MYSTÉRIUM LÁSKY: VII. ZPYTOVAT SVĚDOMÍ

Anotace: ...

Uběhl přesně rok, kdy jsem prožila nezapomenutelnou noc. A stále mám onen nepříjemný pocit, jako by to bylo včera. A není dne, abych nezpytovala své svědomí. William měl svým způsobem pravdu, jsem jeho žena. Tak bych se podle toho měla chovat. Jiná dívka na mém místě by byla nepochybně šťastná jako blecha. Jelikož žádná dívka z blízkého okolí neměla takové nehorázné štěstí jako má maličkost. Neboť jsem si vzala za muže Sira Williama. A ač je neodbytný v lásce, přec je velmi pohledný, udatný a moudrý muž. A ještě k tomu obdivuhodný umělec.
Tolik se za sebe stydím. Celou dobu jsem se cítila ublížená, ale popravdě bylo nejvíc ublíženo právě Williamovi. Při pomyšlení na něj mi pukalo srdce nepopsatelnou bolestí. Bezradně jsem si povzdechla. „Ach, kdyby to tak šlo vrátit zpátky. Přísahám, že bych nepromarnila, ani malou chvíli strávenou po boku Sira Williama.“
Tehdy jsem se smutně zahleděla na jeho obraz, který visel u okna mého pokoje. Zatímco jsem sledovala Williamův portrét. Z očí mi postupně kanuly slzy. A v každé kapičce oné slzy, byla jedna vzpomínka na mého muže. Pomyslela jsem si: Spatřit tak jeho milý úsměv, slyšet tak jeho sametový hlas, anebo cítit jeho jemné doteky. „Ach, co bych za to dala.“
Před nějakou dobou odjel do neznáma, kvůli nenadále události a dosud se ještě nevrátil. „Ach tolik mi chybí Williamova přítomnost. Schází mi jeho smích, pevné objetí a něžné pohlazení. Dokonce i jeho hra na klavír, ó jak krásně hrál, aby mě potěšil. Tolik se mi po Williamovi stýská. Každý nový den se za něj modlím, aby se v pořádku a v brzké době vrátil domů. Kdybych jen věděla, kde ho hledat, okamžitě bych se za ním rozjela. To zdlouhavé čekání na něj mě ubíjelo. Ale co mi zbývalo, než toužebně čekat na jeho návrat. A tak minul den po dni. Horké léto vystřídal chladný podzim. A Sir William byl stále v nedohlednu. A má maličkost se den co den trápila víc a víc. Tehdy jsem se noc co noc budila vyděšená, protože se mi vracely zlé sny z dřívější doby. Takže jsem často trpěla nespavostí.
Netrvalo dlouho a všimla si toho i Alice. Upřímně jsem ji o všem pověděla. S pochopením a láskou mě objala. Ani neví, jak moc mi tím pomohla. Alespoň malý kousek mého soužení se vytratil, jako opar mlhy v ranním slunci.
A pak jednoho zimního večera se mé zarmoucené srdce rozbušilo radostí. Když jsem mezi dveřmi vedoucími do mého pokoje uviděla stát Williama. Štěstím jsem se rozplakala a padla mu do náruče. Políbila jsem ho nečekaně na tvář, tehdy se s úsměvem zarděl. Pevně jsem ho k sobě tiskla, div že sotva popadal dech. A jako kdysi jsem znovu pocítila jeho jemné ruce, jak mě hladí po vlasech. Tenkrát jsem si šťastně povzdechla a pravila jsem: Ach, můj milý. Tolik jste mi chyběl. Ani netušíte jak moc. Jsem nevýslovně ráda, že jste zase doma. A vše zlé, co mezi námi bylo, necháme minulosti, ano?! William se na mě udiveně, ale s láskou podíval a dodal: Má lásko, také jste mi neskutečně scházela. A více, než tohle si nemohu přát. S radostí jsem ho znovu políbila na tvář. Na to, mi oplatil mé políbení a já ho zase pevně objala, až zasténal bolestí.
Díky tomu zaúpění jsem si teprve teď všimla, že je William celý od krve a pobitý jak prašivý pes. Natolik mě to vyděsilo, že jsem vyjekla nahlas. „Proboha, co se Vám stalo, můj milý?!“ William se na mě bezstarostně podíval a dodal: Nebojte se, má paní. Není to nic vážného, co nevidět se to zahojí. Udiveně jsem na něj zírala a pověděla mu: To je dobře, ale kdo Vám to udělal?! William pohladil mou udivenou tvář a pravil: Netřeba znát jejich jména. Co bylo, je za mnou. Teď jsem tu jen pro Vás, má Lady Victorie. „Ale to…“ Nestačila jsem dokončit svá slova, neboť mě William umlčel svým polibkem. I přesto, že měl poraněný spodní ret, opatrně ochutnával má ústa. Důvěřivě jsem ho objala kolem krku a oddávala se jeho něžným polibkům. Byla jsem natolik omámená jeho polibky a jemnými doteky, že jsem si vůbec nevšimla, že mě opatrně vzal do náruče a položil na mou postel.
Po chvíli jsem zjistila, že mi rozepíná šaty, pěkně knoflíček po knoflíčku a zrychlil se mu dech. Rozbušilo se mi z toho divoce srdce. Mezitím co se naše něžné polibky změnily ve vášnivé. Nečekaně jsme k sobě zahořeli láskou. Tak intenzivní, až se dala jakoby nahmatat. Oba jsme toužili po tom druhém. Tělem mi koloval zvláštní pocit, jako bych se najednou měla rozplynout štěstím. William se příjemně chvěl po celém těle. V tu chvíli byl tak roztomilý, až se mi z toho chtělo smát, plakat a ze všeho nejvíc obojí.
Když už jsem byla skoro nahá. William si svlékl svou košili a v ten moment jsem spatřila jeho nijak hezky vypadající povrchové rány, některé byly dost hluboké, ale naštěstí jich bylo jen pár. Což mě uklidnilo, ale stále mi vrtalo hlavou, kdo mu ty ošklivé rány způsobil. Takto zamyšlená jsem svýma nohama objala Williama kolem jeho pasu a hluboko jsem se mu zadívala do očí. Můj pohled ho malinko uvedl do rozpaků, ale svůj zrak neodvrátil stranou, naopak bez mrknutí oka hleděl do těch mých. Williamovi krásné blankytně modré oči ve mně vzbuzovaly představu anděla, jak pluje modrou oblohou na malém obláčku a nikdo a nic mu nemůže ublížit.