Uvozovky

„Nazdar Hurvínku, co to píšeš na tom počítači?“ zeptala se pisklavým hláskem Mánička.
Hurvínek se otočil a řekl: „Povídku, Máni.“
„Povídku? A o čem?“
„No o nás přece, jak se s taťuldou dohadujeme a tak.“
„Co to je za značky? Tady a tady.“
„To jsou uvozovky. Mezi nima napíšu, co si povídáme.“
„Napřed dole, pak nahoře…“
„Ano, přesně tak. Na začátku napíšu uvozovky dole, nedávám sem nějaký čárky, jak to některý lidi dělaj. A na konci uvozovky pěkně nahoře, ne nějaký apostrofy, nebo co.“
„Aha. Ale já jsem v nějakém časopise na internetu viděla, že byly oboje uvozovky nahoře.“
“No jo, pokud tvůj textový editor uvozovky dole nezvládá, tak se můžou dát oboje nahoru, jak to dělají Angličani.“
„Ty jsi tak chytrý, Hurvínku.“
Hurvínek se dmul pýchou a mluvil dál: „Že váháš. A ještě vím, že před přímou řečí můžu napsat, kdo to povídá, dvojtečku, pak mezeru a teprve potom uvozovky. A na konci zase napíšu tečku, čárku, nebo otazník před horní uvozovky, ne až za ně, to není správně.“
„A za těmi horními uvozovkami taky píšeš mezeru?“ zeptala se Mánička vyjeveně.
„No jasně, ať je to ke čtení. Ono je taky fajn, když celé povídání, celou přímou řeč napíšeš na nový řádek. Potom se v takovém psaní jde dobře vyznat.“
„Aha,“ řekla Mánička tichým hláskem, „ale tady máš malé písmenko na začátku věty.“
„Jenže to není začátek věty, přece vidíš, že tu něco povídáš, pak napíšu, jakým hláskem jsi to řekla, a pokračuješ v řeči. To s tím hláskem není přímá řeč, ale takové vysvětlení a končí čárkou. Ale máš pravdu, je lepší psát před přímou řeč tečku a pak velké písmeno, většinou je to přehlednější.“
„A to malé písmenko u toho říkání tichým hláskem?“
„Jo, to je přece jasný, dyť ti to povídám. Začátek řeči taky končí čárkou, tak ani tohle není nová věta.“
„Teda, kde jsi k těm rozumům přišel, Hurvínku?“
„No dávám přece ve škole pozor. A taky čtu knížky a vidím, jak se tam přímá řeč píše. Jenom to napodobuju, ti spisovatelé a redaktoři to jistě píšou správně, když jsou slavní.“
„A ty chceš být taky slavný spisovatel?“
„Ale kdepak, to já jen tak, abych se zabavil. Napíšu to a dám na internet, aby si to mohli přečíst jiný lidi. A to je všecko. Cha chá…“