Vždy je i jiná možnost

Anotace: ...ale né každý z nás potká někoho kdo mu ji ukáže. někteří to štěstí ale mají.

Zazvonil mu telefon. Zvedl ho a naslouchal úřednímu hlasu. „Železniční most v …. Za 10 minut. Buď tam přesně ať nečeká“ pak jen tiché pípání jak na druhé straně zavěsili. Povzdechl si „Zase další zubožená duše“ luskl prstem a přemístil se na most.
Už jí viděl přicházet. Mladá dívka. Kolem 16 let. Bude jí škoda, blesklo mu hlavou. Přišla k zábradlí a přelezla ho. Vydal se za ní. Ano, bude jí škoda. Rozeznával její tvář uplakanou, zrudlé oči, rozmazané líčení. Co se jí asi stalo že to tu chce ukončit? Honilo se mu hlavou. Pohlédl na hodinky, do její smrti zbývalo 9 minut. Dost času na malé změny, napadlo ho. Zviditelnil se a přistoupil k dívce. „Ahoj.“ Řekl tichým hlasem. Ignorovala ho. „Můžu se tě na něco zeptat?“ otázal se jí. nejasně pronesla něco podobného „hm?“ Vzal to jako souhlas. „Kdybys měla možnost zkusit si jaký by to bylo kdybys neskočila přijala bys jí?“ chvíli bylo ticho. „Asi ano“ odpověděla nakonec. „Tak já ti tuto možnost nabízím“ řekl a ona vyprskla smíchy. „Cože?“ zeptala se když se přestala smát. „Slyšela si dobře ale odpovíš mi pak na jednu otázku“ „Tak já tedy tvou nabídku přijímám“ řekla a přelezla zábradlí na chodníček. „Tak pojď“ ukázal směrem odkud přišel. Vyrazili klidným krokem. „Na co ti mám odpovědět?“ zeptala se. „Na to proč to chceš udělat“ zašeptal smutně. „Protože nevím jak dál“ odpověděla a do očí jí vyhrkly slzy. Podal jí kapesníček. „Kdyby ses nerozhodla skočit kam jsi měla jít?“ otřela si slzy. „Do klubu kousek odtud“ „Tak tam zajdem“ navrhl „Já jsem Martin, jak se jmenuješ?“ pronesl po chvilce. „Alice“
Usmála se. Dorazili do klubu a objednali si pití. Hrála tam skupina jejíž název se ztratil v hluku kolem. Zazněli první tony písně. Zadívala se mezi lidi kteří tančili. Pak jí nějaký mladík požádal o tanec. Tak tančila. Melodie utichla a ona zjistila že je jí mladík sympaticky. Krásně se jí s ním povídalo. Líbil se jí. Najednou ucítila ruku na rameni. „Je čas jít“ Najednou zase stáli na mostě. Vylekaně se rozhlédla kolem. „Neboj se, to jen vyprchal čas ve tvém pohledu do budoucnosti která by mohla být“ „Jak si to udělal? To že jsme zase tady?“ tvářila se vyděšeně. „Vrátil jsem čas. Tak jak ses rozhodla?“ ve vzduchu najednou vysel zlověstný otazník. „Neskočím, ještě budu žít.“ Odpověděla „ale teď mi řekni jak si udělal to že jsme opět tady?“ zvědavost z ní jen sršela. „Jen jsem otočil čas. Jsem rád že neskočíš už mě nebaví brát životy“zašeptal „Nebaví brat životy?“ nechápavě na něj pohlédla. „Jsem Smrť, odklízím životy které si samy berete“ řekl a byl pryč. Chvíli koukala do tmy a pak odešla do jednoho klubu který stojí nedaleko…