Anežka a šípy VI.

...Otevřela jsem skleněné dveře vedoucí na školní dvůr a šokem jsem se zastavila. Byl tam … jak moc sprosté je slovo prevít?
A kouřil…

Nemusela jsem k němu jít, mohla jsem běžet na autobus (byla bych ho bývala stihla), ale ne, já šla k němu. Byl to ten okamžik, kdy v kině při Kruhu všichni křičí: nestrkej tu kazetu do videa! Ale já ji tam strčila. Obrazně řečeno. Šla jsem za ním. Byl opřený o auto, byl to Renault Megan. Stál zády ke mně, ale i tak jsem ho poznala, blond vlasy mu vlály ve vánku a v cigaretovém obláčku. Max. Přikráčela jsem k němu tou trapnou komickou chůzi, vytrhla jsem mu to svinstvo z pusy a na zemi jsem ho zašlápla. Balerínka se v tomto gestu nádherně vyjímala.

„Já vím, měl bych přestat.“ řekl a já se na něj jen udiveně zadívala. Ohromil mě. Zapomněla jsem, jak jsem na něj naštvaná. Vydechl poslední obláček, co mu ještě v plicích zbyl (naštěstí na druhou stranu ode mě).
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.
„Čekám na tebe, čarodějko.“ řekl a usmál se na mě, přikrčil nos, protože mu slunce svítilo do očí a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se. Nešlo se nesmát.
„A proč, kouzelníku? Docela spěchám a… právě mi ujel autobus. “ poslední větu jsem dodala zklamaně, protože kolem nás právě projel můj bus, který byl mou poslední nadějí na to, že až přijdu domů, nebude tam má sestra a nebudu ji muset vzít s sebou. Ach jo.
„Svezu tě.“ řekl a šel mi na druhou stranu otevřít dveře spolujezdce. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem nasedla.
Uměl dobře řídit. Cestou jsme si povídali. Omluvil se za to, co se stalo v baru i za ty boty.
„Šlo to umýt?“
„Jo.“ víc jsem to nekomentovala, protože mě zajímaly jiné věci.
„Jak víš, kam chodím na školu, a proč jsi na mě vlastně čekal?“
„Parkem se dá dojít jen na tuhle školu, pokud ti je teda víc než 15.“ Usmál se. Táhlo mi na 19, měla jsem přece letos maturovat. Asi to věděl, jelikož jenom maturanti končí v tuto hodinu (čili 12:45, kdy jsem vylezla ze školního východu).
„A ta druhá věc?“ chtěla jsem pořád vědět, proč na mě čekal.
„To je přece jasné – abych tě mohl hodit domů“ řekl, zase se krásně usmál a zastavil auto na adrese, kterou jsem mu sdělila. Hmm, tak jsem se toho moc nedozvěděla no.

Paráda, kolo mé sestry ještě neleželo pohozené před garáží, což jistě znamenalo, že není doma.
„Díky za svezení, už…“ nedořekla jsem.
„Moment slečno… taxíky nejsou zdarma…“ řekl a mě v tu ránu vyběhl mráz po zádech. Snad to není uchyl. Asi jsem byla snadno k přečtení, protože hned dodal:
„Neboj, chci jenom vědět co plánuješ na odpoledne.“ Zase smiling.
„Ach so. Chtěla jsem jít k jezeru… hmm nechceš jít se mnou?“ byl milý no, nedivte se.
„To jsem chtěl slyšet“ zase se usmál a já mu řekla, že si jen skočím pro věci a hned přijdu. Když jsem k němu byla otočená, všimla jsem si, že na sedadle v zadu leží… šmánkote už zase…. luk a pouzdro s šípy.
„To je Michalovo?“ zeptala jsem se ještě předtím, než jsem vystoupila.
„Uhm… ne… to… je moje…“ řekl, tentokrát bez úsměvu. Pro změnu jsem se na něj usmála já, vystoupila jsem a za okamžik jsem byla zpátky s minerálkou, ručníkem, plavkami a něčím k snědku.
Sedla jsem si a hodila jsem batoh s tím vším dozadu. Srazil se s jeho batohem, ze kterého vyčníval ručník. Hej, počkat, jak to mohl vědět?