Ztracené iluze...

Anotace: ...druhý a asi i poslední pokus napsat něco jiného než báseň. snad se to dá nazvat povídkou...

...Žil byl jednou kos, byl to tak trosku podivín. Měl dvě tváře. Za jednou tváří se skrývala povaha zvířete, které se v jednom kuse smálo a rozdávalo kolem sebe radost, a vše bralo na lehkou váhu. Mělo hezkou a dobrou duši bílou jako nenadepsaný list papíru, který poletoval zrovna když snídal u odpadkového koše. Bohužel se takhle choval jen v kolektivu ostatních kosů. Druhá tvář byla černá jako popel. Skrývala zvíře, co před ostatními kosy schovávalo svoje pravé já. Smutné, temné, melancholické, introvertní, depresivní, neschopné dělit se o svoje problémy s ostatními kosy. Ostatní kosové ho přijali mezi své přátele a on si toho nesmírně vážil, ale i přesto měl určité zábrany. Příčinou jeho smutku bylo v tom, že se mu nic nedařilo. Neuměl postavit pořádné hnízdo, neuměl zajistit dostatek potravy, a hlavně si nemohl pořád najít vhodnou kosý samici. Vždy když si myslel, že už má vyhráno přišel nečekaný pád a on dostal od života knockout. To zapříčinilo, že se začal stranit kolektivu ostatních kosů. Byl rád o samotě, a po čase přišel na to, že samota mu vyhovuje. Pak ale potkal JI – kosici Alžbětu. Krásnou kosici s peřím barevným jak noční obloha, a s lesklým jak slunce dopadající na vrstvu sněhu. Jeho život se náhle změnil. Začal se opět přibližovat kolektivu. Jenže pak se stala věc, kterou nikdo z kosího hejna nečekal. Kosice nakladla vajíčka, jenž ale nebyla od našeho Kosa. Tohle byla pro kosa poslední kapka a opět upadl do svojí samoty. Po čase jak se jen tak sám potloukal světem potkal nové kosí hejno. Hejno nebylo moc početné takže ho přijalo mezi sebe. Po pár týdnech získal dostatek odvahy aby se konečně ucházel o pařátek další kosice – Jménem Anežka. Trávili spolu hodně času a vzájemně si pomáhali. Dokonce spolu postavili krásné hnízdo. Jednoho dne však přišla znepokojující zpráva. Do hejna se vrátil kos - Alfréd, o kterém si všichni mysleli, že je mrtev. Bohužel to byl přítel od Anežky. Takže náš kos opět upadl v samotu. V takovou samotu, kterou už nemohl unést na svých křídlech. Proto se rozhodl, že se vším skoncuje. Do hlíny pod stromem, kde se scházelo jeho nové kosí hejno napsal pařátkem par slov na rozloučenou. Jeho mysl byla tak rozpolcená, že mu jeho dvě jediné myšlenky přecházely v otázky: Proč jsem tak naivní?? Proč si pořád dělám iluze?? Bohužel odpověď na tyto otázky už nikdy nenalezne. Statečně ukončil svůj život tím, že se vrhl pod pařáty orla který kroužil kousek opodál. Ať tak či onak. Náš kos aspoň nezemřel zbytečně. Svým obětováním, se vyprostil z toho bludného kruhu ze kterého byl pořád smutný. Svým obětováním poskytl potravu pro orla a možná, že i pro jeho mláďata.