had?“, zeptal se překvapeně Forst.
„Tohle nevíš?“, odpověděl nepřívětivě Mefisto.
„Já myslel, že to byl tvůj posel“, řekl omluvně Forst.
„To jsem si přeci nemohl nechat ujít“, rozhodil rukama Mefisto.
„Takže je pravda, že je žena ďáblův nástroj?“, zeptal se Forst.
„Ten dotaz myslíš vážně? Já myslel, že jsi chytřejší“, zamračil se ďábel. „Já nepotřebuji žádné nástroje. A kdo odmítá nést odpovědnost za svůj život, viníka si najde vždy.“
Otočil se a šel k oknu. Zdálo se, že pozoruje západ slunce. Forst najednou nevěděl co říct.
„Marku“, řekl pak Mefistofeles, „ty můžeš procestovat celý svět, koupit si co chceš, dosáhnout úspěchů ve světě lidí, jaké tě napadnou. Máš přeci dost bujnou fantazii. Vím to“, dodal po chvíli.
„Já moc na cestování nejsem“, odpověděl Forst. „A úspěchy ve světě lidí mě taky moc nelákají. Zejména dosažené cizí zásluhou“, dodal a pokrčil rameny.
„Jak chceš“, řekl pomalu Mefisto.
Šel zpátky ke stolu a posadil se přímo proti Forstovi. Forst najednou věděl, co řekne.
„Ty se bojíš, že tvoje přítelkyně pozná, že ses mi upsal. Je to tak, že, Marku.“
„Ano“, odpověděl prostě Forst.
Nemělo smysl něco skrývat.
„Ty se bojíš, že tě pak opustí, viď“, pokračoval ďábel.
Forst jen lehce kývl hlavou.
„Neopustí“, pokračoval Mefisto. „A jak s ní chceš žít a nic jí neříct? Chceš s ní přeci žít, že“, dodal na závěr.
Forst měl pocit, že se červená. Cítil se před ďáblem nesvůj.
„Co chci já a co chce ona, to jsou dvě věci“, odpověděl neurčitě.
„A jak víš, že mě neopustí?“, pokračoval se zájmem. „Ty snad znáš budoucnost?“, dodal vyzývavě.
„Nechci ji znát“, řekl ponuře Mefisto. „A nezávidím těm, co ji znají.“
Forst se zamyslel.
„ Také ji nechci znát, ale zároveň bych potřeboval něco jako nápovědu, abych zase neudělal chybu“, řekl. Mefisto se srdečně zasmál. „Neudělal chybu, Marku? Ty jsi expert na chyby! To se mi na tobě líbí. Nápovědu ti klidně dám, však ti ji dávám pořád. Moje rada zní – užij si života, ber ho plnými hrstmi. A chyby neřeš. Stejně se jim nevyhneš.“
„No právě“, povzdychl si Forst. „Chyby, pořád dělám nějaké chyby. Nechci si vztah s Martou pokazit.“
Mefisto přešel místnost a zastavil se u Forsta.
„Přestaň už se bát života, Marku, vylez z té své ulity. Copak nechápeš, že doopravdy žádné chyby nejsou? Jsou to jen zkoušky, překážky, taxisy na tvé cestě životem. Zkoušky, které ze života dělají dobrodružství. Marku, nechtěj mě zklamat, dodal skoro prosebně.“
Forst se na něj zkoumavě podíval.
„Já myslel, že jsi dosáhl svého, když jsem ti upsal duši“, řekl pak.
„Ale ne“, odpověděl Mefisto, „tím to přeci začalo, to jsme uzavřeli smlouvu. Tím začala naše hra, naše partie.“
„A co tedy ty vlastně chceš?“, zeptal se Forst.
„Kdybych byl člověk, řekl bych, užít si života. Takhle prostě říkám, užít si naši hru,“ odpověděl Mefisto.
Forst pokýval hlavou. Má asi pravdu, ten ďábel, pomyslel si. Život je dar, měl by se pořádně využít.
„Ano“, řekl tiše Mefistofeles. „Přesně tak to je.“