Černá perla

Anotace: Strašidelná povídka z 19. století, psaná ve stylu viktoriánského románu.

Černá perla

 
„Láska je pyšná loď, která se dřív nebo později dostane na mělčinu, vždyť v lásce není povznesení, jen velký, hlubokánský pád.“
– Knut Hamsun
    

Anglie, 1898

Polykám vodu a zoufale se snažím udržet nad hladinou. Pak mne čísi ruce vytáhnou na záchranný člun. Černý stín ve vodě zmizí, ale já vím, že číhá někde v hlubinách. Probudím se a poznám, že to byla jenom noční můra. O to hůř –
Zdraví lidé přece tak často netrpí zlými sny. Co když se mi začínají vracet příznaky hysterie? Být v dnešní době ženou...
To byla přece diagnóza sama o sobě! Ale to, co jsem prožila, byly pochopitelně pouhé halucinace, vyvolané ztroskotáním parníku.
Strach z vody se mne stále drží a nechce pustit. Je jako zaschlá skvrna od krve, kterou nelze vyprat ani louhem, ani slzami.
Z nějakých důvodů věřím, že zkázu celé lodi jsem zavinila já. Nesla jsem v sobě smrt už ve chvíli, když jsem nastupovala na palubu a kolem mne se tísnily stovky blaženě nevědomých pasažérů. Bylo to teprve před pár měsíci, ale zdá se mi to jako celá věčnost.
Někdy mne děsí pomyšlení na všechna plavidla, která jsou v tuto chvíli na moři. Ti ubozí lidé daleko od domova, ztraceni uprostřed vodních plání, vln a bezedných hlubin kdesi pod nimi. Jímala mne z takové představy hrůza. Jak se mají ubránit před tím, co přichází z temnoty!?
Také myslím na dlouhé, bezesné noci krátce po nehodě. Trpěla jsem depresivními stavy. Toto vážné onemocnění u mne propuklo s nečekanou silou. Sestoupila jsem až na samé dno podmořské propasti…
Byla jsem nucena naslouchat tichému šepotu temnoty. Zní jako jejich hlasy. Vím, že to jsou oni. Ti, co se utopili a nyní leží na dně. Bezmocně leží a čekají, až je nějaká vlna vynese na povrch.
Dno oceánu! Mokrý podmořský hrob, kde duše utonulých nešťastníku pomalu zmírají v zajetí prastarých nánosů písku a kalu.
Přitom právě zde, v nejzáhadnějších a nejnepřístupnějších místech pravěkých oceánů, kdysi vznikaly první zárodky pozemského života. Elixír chemických látek se stal prvotní polévkou, odkud vzešlo vše živé.
Lidé, nevědomí a podezíraví, se mořských hloubek bojí. Mají starch z temných tajemství, která leží hluboko pod povrchem…
I já mám jedno tajemství - rodinné dědictví, které zůstalo pohřbené v prohnilém vraku potopeného parníku někde uprostřed oceánu.
Vzpomínky na katastrofu jsou ošklivé. Nemohu se jich zbavit. Neustále se vrací, jako když na hladinu vyplave něco velkého, podmořská zdechlina čehosi strašlivě starého a nebezpečného. Takové tvory občas vyvrhne oceán na pláž, je-li ve špatném rozmaru. Dovede být vlídný, když chce. Ale také velmi krutý a krvelačný jako divoké zvíře.
Vyprávěla jsem o tom lékařům. Doktor Norden tvrdil, že mám jenom pocuchané nervy. Já věřím, že se mýlil. Moře skrývá mnohé záhady.
Sedím u psacího stolu a škrtám poslední větu, kterou jsem napsala. Podívám se na papír, jehož nesouvislý obsah vypadá jako dílo idiota.
Měla bych začít znovu. Snažím se psát o Paulovi - jak jsme se poprvé setkali na plese lady Elisabeth, a že mne po krátké známosti požádal o ruku. Ale nedokáži se na to soustředit. Musím myslet na ně.
Nechápu, proč tohle píšu. Je to hloupost, vím to. Bez hnutí zírám na list, hustě popsaný kostrbatým písmem. Třesou se mi ruce. Nejspíš ho roztrhám hned poté, co dopíši své šílené svědectví. Budu dbát na rady lékařů. Doktor Norden říkal, že psaní je prý formou terapie. Podle něj bych měla vše, co mne trápí, dostat na papír. Určitě se potom budu cítit lépe.
Ačkoli já o tom pochybuji, jsem ochotná to vyzkoušet. Vytahuji ze zásuvky psacího stolu čistý papír, namáčím pero do inkoustu a začínám psát.

***

Nuže, narodila jsem se roku 1873 v Readingu na jihu Anglie a mí blízcí mne oslovovali jménem Annabell. Pěkné, ale smutné jméno. Zeptejte se pana Poe. Nese v sobě zlý osud!
Zdá se, že mým osudem je truchlit pro druhé. Pokouším se zapomenout na ubožáky, kteří prchali jako krysy z potápějící se lodi. Od té doby uběhl skoro rok. Přesto mám pocit, jako kdybych tu tragédii prožívala stále znovu a znovu. Minulost je mrtvá. A přece se tak ráda vrací!
Paul byl nenávratně pryč. Jeli jsme na líbánky, které se změnily v peklo. Kruté moře si rádo bralo lidské životy.
Zbyla mi po něm jen jedna věc: snubní prstem. Zlatý kroužek - velice jednoduchý, avšak elegantní - se dvěma jmény vyrytými uvnitř: Paul a Anabell 1897.
Všechno začalo, když jsme se coby čerství novomanželé vydali na svatební cestu. Koho jen napadlo, že si budeme užívat romantickou plavbu parníkem!? Pamatuji si do všech podrobností na den, kdy jsme vyrazili k moři.
Den před odjezdem jsem seděla ve svém pokoji a ještě jednou probírala všechny věci, které jsem hodlala zabalit. Kromě oblečení na tuto sezónu, klobouků a dalších nezbytností mezi nimi byla i perlová souprava. Obsahovala velmi cenný náhrdelník s náušnicemi, doplněný prstenem. Šperky se pěkně vyjímaly v kazetě vyložené červeným sametem.
Náhrdelník prý pocházel až z Polynésie a vázala se k němu velice zvláštní legenda. Měl způsobit smrt mladé dívky, která jej nosila. Tradovalo se, že nešťastnice utonula v moři.
Zaklapla jsem kazetu a uložila ji na bezpečné místo mezi šatstvo. Kufr putoval k ostatním zavazadlům. Vše bylo připraveno.
Nemohla jsem se dočkat, až se vydáme na podřeží. Nazítří se vyčasilo, jak jsem doufala. Dostavník vyrazil brzy ráno.
Počasí bylo v dobrém rozmaru a my samozřejmě s ním. Mluvili jsme hlavně o plánech do budoucna. Až se vrátíme do Anglie, měla jsem v úmyslu pronajmout si pěkný dům v nějakém větším městě. Nejraději ze všeho bych se přestěhovala do Londýna, abychom mohli vést čilý společenský život. Paul s mým nápadem nadšeně souhlasil.
Vítr přicházel od moře, šeptal podivné historie o starobylých bitvách, které se odehrály před stovkami let. O ukradených srdcích, o ztroskotaných lodích a o tajemných světlech, která tančí ve tmách, když pradávné hvozdy hrají melodie prodchnuté magií a v korunách divoce rostoucícho stromoví lze zahlédnout bledé tváře lesních bytostí…
Neměla bych tak snadno propadat sentimentálním náladám. Připomněla jsem si, že přece nejsem žádná hrdinka z brakového románu. Marné snění!
Někteří lidé tvrdí, že v zemích, kde po většinu roku panuje nedostatek slunečního světla, bývá lidská mysl otevřenější a vnímavější. Místní obyvatelé jsou prý více náchylní k tomu, aby mohli vidět duše a bytosti z říše šera.
Tajemná Anglie s pustými vřesovišti, kde skučí studený vítr, zřejmě patřila mezi ně. Anebo se už tehdy začaly projevovat první příznaky mé duševní choroby!?
Kola kočáru drkotala po kamenité silnici, vedoucí k přístavu. Zvláštní, stísněná krása deprimující krajiny rezonovala s prázdnými místy v mé mysli. Bylo tam až příliš mnoho stínů.
Na pošmourném pobřeží často prší. Všechno tu vypadá tvrdé a nevlídné, zejména šedivé cáry mraků, ženoucí se ztemělou oblohou. Jako by tu ze země trčely obrovské kosti mrtvého světa.
V některých částech Anglie jsou k vidění mnohem příjemnější obrázky, když zrovna neprší.
Modlila jsem se, aby se nám počasí nepokazilo. Dnešek musel být bez chybičky.
Brzy se před námi objevil Davenport, proslulý především osobitým koloritem i námořnickými bary. Ráda bych si město prohlédla lépe, jenže nebyl čas na otálení.
Když jsme dorazili do přístaviště, přípravy na vyplutí parníku už byly v plném proudu. Nosiči vyložili naše zavazadla a odebrali se s nimi k loďi. Parník, nazvaný Santa Anna, byl velké a luxusní plavidlo. Těšila jsem se, až si prohlédneme naše pokoje. Paul objednal krásné apartmá se salonkem, koupelnou a šatnou.
Stáli jsme ve frontě mezi netrpělivými pasažéry a čekali, až nás posádka odbaví a budeme moci nastoupit na loď. Na ulici se tísnil dav, zvědaví lidé postávali kolem a přihlíželi, až loď zvedne kotvy a vypluje na moře.
Něžné vlnky narážely na molo, moře před námi bylo nádherně modré, varhany hrály v nedalekém kostele. Mimoděk jsem si vzpomněla na svůj svatební den.
Byla jsem tak nevýslovně šťastná, když jsem oblečená v bílých šatech s barevnou kyticí čerstých květů v rukou procházela dlouhou uličkou mezi lavicemi uprostřed rozzářené katedrály, zatímco přátelé a členové rodiny kolem mne slzeli dojetím.
Vzala jsem Paula za ruku, a o on můj stisk opětoval. Vypadalo to, že lepší začátek naší svatební cesty jsme si s manželem ani nemohli přát! Byla jsem přesvědčená, že od teď už se nic nemůže pokazit. Jak hluboce jsem se mýlila!
    
***

Stáli jsme na přídi a sledovali ubíhající krajinu. Náš nový život začínal!
Pevnina se rychle vzdalovala. Zadívala jsem se na pobřeží. Soumrak přebíhal přes zarostlé louky, podél poskakujících bystřin až do skalnatých vrchovin mimo dosah moderní civilizace. Temnota pak zase sestoupila dolů, zpátky do oceánu…
Loď mířila na Korsiku, kde jsme měli strávit tři týdny sladkého nicnedělání. Nedovedla jsem si přestavit nic lepšího, než se s Paulem procházet po liduprázdné pláži a pozorovat vzdouvající se moře.
Ráda jsem sedávala na palubě u zábradlí se skicákem v ruce a sledovala jak vlny divoce tančí v místech, kde příď parníku protínala mořskou hladinu. Členové posádky, oblečení v námořnických uniformách, dokreslovali půvabný obrázek života na loďi.
Plavili jsme si již po několik dní a mne počaly trápit zlé sny. Šumění moře mi leželo pod kůží, stejně jako krev nebo kosti. Měkké burácení živoucí vodní masy připomínalo divé zvíře, vracející se do svého doupěte.
Nevím, proč na mne působilo zlověstně. Neblahá předtucha něčeho zlého mi nedala spát. Neklidně jsem se převracela na loži. Moře mi zpívalo do spánku…

***

Zdálo se mi, jak jsem se učila plavat. Bylo mi tenkrát, myslím, šest nebo sedm let. Už si nepamatuji přesně, kam nás tetička odvezla. Byly jsem tam tři – já, malá Elsie a sestřenka Connie. Vypadaly jsme všechny tak přihlouple v těch nemožných koupacích úborech, co se tenkrát nosily. Strýček je jednou označil za nemravné, protože odhalovaly nohy.
S tím jsem si nedělala hlavu. Tenkrát jsem byla moc malá na to, aby mi vůbec došlo, co to slovo znamená. Bylo mi sedm. Chůva postávala na pláži, naše služebná Mary rozložila kostkovanou deku a otevírala piknikový koš s domácí limonádou, jablečným koláčem a šunkovými sendviči. Tetinka sledovala děti, jak si hrají ve vodě. Nevím proč, ale něco mne lákalo vydat se dál, dál od břehu. Zahlédla jsem něco lesklého.
Odjakživa jsem milovala perly. Slýchala jsem vyprávění o odvážných lovcích perel, kteří se potápí až na dno oceánu a hledají poklady ukryté v obrovských lasturách. Snad jsem ve své naivně dětinské dušičce doufala, že najdu perlu?
Nikdy jsem je nepřestala oddivovat. Nejen proto, že jsou drahocenné. Je v nich ukrytá moudrost, kterou jsem dřív neviděla.
Perly se rodí ze zranění, z utrpení křehkého měkkýše, obývajícího lastury. Utrpení lidí se rodí z toho, že jsme navzdory všem protivenstvím odsouzeni k životu.
Moře mých nočních můr mne volalo, ale já mu nerozuměla. V jeho hlase se skrývala nějaká hrozba. Neuměla jsem plavat. Proč nás nebezpečí vždycky tak silně přitahuje!?
Odvážila jsem se dál od břehu, i když Elsie na mne křičela, ať se vrátím. Vyplázla jsem na ni jazyk. Tetička se nedívala, zrovna hovořila se služebnou.
Jenže v tu chvíli se sen změnil. To, co se stalo dál, už nebylo součástí mé matné vzpomínky. Hrůza, kterou jsem prožila ve spánku, neměla nic společného s polozapomenutým odpolednem stráveným s kamarádkami na pláži.
Voda mi už sahala až do pasu, potom ještě dál. Ale nebála jsem se. Tehdy ještě ne. Nevěděla jsem, co by se mohlo stát. A pak jsem uviděla něco ve vodě.
Tvář!? Co to mohlo být za obličej? Ledový, bez výrazu?
Se skelnýma očima, zapadlýma hluboko do lebky? Bledý jako mrtvola! Neměla jsem čas přemýšlet. Ucítila jsem, jak mne něco táhne dolů. Otevřela jsem ústa, jako bych chtěla křičet, ale to už jsem měla hlavu pod vodou. Už jsem se nenadechla. Před očima se mi udělalo černo. A pak jsem se probudila.
Dnes na to nerada vzpomínám. Kdyby to nebyl jen hloupý sen, skoro bych dokázala uvěřit, že jsem to všechno prožila na vlastní kůži. Pokud by to byla pravda, celá příhoda by skončila jinak.
Služebná Mary by přiběhla se sakrováním, popadla mne a odnesla k tetičce. Plivala bych vodu, připadala by mi odporně slaná. Tvrdila bych, že někdo mě chtěl utopit. Tetička by mi samozřejmě nevěřila. Co se týká šrámů na noze, patrně by usoudila, že jsem se musela zaplést do nějakého drátu nebo provazu, ležícího na dně. Nikdo by o té události nemluvil.
Paul ležel vedle mne. Zůstával ponořen do spánku a neměl ponětí o ničem, co mi táhlo hlavou. Vstala jsem z postele, natáhla se pro župan a přešla k oknu kajuty.
Podívala jsem se do tmy, podívala jsem se do vody jako do zrcadla. Už jsem se nebála. Věděla jsem, že mé obavy paří mezi stíny. Ničím jiným nikdy nebyly, jenom tím ubohým stínem, co nikdo nevidí. I když na vás křičí ze všech koutů!
Moře se tvářilo přívětivě. Počasí také, na nebi nebyl ani mráček. Uklidnila jsem se a po následující dny spala dobře.

***

Za nějaký čas jsem si znovu vybavila noční můru při pohledu na perly. Z pouhého rozmaru jsem se rozhodla, že si je vezmu na sebe. Na večeři jsem s potěšením zpozorovala závistivé pohledy některých dam. Šperky se nádherně vyjímaly ve výstřihu šatů.
Šlo o starý, avšak nesmírně cenný šperk, který se v rodině dědil z generace na generaci. Na jemném zlatém řetízku visel drobný přívěšek, ve kterém se skrývala mimořádně krásná perla. Přítelkyně si s nelíčeným údivem povšimla, že má černou barvu. Nikdy nic podobného neviděla.
Večeřeli jsme ve skromné společnosti a dobrá nálada nám vydržela i dlouho poté, co naši známí odešli ze salonku.
Bavila jsem Paula vyprávěním o starých námořních mapách, kde bývaly vyobrazeny mořské obludy. Smál se mi, že jsem jako děcko. Byli jsme mladí a bezstarostní. Také jsem jej seznámila se svými objevy:
„Věděl jsi, že tenhle náhrdelník pochází z lodi, která brázdila oceány v minulém století?“
„Kde jsi to zjistila?“
„Z archivů v Londýně. Pátrala jsem po minulosti šperků. Víš, že se v naší rodině dědí už celá léta?“
„Ano.“
„Zajímavé je, že tyhle perly jsou vlastně kradené.“
„To není možné! Jak by mohly být kradené?“
„Náhrdelník patřil jisté dámě, která ho dostala jako svatební dar. Perly, včetně té černé, údajně pochází z polynéských ostrovů. Byly majetkem zdejších lidí.“
„Určitě je prodali nebo vyměnili za bezcenné cetky, co nestály ani zlomek jejich ceny,“ hádal Paul. „V té době nemohli mít ponětí o jejich pravé hodnotě.“
„Ne. Dočetla jsem se, že Evropané je vydrancovali. Polynésané byli zabiti, pokud se jim nepodařilo utéct."
„Co se stalo s tou lodí, o které ses zmiňovala na začátku?“
„Loď ztroskotala na útesech. Prý vypukla bouře. Zuřivá bouře, jakou nikdo nečekal. Cennosti byly nalezeny v potopeném vraku.“
„Pak nechápu, proč se o šperky nepřihlásila jejich majitelka.“
„Ta dáma se utopila. Nezachránil se skoro nikdo.“
„Smutný příběh, drahá.“
„Věřili divoši, že černé perly nosí smůlu?“ zeptala jsem se Paula.
„Pokud vím, tak ne,“ odpověděl. „Nikdy jsem o tom neslyšel.“
„Já také ne. Ale říká se, že ta barva nosí smůlu. Znáš přece pověry o černých kočkách?“
„Já na pověry nevěřím!“
„Přinesly smůlu té dámě, které patřily.“
"Svým způsobem ano."
"Co když mi přinesou smůlu!?"    
Paul prohlásil, že jsem směšná. A že nastal čas, kdy se musím svého strachu z pověr konečně zbavit. Už nejsem dítě.
Já jsem si tím někde v hloubi duše nebyla tak jistá. Zdálo se, že Paul si mého neklidu vůbec nevšímá. Nebylo divu. Jaká rozumný člověk by se bál nějaké staré legendy, vzešlé z úst primitivních domorodců na polynéských ostrovech!?
Mimoděk jsem vytáhla jeden kvítek z vázy stojící na stole a nervózně jím otáčela v prstech. Chtěla jsem být na chvíli sama. Vyšla jsem na palubu a tiše sledovala šumící more.
Květina dopadla na hladinu jako kapka krve do nekonečného oceánu, kde se odráželo hvězdné nebe. V tu chvíli se něco pohnulo a mne zaplavil neodbytný pocit, že všechno je špatně. Ale neřekla jsem nic, jenom jsem se mimoděk otřásla zimou. Blížil se večer a od severu vál mrazivý vítr…
Nakláněla jsem na přes zábradlí, v pokušení upustit černou perlu do vody. Má ruka se zachvěla.

***

Noci na moři bývají dlouhé. Zdají se ještě delší, protože na člověka občas padá těžký pocit tísně z bezútěšné nekonečnosti oceánu. Na lodi se chystal večírek.
Jídelna, osvětlená plynovými lampami, byla plná hostů. Cestující se chtěli bavit. Kdosi na mne zavolal, abych se šla podívat na palubu. Právě vycházel měsíc nad mořem, krásný a zářivý jako sen.
Hrála hudba, číšník modrém livreji roznášel šumivé nápoje a všichni se dobře bavili. Chtěla jsem se vrátit k Paulovi, ale vtom mou pozornost upoutala má známá.
Vyslechla jsem živý hovor tří lidí s skleničkou šampaňského v ruce. Mluvili o cestě na Haity, na tropický ostrov proslulý jak sluncem a plantážemi, tak pověrčivými domorodci a černou magií. Řeč se přirozeně stočila na kletby.
Zajímat se o nadpřirozeno je v této době skoro móda, ať už jde o naivní víru ve voodoo, nebo o četbu upírských románů pana Stokera.
Známá se mne napůl v žertu zeptala, proč už nenosím své perly. Bojím se snad, že jsou prokleté!?
Nechtěla jsem se přiznat, že jsem měla v úmyslu hodit je do moře. Samozřejmě, že jsem to neudělala. Jaký šílenec by zahodil tak cenný šperk? Kvůli nějakým pověrám!?
Odvětila jsem, že si je vezmu příště. Perly byly bezpečně uložené v červené kazetě za dveřmi zamčené kajuty, kam patřily. Konverzace pokračovala dál, stačilo přejít na jiné téma.  
Ano, byl to skutečně příjemně strávený večer. Bavila jsem se. Bavila jsem se až do té doby, než přestala hrát hudba, lidé začali křičet a jejich tváře ovládla hrůza. Na večírku se strhla katastrofa!
Do jídelny vběhl vyděšený plavčík. Vykřikl, že všichni musíme pryč. Posádka objevila trhlinu v trupu lodi a vše nasvědčovalo tomu, že do podpalubí pronikla voda. Parník se potápí a my půjdeme ke dnu s ním. Potáhneme ke všem čertům!
Vypukla panika a já jsem Paula v chaosu nenašla. Pamatuji si, že ještě před slabou půlhodinkou stál vedle mne, se skleničkou brandy v ruce. To bylo naposledy, co jsem jej viděla.
Utíkala jsem ke dveřím. Úzká chodba, přeplněná šílejícími lidmi, se mi zdála nekonečně dlouhá. Nevím, jak jsem se probojovala ven. Zvláštní, že si vše vybavuji jen matně. Ve vypjatém okamžiku bezprostředního ohrožení vnímáte věci jinak. Někteří členové posádky se pokoušeli udržet pořádek, jenže jejich snaha byla marná. Na palubě nastal příšerný zmatek.
Všichni se hrnuli k záchranným člunům, jako kdyby na tom závisel jejich život. A jak směšné – skutečně na tom závisel!
Na lodi bylo málo člunů. Kdosi zřejmě nemyslel na krizové situace. Záhy jsem si uvědomila, že určitě nevystačí pro všechny cestující. A co posádka!?
Neměla jsem čas nad tím přemýšlet. Jediná věc, na které mi záleželo, bylo dostat se do bezpečí. Život někdy umí být velmi krutý.
Čluny, přeplněné zoufalými pasažéry, byly rychle spuštěny na vodu. Je tak ledová, že by vás dokázala zabít. Ochromující mráz z hlubin moře pronikne až do morku kostí a zastaví vaše srdce, zasažené otřesným šokem. Nestačíte se ani naposledy nadechnout, než si uvědomíte, že je s vámi konec.  
Voda, nejnebezpečnější ze všech živlů, toužila po lidských životech. Ubožáci, uvěznění v záchranných člunech, trnuli hrůzou při pohledu na poškozený trup plavidla, který se propadal do hlubin. Zdálo se, že vlny se okolo něj ovíjí jako chapadla obrovské nestvůry a stahují ho pod rozbouřenou hladinu moře.
Do obličeje mi vyšplíchla slaná voda. Zanechávala po sobě v ústech odpornou pachuť. Připadalo mi, jako bych polykala slzy. Lidé ve člunu, vystrašení a promáčení až na kost, beze slova sledovali vzdálené divadlo zkázy. Dívala jsem se, jak poškozený parník začíná klesat ke dnu...

***

Paul zůstal trčet bez pomoci na potápějícím se vraku, aniž by měl sebemenší šanci na útěk. Já jsem plula mokrou nicotou na vetchém člunu a přede mnou se otevíraly vodní cesty do záhuby.
Záchranný člun se bezmocně zmítal v nelítostných vlnách. Moře kolem nás nezůstávalo klidné, jako kdyby se na nás rozhněvalo. Silný proud unášel malé plavidlo neznámým směrem. Roztřásla jsem se zimou. Nikdo nepromluvil, ale vytušila jsem, že všichni myslíme na to samé: Možná, že zemřeme, i když se nám podařilo zachránit se z potápějící lodi.
Vsadila bych se, že nikdo z nás nemá sebemenší ponětí, kde jsme. Pevnina se nacházela v nedohlednu. Bylo zcela vyloučeno, že bychom se k ní dokázali dostat vlastními silami. Modlila jsem se, aby někdo zaslechl nouzové volání. Co s námi bude, když zůstaneme na širém moři sami!?
To, co se odehrávalo tu noc, že podobalo těžkému snu. Jako by se před námi otevřel pekelný jícen, kde křepčil ďábel ozbrojený Poseidonovým trojzubcem. Řvoucí mořští démoni dotírali na polámané žebroví lodi. Bůh zkázy triumfoval v bouři! Každý z vyděšených trosečníků cítil jeho přítomnost!
Něco velkého narazilo do dna člunu, chatrného jako tenká skořápka. Nevím, co to bylo. Ale muselo jít o živoucí věc. Možná, že měla hlad.
Pohybovalo se to pár palců pod ledovou hladinou. Opět přišel silný náraz. Záchranný člun se nebezpečně rozhoupal na vlnách. Žena, sedící vedle mne, vykřikla hrůzou. Svírala okraj člunu tak pevně, až měla úplně zkřivené ruce. Prsty s vystouplými klouby se křečovitě zarývaly do dřeva. Víc už jsem si nestačila uvědomit, protože dno člunu se náhle ocitlo ve vzduchu!
Jeden ze spolucestujících spadl do vody. Další jej následoval. Dáma, vřískající strachem, pevně svírala okraj člunu. Popadla jsem ji za ruku.
Převalila se přese mne vlna, která mi vyrazila dech. Zbývala jediná naděje: pozůstatky ze záchranného člunu, roztříštěného na kusy. Jak dlouho se plovoucí dřevo může udržet nad hladinou!?
Dáma zmizela pod vodou, jako kdyby ji něco stáhlo dolů. Vyklouzla mi její ruka, zmrtvělá hrůzou. Nějaká neznámá síla ji ode mne odervala.
To, co odehrávalo dál, musela být oživlá noční můra. Když je váš mozek vystaven nadměrnému stresu, asi začíná nějaké věci vynechávat. Lékař by vám to vysvětlil lépe, než já.
Dnes je to dávno za mnou. Nebo ne? Ani o rok později na to nedokážu zapomenout!
Utekla jsem před přízraky z moře, ale příliš pozdě jsem si uvědomila, že nikde nejsem v bezpečí. Moře nemá mrtvých nikdy dost. Nechtěla bych přivolat jejich těla, pohřbená kdesi hluboko, hluboko na dně oceánu.
Už nesmím myslet na námořnické zkazky o slizkých šupinatých obludách, mořských hadech ani na odporné přízraky, které jsem spatřila plout ve vlnách. Na utopená těla s oteklým obličejem, kde zely prázdné oční důlky...
Nechci vidět, jak se snaží vymanit z příkrovu písku a vynořit se nad hladinu, aby mne mohli stáhnout do hlubin. Tam, kde je tma, zima a věčné ticho. A ti navždy zatracení, kteří bezcílně bloudí podmořskými pustinami.
Sukně večerní róby se vznášela ve vlnách jako veliký rudý květ. Dodávala vodě krvavý nádech. Vynořovaly se z ní zetlelé ruce, obalené bahnem z hlubin oceánu. Všichni lidé, kterým se podařilo dostat na záchranný člun, byli odsouzemi k smrti!
Musela s nimi být také ona. Mrtvá, která kdysi nosila černé perly. Vím, že je chamtivá. Chce zpátky to, o co ji obrala smrt na moři.
Pokouším se obejmout plovoucí kus dřeva, lapám po dechu a mám pocit, že čísi ruce se mne snaží stáhnout do hlubiny.
Doktor Norden se mi snažil vysvětlit, že šlo o pouhé halucinace. Výplod chorého mozku, oslabeného smrtelným podchlazením.
Představivost, zjitřená hrůzou, mi do nejmenších detailů vykreslila zářivou jiskřičku, jak se komíhá v podmořském soumraku. Tančí na konci dlouhého stonku před ozubenou tlamou nestvůrné ryby, která k sobě láká nic netušící kořist.
Ne, to musel příšerný sen. Vší silou jsem se snažila udržet nad hladinou, abych se mohla nadechnout. Nedám se mořem vtáhnout do temně zeleného spánku na věčnosti!
Blížila se světla. Kdybych byla tou dobou ještě při smyslech, možná bych si uvědomila, že je to obyčejná lampa, pověšená na dlouhé tyči.
Pevně jsem sevřela čísi ruku, co se ke mně natahovala z temnoty. Vzápětí jsem se ocitla v rozkymácené loďce, mezi prokřehlými trosečníky. Cizí plavčík mne vytáhl z vody, studené jako led. Stačilo by pár minut, a mohla jsem být mrtvá. Díky bohu, že někdo přece zaslechl kapitánovo nouzové volání!
Byla jsem zachráněna, když jsem si to nejspíš vůbec nezasloužila. Nějaký zlý hlas mi našeptával, že všechno je moje vina. Kdybych nevstoupila na loď, možná by se nepotopila. Hloupost! Neštěstí jsem přece nezavinila já!?
Přesto mi něco hluboko uvnitř říkalo, že by bylo lepší, kdybych zemřela s ostatními. Anebo ještě lépe – kdybych zemřela sama a ostatní mohli žít dál. Trvalo mi velice dlouho, než jsem se zbavila tísnivých myšlenek.
Nějaký čas po tragické události jsem strávila ve švýcarském sanatoriu pro nervově nemocné pacienty, kde jsem se postupně zotavovala z následků šoku. Všichni členové rodiny tvrdili, že tam budu mít tu nejlepší dostupnou péči. Měla jsem velké štěstí, že jsem vyvázla téměř nezraněná, jenom kriticky podchlazená a k smrti vyděšená.
V oficiální zprávě královského námořnictva stálo toto: dne 22.7. roku 1897 se strhla nečekaná, avšak velmi prudká bouře nad oceánem. Posádka parníku Santa Anna ztratila kontrolu nad lodí a plavidlo najelo na útesy, skryté pod vodou. Loď jejího veličenstva Don Antonio zaslechla jejich nouzové volání, avšak dorazila příliš pozdě. Parník se potopil, téměř celá posádla šla ke dnu s ním. Z pasažérů přežila pouhá třetina. Zbytek zmizel v moři...
Voda je živel, který vládne životu a smrti. Skrývá v sobě tajemství, ze kterých běhá mráz po zádech. To, co spí na dně vod, bychom neměli nikdy rušit!
Několik měsíců jsem se zotavovala pod bedlivým dohledem lékařů. Brzy jsem byla připravená opustit sanatorium.
I když to bude znít podivně, zdráhala jsem se odjet. Nesmíte zapomínat, že po celé měsíce bylo mým jediným útočistěm. Obávala jsem se, že po tak dlouhé už nebudu schopná přežít mimo jeho zdi.
Nedokázala jsem si představit, že se vrátím zpět do svého předchozího života. Do života tak tupého a prázdného, prostého štěstí či radosti. Jakkoli mohl být temný, přece se v něm občas zableskly i světlé okamžiky. Dříve, než nastala ta tragédie a já nepřišla o všechno.
Nyní mne očekával nový život, děsivý a prázdný. Život jako trest za nějaký zločin, který jsem nikdy nespáchala.
Bylo těžké udělat za vším tlustou čáru. Ale nešlo to jinak. Musela jsem se rozloučit jak s trpkými vzpomínkami na Paula, tak s poklidem v sanatoriu.
Přestěhovala jsem se k příbuzným. Jejich skromná domácnost čítala pouze dva členy, a tak mne uvítali rádi. Nebyli mi příliš blízcí, ale na tom nezáleželo. Potřebovala jsem klidné místo, stranou od společenského života a hektického dění ve velkoměstě.
Věřila jsem, že u nich budu v bezpečí. Věřila jsem tomu, dokud jsem nezjistila, že vzorně udržovaný dům mého strýce stojí v přístavu, blízko u vody. Moře bylo šedivé a nevlídné, kalné vlny se tříštily o opuštěná mola. Uličky města bývaly načichlé pronikavou rybinou z tržiště. Na pošmourném nebi s ocelovým nádechem jsem často zahlédla kvílející racky, kteří se překřikovali o kořist. Ve vzduchu vždy zůstával slaný nádech oceánu.
Snažila jsem se být klidná a nepodléhat depresivním náladám. Strach ve mně však den co den sílil. Lékaři říkali, že jde o nervovou poruchu, která se rozvinula následkem prožité hrůzy na moři.
Znělo to rozumně a já bych jim velice ráda důvěřovala. Tedy kdybych jednoho dne nesešla do vstupní haly a nenašla před vchodem odpornou kaluž. A vedle ní blátivé stopy, jako kdyby se někdo promáčený až na kost snažil vyrazit dveře a dostat se do domu.
Zůstala tu nepříjemná stopa, vznášející se ve vzduchu. Zvedal se mi z ní žaludek, otrávený utišujícími léky. Cítila jsem z ní hnijící maso. Asi stoupala z vody a z bahna, které mělo podivnou, až krvavou barvu. Poručila jsem, aby ji služebné okamžitě odstranily.
O několik dní později se to stalo znovu, ale tentokrát jsme našli příšerné škrábance na domovních vratech. Uvažovala jsem, zda bych neměla přivolat strážce zákona.
Strýc mne přesvědčoval, že jde o hloupou episodu. Nějaký špinavý vandrák z přístaviště se nejspíš opil a dobýval se do domu. Laciných hospod tu bylo plno, to ano. Ale nešlo mi na rozum, proč ho nikdo neviděl. Služebnictvo si ničeho nevšimlo. Opovážlivý pobuda musel vylézt za hluboké noci, aby provedl svůj hnusný čin! Strýc byl velice rozzlobený, když se dozvěděl, co se stalo.
A co víc – včera se to zase opakovalo. Našla jsem další stopy, tentokrát pod oknem mého pokoje. Naštěstí spím až ve druhém patře, takže nehrozí nebezpečí, že by se ke mně mohl někdo vloupat. Přímo nad ložnicí se nachází pokoje pro sloužící, umístěné v podkroví. Okno sice nemá mříže, ale já se i tak cítím v bezpečí.
Ano, cítím se v bezpečí, i když jsem tu úplně sama a naslouchám děsivému vytí ledové listopadové noci. Větve stromů klepou na okna, kmeny se naklání jako těla, zkroucená nemocí. Chyběl mi Paul.
Proč mám spát sama ve studené posteli a den za dnem se užírat touhou po něčem, co není!?
I když se mi znovu vrátily zlé sny, nebojím se. Nesmím se bát. Odmítám připustit, že existuje nějaké nebezpečí a že ten pocit neklidu je něčím jiným, než výsledkem skutečnosti, že mi opět povolily slabé nervy. Snažím se vybavit si uklidňující slova lékařů. Doktor Norden tvrdil, že noční můry jsou známkami nervového vypětí. Jsou výsledkem nezvladatelného stresu, který prožíváme. Způsobuje je celkové vyčerpání organismu.  
Na nočním stolku stojí malá skleněná lahvička, plná prášků na spaní. Až donedávna jsem se zdráhala brát je, jenže situace se změnila. Nejspíš s tím brzy začnu. Předepsal mi je doktor Norden. On věděl, že mívám noční můry.
Vyprávěla jsem mu o mrtvých. O těch tlejících tělech ve vodě, obarvené rudou krví.
Vysoko na nebi plul mezi cáry mraků chladný úplněk a mlčky shlížel do bouřlivých vod oceánu. Vlny se s hukotem valily k pobřeží a rozstřikovaly se na kamenité pláži v bílou tříšť.
Cítím, že klesám hluboko, hluboko pod hladinu, až na dno oceánu stovky kilometrů daleko od povrchu země.
Mihotavá světla ozařovala podmořský les zkamenělých útvarů nejasného původu – některé vyhlížely skoro jako postavy – a minerálních nánosů zvedajících se ode dna do výšky několika metrů. Z bizarních komínů, otevřených jako ústa, prýštila temná mračna horké vody. Div se v ní neuvařili primitivní tvorové, živořící v písčitém bahně.
Rozkládala se přede mnou nehostinná krajina, obývaná podivnými tvory temnot. Požírali zbytky uhynulých těl, která zavál na dno mořský proud. Po nehybných ostatcích se plazili slizcí hadi. Či nějaká nízká forma života, podobná hadům.
V hrůze jsem shledala, že poznávám jejich tváře! Tváře spolucestujících z parníku Santa Anna. Byl mezi nimi i Paul! S obličejem ohlodaným až na kost.
Když zavřu oči, vidím drolící se mrtvoly. Možná jsou blíž, než si myslím.
Snažím se usnout, ale nedaří mi to. Ležím a tisknu k sobě víčka, ztěžklá spánkem. Znavené oči si žádají odpočinek. Dům je tichý a mrtvý, všichni – rodina i služebnictvo - už touto dobou dávno spí. A přece v tom tichu slyším čísi kroky! Někdo stoupá po schodišti. Kdo by mohl být touto dobou ještě vzhůru!?
Zůstávám nehybná na lůžku a se zatajeným dechem naslouchám zlověstnému šeptání studené noci. Kroky se blíží ke mně. Ach, někdo klepe na dveře!