ZÁVISLOST NA SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Anotace: Je to o dívce, která se řeže do rukou. Až pozdě si uvědomí, že to zašlo příliš daleko a ona je závislá...
„No tak pojď už přece, Lauro!“ volá na mě kamarádka od vchodových dveří naše bytečku.
„Počkej minutku,“ křiknu na ni a proužek papírového kapesníku si omotám kolem zápěstí. „Už to nevypadá tak zle,“ pomyslím si a přes kapesník zapnu hodinky. „Paráda. Můžu jít,“ zamumlám si zas pro sebe, seberu z podlahy batoh a obuji si boty.
„Mákni trochu nebo přijdeme pozdě,“ pobízí mě, jako každé ráno, Kristin. Téměř raketovou rychlostí se vydáme ke škole, abychom neměly problémy.
„No konečně! Sem myslela, že nepřijdete,“ vítá nás ve třídě spolužačka.
„Na mě se nedívej. To Laura zdržuje. Šnek jeden,“ směje se mi Kristin a já ji jen znechuceně dloubnu do žeber. Nesnáším, když si ze mě pořád někdo utahuje. Co proti mně mají?
„Lauroo!!! Probuďte se, slečno!“ hučí do mě z ničeho nic naše češtinářka. Ani jsem si nevšimla, že začala hodina. Co se to jen...
„Promiňte, nějak jsem...“ nestačím dopovědět a někdo z poslední řady vykřikne:
„Se zamyslela nad tím nádherným klukem, co jsem ho potkala.“
Když se otočím, spatřím dalšího z těch, co si ze mě na denním pořádku utahují.
Učitelka se ke mně otočí zády a po zbytek dne mám taky pokoj. Až potom přijde poslední hodina... tělocvik... „Co budu dělat? Nemůžu si sundat hodinky,“ pomyslím si a jen si víc stáhnu dlouhé rukávy roláku. Bohužel přijde nevyhnutelné a já předstírám nevolnost. Jde mi to vcelku dobře, jak poznám, když mě učitel nechá odejít domů.
Toulám se ulicemi a nevím kam jít. Domů se mi nechce.
...
Otevřu dveře a vlastně si ani neuvědomuji, kde jsem to jen byla. Za hlubokého přemýšlení si svléknu bundu, zuji si boty a batoh odhodím neznámo kam. Slepě dojdu do svého pokoje a usedám na postel. Nevzpomínám si. Opřu se a... „Co to má znamenat?"... sundám hodinky i proužek papírového kapesníku a nechápavě hledím na krev na mé ruce. Co to má znamenat?Naposledy jsem se přece řezala včera v noci.... nebo ne?
Komentáře (5)
Komentujících (5)