"Překvapení"

Vrtím se v kabince asi deset minut. Marně se snažím vymyslet, kdy je, vlastně,  ten ideální věk na červeno-černé korzety a krajkové podvazky. Možná tak v patnácti – nikde vám nic nevisí ani nepřebývá. A možná taky v pětadvaceti. Sice vám něco přebývá, ale pomalu se s tím začínáte smiřovat. A prostě vám do třiceti nezbude nic jiného, než se přijmout takoví, jací jste. Mně je pětadvacet. Jestli jsem smířená? No, popravdě, když máte přítele, smiřuje se to daleko lépe, než když ho nemáte, takže by se dalo říct, ano. Jsem celkem smířená.

Teď tu ale stojím, s podvazky v ruce a snažím se je už hodnou dobu nasadit tak, jak správně patří. Světe div se, po pár minutách se mi to i daří. Myslím, že kdyby pánové tušili, co to dá práce, asi by jim to tak sexy nepřišlo. A vůbec, když nad tím tak přemýšlím, připadá jim to vůbec sexy? Nebo všechny ty reklamy a výzkumy jsou jenom jeden velký marketingový tah parazitující na údajné mužské „vyprahlosti po podvazcích“? Stejně si myslím, že nejvíce se mužům líbíme bez punčoch, podvazků, korzetů – prostě in natura, tak, jak nás Pánbíček stvořil. Ale možná se pletu.

Dnes ale podlehnu volání marketingu. Už kvůli tomu mému „po podvazcích lačnícímu“ muži. Nechám si vše zabalit do zlaté taštičky (která je, řekněme si to narovinu, zcela zbytečná a naprosto neužitečná – do koše na odpadky je jí škoda a na nákupy je nepraktická – takže k ničemu).

Doma si vše řádně přeperu a v sušičce nechám usušit. Pak se tedy do celého kompletu nasoukám znova. Pod náporem aviváže se barvy ještě více rozzářily. Pane jo. Docela mi to v tom i sekne. Mám i nějaká prsa. Co naplat, má to něco do sebe.

Nakrucujíc před zrcadlem, pošlu ještě zprávu, abych „toho svého“ trošku vydráždila. Přecijenom, jsme spolu už druhým rokem a to si zaslouží něco extra, ne? Beru do rukou mobil: ZA CHVILI JSEM U TEBE. TES SE, MAM PRO TEBE PREKVAPKO. Načež mi obratem přijde odpověď: JA PRO TEBE TAKY. Musím uznat, zasadil ve mně semínko zvědavosti. Chtěla jsem mu toto erotické vzrůšo ještě něčím okořenit. Máme to od sebe jen pár bloků, takže, nač si pod kabát brát ještě nějaké oblečení. Při představě, jak se na mě vrhne… je to přece zbytečná látka navíc.

A tak jsem vyrazila. Už abych tam byla. Kabát je dostatečně dlouhý aby zakrýval, co má. Naštěstí.

Po deseti minutách se ocitám na prahu jeho dveří do bytu. Zazvoním. Třikrát, rychle, přerušovaně. „Ahoj,“ zaculí se ze dveří.

 „Ahoj,“ snažím se vyznít dostatečně vzrušivě.

„Pojď,“ zatáhne mě dovnitř a dá ruku před oči tak, abych neviděla.

„Co to děláš?“ poleká mě to. Jenom doufám, že pro mě nemá štěňátko, nebo něco podobného. Necítím ani smrad, ani neslyším žádné kňučení, takže zvíře vylučuji.

Najednou někdo zhasne světla. Slyšela jsem to známé klapnutí vypínače. Mám možnost otevřít oči. Bože! Co bych dala za štěňátko! Vidím trochu v mlze, protože se mi pod náporem jeho dlaně rozmazaly stíny, ale obrysy jeho rodičů zvládnu rozeznat. Dokonce vidím i obrysy mých rodičů a dokonce vidím i Stelu, a Marianu? Ne, je tu i Pavel a Roman? Začne se mi motat hlava. Na dovršení všeho přejedu svým pohledem na velký nápis, pověšený přes celou jídelnu. „VEZMEŠ SI MĚ?“

To ne. „To jsem měla říct já! Ale v zcela jiném kontextu než si myslíš,“ znělo mi v hlavě.

„Tak co?!“ toužebně se na mě podíval.

Začalo mi bít srdce. Proč jen při zvýšeném stresu neomdlívám? Tolik by mi to zjednodušilo rozhodování. Ale kdybych omdlela, moje garderoba, kterou stále úspěšně skrývám před všemi těmi čumily, by byla odhalena.

Nechtěla jsem ho vystavit zklamání přede všemi a tak jsem ho co nejjemněji poposunula do předsíňky. Rozepnula jsem si kabát a ukázala „moje překvapení“.

„Ehm, asi bychom to měli nechat na jindy,“ provinile jsem se na něho uculila.

Čekala bych všechno, pláč, nebo že začne zuřit. Ale že se bude tak moc a hlasitě smát, to mě trochu vyvedlo z míry. Cítila jsem, jak napětí v jídelní místnosti roste a hosté jsou značně na vážkách, cože se to v předsíni vlastně děje.

„Počkej,“ řekl a odešel do své ložnice. Duchapřítomně mi přinesl tričko, mikinu a moje elasťáky, které jsem si u něj nechala minulou noc.

Tak jsem se tedy nakonec „slušně oblékla“ a odešla do jídelny. A mimochodem, řekla jsem ANO. Copak bych mohla říct něco jiného?

A tak jsme tam seděla, vedle něho a oba jsme se nemohli dočkat, až ze sebe ty hadry, všechny, zase pěkně sundám.