Příběhy obyčejné holky

Anotace: Začíná to smutně, často až nerealisticky, ale končí dost překvapivě. Má to pokračování, tak napište, pokud se vám bude líbit.

Tiše jsem se dívala na smějící se partu. V mysli nenáviděla jejich krásu, chytrost, dokonalost. Jejich nenadálou tichost a nevinost, kdykoli se přiblížili kantoři. Dívala jsem se skrze slzy, které jsem jenom silou vůle potlačovala a stejně mi sem tam nějaká ta slza ukápla. Koukala jsem na ně, na tu dokonalou blondýnu Zuzku, na hezkou brunetu Kristu, na chytrou hnědovlásku Báru a na těch houf kluků kolem nich. Viděla jsem mezi nimi i Denise, kluka pověstného svými hipísackými mikinami a hezkým ksichtíkem. Nenáviděla jsem i Michaela a ty další...

"Hej, Nikola, co tu stojíš jako pytel brambor, tys neviděla ten papír, co mi spadl?" Rozbušilo se mi srdce. Ale ne! Ne! Zase to ponížení před celou školou. Zase ten pobavený smích ostatních. "Tak co je? Já tu čekám.." zařvala moje trapitelka Zuzana. "Nechápu, proč bych ti měla sloužit, Zuzano.. Vžyť nejsem tvoje služka!" Zmohla jsem se jen na malý odpor. "Ty mi budeš odporovat?" Podkopla mi nohy. "Tak co, už mi ho zvedneš?" Zeptala se, a já viděla v jejích očích moji zkázu. "Promiň!" Zvolala jsem zoufale a z těžka jsem se zvedla. "Dělej!" Zařvala na mě pro změnu Kristýna.. Asi se blížila nějaká profesorka. Zvedla jsem papír a podala ji ho. Ona ho beze slova vzala a vyhodila na zem o kousek dál. Pak se zlověstným smíchem utekla. V tu chvíli jsem viděla, jakou nade mnou mají moc. Že se nazmohu na jakýkoli odpor. Jen s hrůzou jsem si představila, jaké to bude, jestli mě začnou bít! I to věčné podkopávání nohou bolelo...
Šla jsem ze školy domů a všechno jsem si to převracela v hlavě. Pokud to někomu řeknu, a to ať už profesorce nebo někomu s rodiny, budou mě pak šikanovat ještě víc. Ne, nikdo na to nesmí příjít. "Ahoj mami!" Zvolala jsem, když jsem dorazila do našeho krásného domu. "Ahoj zlatíčko!" Řekla mamka. "Jak bylo ve škole?" Ano, jako vžycky jsem musela lhát. "Nic moc, mami.. Vžyť to znáš. Učení a učení a učení!" V duchu jsem se modlila, ať mamka nic nepozná. Lhát jsem moc neuměla. "No jo no.. Snad to vysvědčení bude letos lepší. Minule jsi mi moc velkou radost neudělala, co?" Ajaj. Mamka se dostala ke svému oblíbenému tématu : Moje vysvědčení. Sice to znamenalo, že se nemusím bát o prozrazení, že mě šikanujou, ale zase jsem se měla bát, protože to to mamce trvalo i hodiny. Zatím co mami brebentila, přemýšlela jsem, jak se z toho vyvléct. "Mami, víš, musím se jít učit a mě to jde nejlíp venku. Vezmu si dějepis a půjdu za Terkou ven, jo?" zeptala jsem se v naději. "No nevím, jestli se s Terkou naučíš!" Zasmála se moje máma a ukázala krásné bílé zoubky. Měla krásné i vlasy, obličej, dokonalou postavu, měla vkus na oblečení. Proč jen jsem se nemohla narodit jí alespoň trochu podobná? "No tak běž, ty můj malý uličníku!" Řekla mamka a objala mě. Alespoň někdo, kdo mě má opravdu rád. "Díky!" Vykřikla jsem a pádila ven. Zapomněla jsem dějepis, ale to bylo jedno. Něměla jsem ani pomyšlení se učit. Šla jsem na svůj oblíbený strom u jezera. Byl velký, měl hodně větví na kterých se suprově lezlo. Schovával taky můj poklad. Mého jediného přítele. Můj denik. Neměla jsem jiné kamarády. Žádná Terka neexistovala. Vylezla jsem tedy na tu nejvyšší větev a zahrabala do vnitřku stromu rukou. Zděsila jsem se. Můj deník tam nebyl! Kniha, která o mě věděla úplně všechno tam nebyla. A najednou jsem uslyšela dole pode mnou nějaký hluk. Podívala jsem se a viděla obličej hezkého kluka s kaštanově hnědými vlasy, čokoládovými kukadly a se sympatickou pusou. Koukl na mě, zakřenil se, a potom pobaveně zvolal: "Hledáš tohle?" A mával velkou černou knihou. Hrklo ve mě: můj deník!!!