Zrcadlo

Anotace: Edgar Allan Poe jako inspirace pro tuto kratičkou povídku.

Náš rod nikdy nebyl normální. O pradědečkovi se vyprávělo, že si v noci chodí na hřbitov povídat s mrtvými. Babička slyšela hlasy, které způsobily, že jednoho zimního večera tiše opustila svou rodinu a nikdy se nevrátila. Matka ze spaní chodila po domě a nožem vyřezávala do dřevěných stěn strašidelné vzkazy. Již od útlého dětství se proto kolem mé osoby vyskytovaly jisté nepěkné okolnosti, které do budoucna slibovaly značně zneklidňující vývoj událostí. Byl jsem samotářské, zamračené a nemluvné dítě, které nenávidělo okolní svět a milovalo svůj vlastní. Nikdy jsem nevnímal čas, neboť v mé hlavě měl své vlastní tempo a svou vlastní osobitou škodolibost. Moje duše snívala s otevřenýma očima. Pohroužen do své mysli, strávil jsem takto i dospívání a rané mládí, aniž bych tušil, co tím mohu způsobit. Přece však existovalo něco, co mě dokázalo donutit sestoupit zpět na zem a otevřít ty zaslepené oči. Miloval jsem předměty, které lidstvo zavrhlo, obzvláště ty, kterých se z nějakého důvodu bálo. Byl jsem jimi fascinován a dalo by se s určitou temnou nadsázkou říci, že jsem si počínal jako typický sběratel podivností, ačkoli můj zájem pocházel z jiného pramene. Všechny ty předměty měly duši a já po ní tak zoufale toužil! Pro obyčejný svět byly příliš skvostné, aby trpěly tím, že jim nikdo nerozumí a nikdo je nedokáže docenit. Snad právě proto jsem koupil starý a odlehlý dům, abych tam mohl umístit to jediné, co jsem na okolním životě obdivoval.
Od jednoho shrbeného muže s krví podlitýma očima jsem kupříkladu koupil nádherné, blankytně modré barokní šaty, které ze svých nositelek pomalu vysávaly krásu a životní sílu. Vlastnil jsem i staré, vysoké galoše, které v případě obutí vyvolávaly bolest podobnou té při nasazení španělské boty. V ložnici stála dřevěná skříň s podivnými ornamenty, z jejíchž útrob se ozýval zoufalý křik, ale když jsem ji otevřel, zela prázdnotou. Fascinovala mne i pouze v případě těžkého zoufalství hrající harfa, či podle nálady čtenáře osudy hlavních postav měnící kniha. Do jídelny jsem umístil vysoké hodiny z tmavého dřeva se zvláštními obrázky na ciferníku. Byly na nich protáhlé, mrtvolně bledé tváře s vypoulenýma očima a prázdným výrazem. Nikdy jsem nebyl přílišným milovníkem jídla, trávil jsem proto v jejich společnosti pouze krátkou dobu, ale vždy, když jsem prošel klenutým průchodem do jiné části domu, zdálo se mi, že čas venku uběhl podezřele rychle.
Nejsilnější emoce mého dosavadního života mne však zaplavily ve chvíli, kdy jsem na prázdnou stěnu na konci dlouhé chodby pověsil veliké zrcadlo s měděným rámem. Pokaždé, když jsem do něj hleděl, vkrádaly se mi do hlavy zvláštní myšlenky a zdálo se mi, že někdo stojí těsně vedle mě a tichounce šeptá něco, čemu nemohu rozumět. Nemohl jsem se však zbavit pocitu, že čím více podivností se mi podařilo nashromáždit, tím zřetelněji onen tajemný šepot zněl.
Postupem času mě dosud nepoznaný tlak na prsou budil během noci a nutil mě pospíchat k zrcadlu, protože pouze tam se mi dostávalo úlevy. Čím častěji jsem do něj hleděl, tím více fascinován jsem byl. Čím upřeněji jsem do něj hleděl, tím podivnější věci jsem vnímal. Viděl jsem tam sebe, ale jako kdybych se díval do očí cizímu člověku, neboť mé druhé já žilo v prostoru za zrcadlem svým vlastním životem. Zpočátku se mě můj odraz snažil varovat, tvářil se nedůvěřivě a často se ohlížel přes rameno, jako kdyby se bál, že někdo či něco přichází. Viděl jsem, jak v chodbě za ním v nepředvídatelném pořadí zhasínají a znovu se rozsvěcují nástěnné svíce, jak mu těsně za zády rychle a bez jediného zvuku proplula průhledná postava ve volném hábitu. Často jsem se ohlížel přes rameno, ale svícny mého prostoru jen vlídně poblikávaly a nic dalšího podivného k vidění rovněž nebylo. Mělo mě to polekat, mělo mě to varovat. Já byl však až příliš okouzlen tím, čeho jsem byl svědkem.
Situace se zhoršovala. Stále častěji jsem mohl přistihnout sám sebe, jak v duchu bloumám kolem zrcadla. Zvláštní šepot k mým uším nyní doléhal tak často, že bych skoro přísahal, že se stal mojí součástí. Zavřel jsem oči a viděl svůj odraz. Posedlost pronikla až do mého hlubokého spánku, neboť jsem ve svých snech neklidně běhal po zrcadlovém bludišti a snažil se nevnímat všechny ty tváře, které se noc od noci stále více a více usmívali a stále hlasitěji a hlasitěji šeptali neznámým jazykem ta magicky znějící slova.
V té době nebyla má duše ještě tolik špinavá, proto v jednu chvíli pohár pudu sebezáchovy přetekl a spustil se poplach. Popadl jsem tehdy prostěradlo a zrcadlo zakryl. Šeptání umlklo, sny zrůžověly a silný tlak na hrudi zmizel. Již mne neděsila má vlastní tvář. Podvědomě jsem však již po několika dnech cítil, že klid není to, co od života čekám…
Brzy mi zrcadlo chybělo. Chybělo mi tolik, že se můj prostý stesk časem změnil ve svíravou úzkost. Opustil jsem tedy svůj dům, znovu jsem odjel na lov podivností. Jednalo se však o zcela marný pokus… Nemohl jsem jíst, nemohl jsem spát, nedokázal jsem odpoutat svou mysl od dlouhé chodby, na jejímž konci visel zakrytý smysl mé vlastní existence. Právě mimo domov mi došlo, že je marné vzdorovat něčemu, nad čím se zvítězit nedá.
Zamířil jsem zpět tak rychle, jak to jen bylo možné. Křídla hlavního vchodu při náporu neobvyklé síly vypadla z pantů. Schody mé nohy doslova proletěly a s vervou dosud nepoznanou jsem rozrazil poslední dveře, které mi v mé zoufalé touze překážely. Bylo tam, stále zahalené v bílé plátno. Kolem ticho jako v hrobce. Přispěchal jsem k němu, natáhl paži a jediným mocným pohybem strhl to poslední, co stálo v cestě mé posedlosti. Z úst se mi vydral mocný výkřik. Očekával jsem, že znovu uvidím tu povědomou tvář svého druhého já, ale místo toho se mému zraku naskytl pohled na výjev, který se mi svou strašlivostí vryl do paměti. Marně bych v té odporné tváři hledal známé rysy. Postava neměla oči, oční důlky zely prázdnotou. Tvář pořezaná, zkrvavená, vlasy zcuchané a slepené. Ruce vztažené kupředu v zoufalém gestu, jak se snažily prodrápat se skrze sklo. Klopýtl jsem dozadu a zacpal si uši, neboť šepot byl náhle tak hlasitý, až by praskaly bubínky. Nástěnné svícny okolo mne najednou zhasínaly a zničehožnic se znovu rozsvěcely. Mhouřil jsem oči a snažil se přivyknout na měnící se světelné podmínky. Někde v domě odbíjely hodiny. Ano, byly to ty s děsivými obrázky na ciferníku. Nikdy předtím jsem je v této chodbě bít neslyšel… Vzdálený křik, nepochybně vyřezávaná skříň z ložnice. A všechno znělo stále hlasitěji. Náhle jsem zaslechl podivné zašustění a na kůži ucítil lehký vánek. Blížilo se ke mně několik průhledných postav. Chtěl jsem utéci, ale nemohl jsem, nohy mě již neposlouchaly. Zvuk tříštícího se skla. Zvedl jsem zrak a uviděl tu děsivou bytost, jak krvavýma rukama šmátrá kolem sebe a nejistýma nohama pomalu vystupuje z bronzového rámu. A nebyla sama… Za ní se objevilo několik dalších a všechny se snažily osvobodit se ze spárů zrcadla. Prázdné tváře bez těl vylétávaly z rámu a s podivným hučením neustále kroužily po chodbě. Pak jsem ztratil zrak. V panice se moje prsty snažily nahmatat oči, nebyly tam… Cítil jsem krev, svou krev. Stál jsem tam, slepý a bezbranný a moji mysl zaplavovala bezbřehá hrůza. Je to má vina. Vypustil jsem na svět, který jsem vždy tak nenáviděl, to, co mělo zůstat skryto. Bylo tohle mým trestem? Uvolnil jsem zlo z okovů a krutě jsem za to zaplatil. Má duše tušila, že není návratu. Nechají mne snad démoni žít, abych jim sloužil? Šepot náhle v jediném okamžiku utichl a to poslední, co jsem ve svém životě ucítil, bylo, jak mi skrze oči vplouvá do hlavy cosi ledově chladného…