Čtvrtek je v pondělí

Vašek bydlel společně se svou sestrou ve velkém bytě po babičce v bytovce na starém sídlišti. Byl to historický šermíř a hokejista. Postavu měl vysokou, vypracovanou a zocelenou tréninky a bitvami. Ta budila v ženách všeho věku různé představy. Někdy i nestoudné. Jeho mladá 22 letá pihovatá tvář s koronou zrzavých vlasů a věčný úsměv, poťuchle milý, vzbuzovaly důvěru. O dívky i díky těmto zbraním neměl nouze, ale domů si vodil, nebo za ním přicházely, jen dvě. Pondělí a Čtvrtek. V úterý a pátek byl trénink s hokejem, ve středu trénink šermu a víkendy byly hokejové zápasy nebo šermířské bitvy. Pracoval v otcově stavební firmě a dálkově studoval Marketing.

Pondělí jezdila ze sousedního města. Potkal ji na hokejovém zápase. Teda po hokejovém zápase. Čekala na svého bratra, také hokejistu. V zápasu stál proti Vaškovi, ale protože se znali ze školy, domluvili se, že zajdou na jedno. Pondělí čekala v autě před stadionem a mnoho nadšená nebyla, že musí s klukama do hospody. Byla starší o dva roky a svého bratra pěkně sekýrovala. Dlouhé černé vlasy stažené do jednoduchého uzlu, v bílé krátké bundičce, zpod které vykukoval nadýchaný bleděmodrý svetřík, světlé džíny zastrčené do vysokých bílých kozaček Vaška zaujaly. Byla malinká. Vlastně byla skoro normální, ale Vašek přeci jen trochu více vyrostl, minimálně o hlavu a půl. Vašek se jí omlouval a usmíval se svým skoro přihlouplým bezbranným úsměvem. Pondělí šla s nimi. Nakonec se jí ta hodinka s klukama líbila, a když se loučili, slíbili si s Vaškem, že se sejdou znova. Sešli se.

Hned v pondělí náhoda dopustila, že Vašek byl pracovně v sousedním městě a sháněl něco takovýho akorát. Zašel i do Insta-Matu na konci města, kam normálně nechodil. Stála tam za pultem. Překvapení na obou stranách. Nesdělovali si, kdo kde pracuje, proto to bylo nečekanější a upřímnější. Vyměnili si čísla a dali si schůzku. Vašek přijel večer přesně a šli spolu na večeři. Pondělí žila s bratrem a rodiči v paneláku na sídlišti. V Insta-Matu dělala vždy v pondělí a pátek-sobota jen brigádu, jinak studovala a bydlela v Plzni. Pondělky večer měla volné a Vašek měl volný pokoj. Poslal sms sestře, že se nevrátí sám. Pondělí si jen skočila domů zabalit, protože ráno pojede rovnou od Vaška do Plzně.

Se Čtvrtkem se Vašek potkal v nemocnici s naraženým ramenem při čekání na rentgen u kávomatu. Pravou ruku v šátku vytáhl levou z automatu kouřící nápoj v kelímku, a jak se otočil, vrazil jej do procházející slečny. Nemusel vytírat, protože část nápoje zachránil v kelímku a zbytek se vsákl do šatů Čtvrtka. Čtvrtek byla jak opařena. Ne doslova, protože káva v automatu má jen něco málo do 80°C. Nicméně tam stála, lehce v předklonu s rukama pozvednutýma a se široce otevřenýma nádhernýma oříškovýma očima. Těma němě zírala na hnědou skvrnu táhnoucí se po šatech od pravého ramene přes prsa k levému boku. Prsty se postupně křečovitě svíraly v pěst a zase se rozvíraly. Dlaně lehce vibrovaly a z krku vycházel skřek, který postupně sílil a přecházel do vysokého cé.

Vašek rychle položil kelímek a umolousaným použitým papírovým kapesníčkem vytaženým s kapsy se snažil očistit skvrnu na jejích krásně tvarovaných čtyřkách. Kapesníček zanechával na prsou malé žmolky. Čtvrtek se prudce nadechla a s výkřikem: „No to snad nééé!!!“ srazila jeho ruku dolů. Vašek zabalancoval, přešlápl a došlápl na kelímek se zbytkem kafe. Chtěl se mu vyhnout a tak těsně před došlápnutím na zem uhnul nohou, ale ztratil balanc. Jen švihl pravou rukou v závěsu nahoru, ve snaze získat rovnováhu, což se mu nepodařilo a skácel se na Čtvrtek, která neunesla jeho mužnou muskulaturu a poroučela se rovněž k zemi. Svým pozadím a stehny vytřela zbytek rozlitého kafe.

„Si idiot, nebo co?“ křičela.
„Vašek Krampl. Omlouvám se. Já jsem nechtěl. Já..“ Vašek těžko zakrýval smích, protože situace mu přišla příliš absurdní na to, aby zůstal vážný. Zvedl se ze Čtvrtka a zdravou rukou ji chytil za podpaží a pomáhal ji ze země.
„Já se omlouvám.“ Ale to už se smál na celé kolo.
„Ty debile!“ křikla ještě jednou slečna, když se na něj podívala a dala mu facku. Nedala, ale chtěla. Zastavila rukou těsně před jeho tváří a začala se taky smát.
„Jak teď půjdu domů. Ty chytrej? Podívej, jak vypadám?
„Kde bydlíš? Odvezu tě.“

Bydlela u rodičů v sousední vesnici. Byla o rok mladší a pracovala v německu jako cukrářka. Ve čtvrtek přijížděla domů a pátek se sobotou měla volno. Vašek měl volno ve čtvrtek. Čtvrtek tedy z německa ve čtvrtek jela rovnou k Vaškovi. Aby s ním nemusela ráno brzo vstávat, dal ji klíče od bytu.

Konec jara a léto, těch pár měsíců běželo nádherně. Dívčí věci v koupelně a podobně, které zůstávaly po pravidelných návštěvách v bytě, nebyly divné, protože bydlel se sestrou. Pak jednou Čtvrtek trochu marodila a neodjela v neděli do německa. Chtěla využít příležitosti, jak být se svým miláčkem a překvapit ho. Druhý den odpoledne dojela nakoupit a chtěla Vaškovi uvařit nějakou dobrotu, k tomu z domu nesla vlastnoručně dělanou skvělou bábovku, kterou Vašek měl tak rád. Samozřejmě láhev vína a svíčky. Jak romantická a čistá duše byla Čtvrtek, když vyjela výtahem do čtvrtého patra. Nedokázala si otevřít, klíče byly z druhé strany dveří. Zazvonila.

Pondělí dorazila trochu dřív. Dnes měla volno. Vašek jí dal klíče a poslal domu, musel ještě něco v práci dodělat. Pondělí ustlala u Vaška v pokoji, vyvětrala a pustila si televizi v obýváku. Když slyšela klíče v zámku, vyběhla, ale pak jí došlo, že Vaškovo klíče má ona.

„Ahoj Teri.“ Pozdravila Vaškovu starší sestru Terezku.
„Ahoj. Vy jste už doma?“
„Ne, jen já. Vašek je ještě v práci. Chceš uvařit kafe?“
„Ano prosím, ale nejdřív si dám sprchu.“
Tereza si odložila a zamířila do sprchy. Pondělí postavila na kafe. Vyndala hrnečky a ozval se zvonek. Tak to bude Vašek. Konečně. Otevřela dveře a spatřila dívku s krabicí a taškami.

„Dobrý den. Přejete si?“
„Ahoj. Já nesu nějaké věci. Můžu dál. Jsou doma?“
„Terka je ve sprše a Vašek je ještě v práci. Přijde hned. Ukaž, pomohu ti s krabicí.“
Pondělí vzala Čtvrtku krabici a odnesla ji do kuchyně.
„Dělám zrovna kafe, dáš si taky?“
„Jo, díky.“

Čtvrtek nebyla překvapena, že jí otevřela cizí slečna. Jak Vašek, tak jeho sestra Terezka patřili ke skupině historického šermu a jejich byt občas sloužil jako hostel pro jejich přátele a kamarády a kamarádky z jiných skupin. Na Šumavě je tak hezky. Holka byla malá a milá a vypadala starší, vypadala asi na kamarádku jeho sestry a jako takovou si jí tam zařadila. Sedli si do obýváku k televizi a Čtvrtek si všimla přívěsku na Pondělí krku.
„Jé, hele. Já mám stejný.“

Ve dveřích se objevila v županu a ručníkem kolem hlavy Terezka. Překvapeným hlasem pozdravila Čtvrtek.
„A.. Ahoj. Co tu děláš?“
„Ahoj Teri. Do německa jedu zítra ráno, tak jsem se stavěla. Nevadí? Udělám večeři. Bude dost pro všechny.“ Čtvrtek se zvedla a šla do kuchyně vybalit věci a nachystat vaření. Terezka šla do svého pokoje. Jen zavřela dveře, hned volala Vaškovi.

„No nazdar brácha, vole. Čtvrtek je v pondělí.“
„Co to plácáš? Jakej čtvrtek? Dneska je pondělí.“ Vaškovi to došlo.
„A sakra, ségra, hele, nějak je zabav a jednu z nich vyhoď.“
„Co prosím? Jak jednu z nich vyhoď? To si musíš vyřešit sám. Já jdu k našim. Čau.“
„Ségra, ségra! Neblbni. Musíš mi pomoc.“
„A jak ti asi mám pomoc, ty chytrej? To tě mám poslat do nemocnice?“
„Ne, to ne. Oni jsou mobilní a jsou schopni jet do nemocnice taky. Prostě jsem musel odjet.“
„Tak proč jim to nezavoláš sám? Já ti posla dělat nebudu.“
„Ségra, ségra, tak vem jednu z nich k našim a já hned jedu domů, ale musíš být pryč dřív, než se vrátím.“
„Ty vole. Ale to je naposled. Čau. Za půlhodiny.“
Vašek letěl domů jak splašená střela. Nevěděl, kterou Terezka odvedla k rodičům, jestli Pondělí, nebo Čtvrtek. Ve dveřích bytu mu přišla sms: Brácha sorry, naši jdou k nám.

To už ale všechny tři stály na chodbě a s úsměvem na něj hleděly. Každá se svým. Pondělí se usmívala s lehkostí a mile, jak se usmívá žena, když se jí vrátí muž domů. Čtvrtek se smála vzrušeně a vyzývavě, jak malé dítě, které chce být pochváleno a Terezka se usmívala s potutelným nevraživým úšklebkem. Vašek měl ve tváři ztuhlý škleb překvapení.

„No, tak ahoj, ve spolek,“ pronesl studeně. Otočil se ke zdi a dlouho, dlouho si zouval boty. Horečně přemýšlel, co dál. Tohle znal jen z vyprávění staršího kolegy ze skupiny, svého mistra šermu. Hlavně klid, říkal si, hlavně klid. Problémy mají tendeci řešit se samy, když jim člověk dá dost času. Hlavně zatloukat, zatloukat a zatloukat, a když na to přijdou, tak zatloukat.
Čtvrtek se k němu vrhla jako první v jedné ruce utěrku. Objala ho a dala pusu na rty.

„Ahoj. Jsem tu. To koukáš, viď?“
„No, to koukám.“ Myslel si Vašek.
„Do německa jedu až zítra ráno, tak jsem se stavěla udělat večeři. Hoď se do pohody a za chvíli se servíruje? Prostřeš stůl pro čtyři? A načni víno, je v ledničce. Jo a přinesla jsem ti bábovku.“ Po té zmizela zpět do kuchyně.
Pondělí pozvedla obočí. Ta cácorka se chová jak paní domu, myslela si. Počkala, až Vašek přijde k ní.

„Ahoj kotě.“ Pronesl Vašek po polibku při krátkém objetí.
„Ahoj Terka,“ prohodil směrem k sestře: „prosím tě, zavolej našim, ať nechodí. Máme návštěvu.“
„Proč? Mně vaši nevadí,“ pronesla Pondělí. Chytila Vaška za ruku a táhla do jeho pokoje. „Nechceš mi vysvětlit, co je zač, ta cácorka?“
„Hlavně v klidu, kotě. Hlavně v klidu. Všechno má řešení v oblasti reálných čísel.“
„Cože? Co to meleš? Kdo je to? Ty s ní něco máš?“
„Proč bych s ní musel něco mít? Ona je. Je to sestřenka.“
„Aha, a já jsem kdo? Já nejsem hloupá. Kdo je to?“
„Ségra něco říkala?“
„Proč, měla by?“
„Samé otázky. Samé otázky.“
„A žádné odpovědi. Takže s ní něco máš?“

Vašek se potil a nevěděl co říci. V těchto situacích mu naskakoval samovolně úsměv přitroublého maskota, nevinného za každé situace.
„Hmm. Je mi to jasné. Jen nechápu, proč jsi ji dneska pozval. Mohl jsi to říci normálně na rovinu. Takže končíme. Jen ti to neudělám jednoduché. Těším se na to, jak mně představíš. Dobrý vtip, ne?“ Pondělí za sebou zavřela dveře a šla do obýváku. Čtvrtek volal z kuchyně.

„Vašku? Tak kde seš? Pojď mi pomoc!“
Vaškovi probíhalo podivné svědění celým tělem. Naposledy to cítil jako školáček, když ho chytli při něčem, co neměl dělat a neměl odpověď a přiznat se nechtěl. Rozhodl se problém prostě neřešit.
Prostřel pro čtyři, otevřel lahev a šel na záchod. Hlavně oddálit tu chvíli a dát problémům čas, aby se vyřešily samy.
U stolu se čekalo jen na něj.

„Nechceš mně představit sestřence?“ začala Pondělí konverzaci.
„Jé, vy se neznáte?“ vstoupila do toho Čtvrtek: „ To je jeho sestra, ne sestřenka.“
„Ona nemyslela mně.“ Odpověděla s těžko skrývaným smíchemTerezka.
Vašek se zabýval studiem toho, co měl na vidličce. Všiml si, že na vidličce je nějaký vzor. Asi to bude vytláčený reliéf. Nevypadá to jako cizelované, to by dneska nikdo nedělal, to je strašně drahé.
„Vašku. Představíš mně, nebo se představím sama?“
„Hmm. Ehmm, Hmmm. To je, to je moje kamarádka.“
„Ahoj, mi už se seznámily.“ Zasmála se Čtvrtek a kývla bezelstně na Pondělí.

Terezka se bavila Vaškovo rozpaky, Pondělí studeným úsměvem a Čtvrtčino naivitou a neznalostí skutečného stavu věcí.
„Tak dobře.“ řekla Pondělí. „Já jsem Vaškovo, dnes už bývalá, přítelkyně.“
„Jé, fakt? To je hezké, že spolu udržujete kamarádský vztah.“ Prohlásila nevinně Čtvrtek a se širokým úsměvem a pýchou dodala: „ Já jsem Vaškovo současná přítelkyně.“
„Ano? To je hezké. A jak dlouho už se spolu takhle přátelíte?“
„Tři měsíce.“

Vašek se soustředil na zlacený proužek kolem talíře. Čím to asi zdobí? To přece nebylo skutečné zlato.
„A vy spolu nechodíte jak dlouho?“ ptala se Čtvrtek Pondělí?
„Asi tak půl hodiny. Před tím čtyři měsíce.“
„Půl hodiny?“ Čtvrtku to konečně došlo. Vykřikla.
„Vašku! Půl hodiny?“
Vašek zvedl pomalu hlavu se svým bezbraným přitroublým úsměvem nevinného.
„Ano? Kotě?“

Pondělí na Vaška z vidličky katapultovala kousek masa. Trefila se do hrudníku. Maso v kari omáčce nechalo na triku žlutozelený flek.
„Taky jí říkáš Kotě? A co ještě? Děláš vůbec rozdíl? Stejné oslovení, stejný přívěšek. Děláš vůbec rozdíl?“
Terezka se usmívala zpoza sklenky vína. Jo dělá rozdíl, myslela se, v pondělí a ve čtvrtek.

„Takže…??? Ty jsi …“ Čtvrtek se zvedla od stolu, vzala talíř a obrátila ho Vaškovi na hlavu.
„Debile! Idiote! Zmetku! Ty debile!“
Čtvrtek vyběhla z kuchyně, skočila do bot a vzala baťůžek, ještě zavolala plačtivě na Terezku.
„Teri, pro věci se stavím jindy. Ahoj.“

Vašek si sundal talíř z hlavy, protřel oči od omáčky, olízl prsty.
„Hmm. Omáčka je dobrá,“ prohlásil.
Pondělí pomalu vstala. Pokývala rozvážně hlavou.
„Na. Tady máš nášup.“ A vyklopila mu na hlavu i svůj talíř.
„To si ale uklidíš, vole.“ Křikla na něj Terezka se smíchem a odebrala se do svého pokoje.

Vašek zůstal sedět sám v kuchyni a kari omáčka na něm pomalu zasychala. Občas ze sebe sebral kousek masa a dlouze a přemýšlivě ho žvýkal. Až to teď byl přesvědčen, že nemůže nastat tak absurdní situace, popírající čas a prostor, aby se pondělí setkalo se čtvrtkem. S úterkem ano, vždyť spolu sousedí, ale se čtvrtkem?