Hamlet

Anotace: Metafyzická povídka pro Aničku ...

 

 

  

 

Bílá mlha se tak těžce převalovala nad blízskou řekou . 

Zažíval jsem na sobě přítomnost všech svých budoucích hrobů.

Černá zem se postupně stávala celým mým vesmírem .

Miloval jsem dávno zašlou modlu a nebo chvilkový sen ?

Jen pohled na mizející obrysy se zdál zcela skutečným .

Ale , mohu nazývat skutečností , něco , co mizí v labyrintu čistého

zapomínání ?

Mohu o tom všem psát , vždyť , ten kdo neprožije odešlý sen , ten

nemůže nikdy pochopit .

Já jsem začal pomalu chápat , až začalo odcházení a láska s milujícím

obrazem se stane snem .

Pouze hrob je tady tou skutečnou záležitostí ……

 

 

 

 

Chtěl jsem zachytit svůj sen do slok svých básní .

Ale , za nějaký čas se to stávalo ubohou marností :  - jako by někdo u

mne stál a přes rameno mi stále opakoval --- Marnost nad marnost ---

Také jsem toužil vytesat své vzpomínky a obrazy do mozkové žuly :

aby , nebyly nikdy zapomenuty .

Ale , ten kdo chce pochopit sílu lásky zakletou v těch žulových blocích ,

ten stejně pohoří na své objevitelské cestě .

Co , vlastně mohu napsat o každodenním šílenství , když člověk stojí na

jednom rohu ulice a svůj pohled upírá na jediné místo a stále na někoho

čeká ?

Stojím vlastně na hraně odkrytého hrobu a dívám se do té bezedné propasti .

Propast se na mě záludně dívá a určitě ví , jak moc trpím .

Jakoby nějaký opzdilý pozůstalý házel na víko mojí rakve vlhkou hroudu

černé hlíny .

V mém světě stálých čekání a procházející bolesti , neustále prší a je

vlezavě sychravo .

Místo krve mi v žilách cestují roztříštěné ledové kry .

Země . která se přikrývá novou bílou sněhovou pokrývkou , dušičkově

tlumí můj zármutek a pocit tmy , která mě v sobě stále utiskuje a nedopřává

mi ani , abych se mohl z toho snu probudit .

 

Po každém nadechnutí ve mně něco umírá : něco , co jsem prožil v čase

a nyní v postavení mimo čas , kdy sny a Boží věčnost , mohou

existovat vedle sebe .

Jen slova , mají tu kouzelnou moc osvobozovat : vlastně , tvoří sama v

sobě známé obrazy , divoká plátna plná soumraků a barevností.

 

I černá , může být na nějaký čas barevná : stačí si pozvat na pomoc slunce

a tvé stále zapomínáné vlasy … A vítr , který tak rád hrával na nich

Osmou osudovou sinfonii --- tak patetickou , až ustal pohyb dvou

vstřícně se pohybujících pánví .

Jen půlnoc dovedla na konci týdne čarovat se světlem  padajících hvězd :

pak sládly na mém jazyku v temných zákoutích milujícího klína …

Ale , zas a zas se vracející obraz potrhaného starého filmu : dusající kopyta

tankových pásů , drtících pod sebou , čistou andělskou duši …

-         Podívej , se má lásko , už svítá novým božím světlem … -

… A tu se zas zjevuje obraz trpícího Hamleta , an drží v pravé ruce

lidskou lebku …

 

 

 

 

Ta zničující nevyřčená otázka se neustále vrací , stejně jako smrt a

znovuzrození :

-         Být a nebo nebýt ? –

Byl jsem a nebo zatím ještě ani nejsem ?

Budu zase někdy , tím , čím jsem dnes v této noci ?

Není , to všechno jen temný stín , nějaké zapomenuté království , co

existuje jen tehdy . když si ho začneme uvědomovat všemi smysly a duší a

srdcem ?

Temný stín neskutečnosti , oblečený do dívčích barevných šatů , plných

lučních květů , které svou divokou vůní , dovedou úplně pobláznit

milující duši .

Není to nějaká určitá shoda náhod : od bodu , až ke středu celého světa ,

na vrcholku tvého vlhnoucího klína ?

Opravdu zůstávají jen ti čekající , buď na temnotu svého hrobu ,

a nebo na zažítí něčeho , co můžeme nazvat čistou láskou : nějakou , čistě

vysněnou pozemskou ženou …

--- Ale , panečku Hamlet , ten uměl rozdávat :   … lásku , opilost nového

rána , ztracenou náušnici z kočičího zlata , ale i smrt , tu temnotu stále

toužícího hrobu …

Usnul jsem spánkem u sloupu veřejného osvětlení , a stejně jsem se nedočkal

své lásky .

Zůstala jen zima a znovu utrpení : syn a dcera , kteří mě nikdy neopouští .

Světlo zhaslo , ale nad střechami domů už cítím, že vychází nové Slunce .

Co přinese ?

Co odnese ?

Slabost , že nemohu už psat dál …

 

 

Jsem slaboch .

Ani pořádně nemohu nést Ježíšův kříž až do svého hrobu .

Je tak těžký , jako Ježíšová láska : kácím se v polovině cesty , a do hrobu

blíže než do života .

Ježíšův kříž pro mě znamená ubohou , pitomou tužku .

V této odříkavé době těžce nesu sám sebe , po cestách , kde mě doprovázejí

jen slova a samota běžce na dlouhé tratě .

Ale , kdo nezažil tu slabotu a vyčerpanost , ten stěží může něco chápat .

Někdy si myslím , že člověk není od toho , aby chápal , ale , aby jenom

žil .

Člověk je ve své podstatě šíleným …

Vždyť šílenost je milovat a sám nebýt v jejich očích ničím …

Šílenost , je narodit se tady na zemi a vědět , že tady vlastně nepatřím …

Do dnešní noci jsem vlastně nepochopil, kde patřím , a nebo kde

vlastně směřuji na svých cestách ?

Do tebe a nebo od tebe ?

Do světla a nebo do tmy ?

Do nebe a nebo do nicoty ?

Sem a nebo tam ?

Na jih a nebo na sever ?

 

 

 

A kde , jsi vlastně ty,  moje snová láska ? …