Dívka která bloudí světem

Proslýchá se, že po světě chodí dívka, která nikdy nedojde do cíle. Není ztracená, stále kráčí dál a to bez myšlenek na to, kam jde. Nikdy ji nebolí nohy a nikdy není vyčerpaná. Stále kráčí dál, aniž by cokoliv hledala. A tak bloudí světem.

Proslýchá se, že kdo tuto dívku potká, uvidí v jejím obličeji neskonalou bezmoc a v jejich očích slzy, které nevysychají. Ovšem ve chvíli, kdy si dotyčného dívka všimne, rozzáří se, slzy se ztratí a ukáže tak blahodárný a láskyplný úsměv, jaký už pak člověk nikdy neuvidí.
V jejích očích se objeví neuhasitelná jiskra života, která dodá sílu a lásku každému, kdo ji zahlédne.
Poté se otočí, tvář ji opět zahalí stín a slzy, a odkráčí pryč.

Každý kdo to zažil a kdo tuto dívku potkal, nikdy nezapomněl na životadárný pocit, při pohledu do jejích usmívajících se očí. Ale nikdo z těch lidí už ji nikdy více neviděl. Brzy se napříč světem začaly šířit legendy o této dívce. A netrvalo dlouho, než se přišlo na to, že kdo ten pohled viděl, měl po zbytek života štěstí, nikdy nepřestal milovat a nikdy nepřestal být milován.

Nikdo neví, zda je to duch, přízrak, halucinace, anděl nebo démon. Stejně tak jako nikdo neví, kdo ta dívka je, odkud pochází, kam kráčí, nebo co vyvolává její slzy a úsměvy.
Rychle si lidé začali vymýšlet různé báchorky a ještě rychleji se začínali tvořit skupinky „lovců“, kteří se snažili dívku najít, někteří ji chtěli i chytit.

Jednou, když jsem šel pozdě v noci z vedlejší vesnice, kde jsme zapíjeli kamarádovo prvorozené dítě, spatřil jsem ve tmě mezi vesnicemi malinké světýlko. Měsíční svit nemohl projít skrze silné tmavé mraky a tak mi trvalo, než jsem zjistil, že nejde nikdo proti mně se zapálenou cigaretou,
ale že je to světlo v dálce. Ze začátku bylo malinké a sotva bylo vidět, myslel jsem, že ve vsi svítí žhavé uhlíky zbylé po táboráku. Náhle se ale světlo na pár vteřin rozzářilo, poté zmizelo úplně.
Vůbec mě nenapadlo, že jsem byl právě z dáli svědkem toho, jak jeden ze sousedů potkal onu tajemnou dívku, která bloudí světem. Nevěřil jsem tomu, že zrovna v téhle malé vísce by se mohla dívka objevit, natož abych ji viděl, i když z dáli. Tohle všechno mi došlo až později a tak jsem jen dál kráčel tmou k domovu a přemýšlel, co to bylo za světlo.

Kousek před vesnicí jsem uslyšel kroky, které kráčeli proti mně, byly velmi něžné a lehké. Mraky se trošičku protrhaly a v tom nočním šeru jsem zahlédl siluetu toho, kdo proti mě kráčel.
Chůze ani postava mi nepřipadala nijak povědomá a tak jsem prostě šel dál. Myslel jsem si, že zkrátka někdo ze sousední vesnice, se pozdržel na návštěvě, stejně jako já, a teď jde nocí domů.


Zastavil jsem se a když jsme se míjeli, spatřil jsem ve tmě tu přenádhernou tvář uplakané dívky. Ona mě nejspíše ani nepostřehla. Nezastavila se, neohlédla, jen tiše prošla kolem. Otočil jsem se, pozoroval její ladné kroky a nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku. Její tvář už jsem z hlavy nedostal a několik dalších dní, jsem nebyl schopný ani pracovat. Jen jsem se tiše procházel po okolí, nemohl jsem jíst, neměl jsem žízeň, nedokázal jsem s kýmkoli promluvit.
Neustále jsem na ní myslel a nemohl jsem si nijak pomoci.

Poté co jsem pět dní jen bloumal po lesích a cestách okolo vesnice, začínal jsem se z toho dostávat a rozhodl jsem se, že musím jít domů, dát se dohromady a začít zase normálně fungovat, ať to bude jakékoliv.

Už jsem před sebou viděl v dáli svůj dům, když jsem si všiml, že proti mně, po pěšině, jde nějaká dívka. Nevěděl jsem kdo to je, jen mi bylo divné, že takhle z večera, po západu slunce, kráčí drobná holčina k lesu.
Až když byla blíž, spatřil jsem ji. Byla to ona! Ona uplakaná dívka, která svým pohledem rozdává nekonečnou lásku. Nemohl jsem se hnout, celý jsem ztuhl a tak jsem jen stál, prohlížel si ji a čekal jsem, jestli se na mě usměje.
Její tvář halil stín, ale i přes to bylo vidět, jak neskutečně je krásná. Slzy které ztékali po jejích tvářích lehce odráželi světlo vycházejícího měsíce. Šla s hlavou sklopenou a nedívala se dál než metr před sebe.
Byl jsem zcela oněmělý, týden na ni nemohu přestat myslet, nedokážu existovat a když se konečně začnu zvedat, potkám ji… Snažil jsem se sám sobě namluvit, že je to jen dívka z vesnice, která pláče, ale zároveň jsem moc dobře věděl, že je to nesmysl.
Chtěl jsem se pohnout, chtěl jsem aby si mě všimla. Ne snad pro její láskyplný pohled, chtěl jsem vidět ty krásné uplakané oči.

To se ale nestalo, prostě jen prošla kolem a ani se na mě nepodívala.
Najednou jsem ze sebe vyhrkl „Stůj!“
Zastavila se, otočila, ale hlavu nezvedla, nepodívala se na mě.
„Už jsme se potkali.“
Stále mlčela…
„Chci vidět tvé oči. Ty krásné uplakané oči, ne ty, které ukazuješ ostatním. Chci vidět ty oči, které když jsem viděl, měl jsem pocit že už jsem na světě viděl vše krásné, vše co bych kdy chtěl vidět.
Chci vidět jak tvé rty promlouvají, ty rty které bych tak rád políbil, ty které se nikdy nebudou smát díky mě a nikdy se neusmějí pro mě.
Tak rád bych objal ramena, která nesou tíhu celého světa, aniž by to snad na nich kdokoliv poznal, aniž by to kdokoliv tušil.
Přál bych si cítit ty dlaně, které jsou tak hladké, že jejich pohlazení v člověku vymýtí smutek i vztek. To jediné pohlazení, které člověku připomíná, jak krásně bylo v Ráji.
Často si představuji tvé ladné tělo, jak se ráno obléká obklopené slunečními paprsky, které právě plně pronikají oknem do místnosti. Jak se tvé tělo choulí k mému. Jak…
Jak se ráno probouzíš vedle mě a jak vedle mě usínáš… Dva jedinečně pravé pohledy z každého dne. A když se mi o tobě v noci zdá, nechci se už nikdy probudit, protože vím, že ten sen nikdy nebude tak krásný jako realita, ve které u mě nejsi.
Nejvíce však miluji a nenávidím tvé nohy.
Miluji je za to, jak hrdě tebe i tíhu tvých starostí nesou, jak jsou nádherné, ladné, jak k tobě ve vší té dokonalosti patří.
Nenávidím je však za to, že tě pokaždé vedou ode mne, nikoli se mnou…“

Dívce přestali téct slzy, zvedla hlavu, podívala se mi do očí… Ale nerozzářila se jako u ostatních a její tvář nepřestal halit stín, jen se trochu pousmála, přišla ke mně, políbila mě na tvář a odešla.
Nevím zda byl její polibek víc mrazivý, nebo hřejivý láskou, vím ale, že ten den jsem promluvil naposledy a slova která jsem jí řekl, byla má poslední.