Stíny

Anotace: Proč psi štějakí jen tak do prázdna?

Páníček křičí. Panička křičí. Odvedle se ozve rána a oba pořád křičí. Co se tam děje? Přecházím do kuchyně a místností tančí stíny, tmavé a zlé. Dívám se po nich, potichu kňučím a je to asi děsí, odplují pryč oknem, vcucnou se škvírkou ven a rozplynou se na jasné obloze.

Procházím hromádkou střepů a rozfoukávám rozsypaný prášek, nasládlá pachuť je protivná a lepí se mi na čenich. A uprostřed té hromádky se krčí další hromádka, hromádka neštěstí, která voní slaně a schovává se za tím, co obvykle dává pac. Je to panička? Vydává podivné zvuky a vypadá smutně.

„To už si děláš prdel, ne?“ huláká páníček. Přikrčím se, přivřu oči a čekám na trest.

U páníčka blikne světýlko a za chvíli se kolem něj line nepříjemný čpavý oblak, tmavší a hustší než vzduch kolem. Funí.

Sklopím hlavu a blížím se k paničce, krčí se stejně a asi jsme něco provedli spolu, musím tedy k ní. Ano, samozřejmě. Sedám si a pozoruju páníčka.

Dupe do chodby. Slyším cinknutí klíčů, což většinou znamená odchod, procházku, zelenou trávu, čerstvý vzduch, nebe a spoustu nových pachů. Lehce zavrtím ocasem a postavím se na všechny čtyři, těším se, ale ozve se rána a vůně chodby zmizí za zabouchnutými dveřmi.

Páníček odešel, panička sebou škube a padá z ní mokrá sůl.

„Na místo!“ vyšle povel a na chvilku se ukáže její slaná tvář. Spojí se se mnou očima, ale jako by byly mrtvé, nezaměřují, jen se topí a mrkáním se snaží nadechnout.

            Pokouším se uposlechnout, nohy už skoro startují, ale něco není v pořádku a můj mozek se bouří. Panička pokládá svou hlavu na sladkou zem a všechny ty pachy, slané, sladké, smutné se mísí na její tváři.

Nosem jí začíná vytékat děsivě černý pramínek, nemísí se ale s nepořádkem na zemi, klouže po bílém prášku, vstává, narovnává se a jako kouř stoupá do vzduchu. Zase ten stín, to je on! Vychází to z paničky dál, černé pramínky vylézají z jejích uší a kroutí se všude po jejím roztřeseném těle. Stíny se opět začínají honit a točí se kolem dokola v divokém tanci.

Panička mě sleduje a jich si nevšímá. Pohladí mě po zádech a s každým jejím pohybem se rozplyne kousek toho zlého ducha. Pomáhám jí a vrtím ocasem tak zběsile, že se stíny kroutí a křiví se bolestí. Vzduch se však dál barví jejich temnotou.

Panička mě pozoruje a její oči ožívají. Mrknutím odhání slanou vodu, kapky protečou dolíčkem jejích tváří, jak se rty prohnou v úsměvu a nahrnou její baculaté tváře na stranu.

Stíny v panice zrychlují a utíkají na druhý konec místnosti, něco je zaplašilo. Panička se pomalu opírá o zem a zvedá se, její tělo svítí světlou září a vysílá do prostoru drobounké jiskřičky a záblesky. Stíny kvílí a naráží do okenní tabule, jiskry je ale k sobě táhnou a zapalují je jako hnusnou černou ropu, která neposlouchá gravitaci.

Panička odklízí hromádku prášku a střepů a o hořících stínech, zdá se, neví. Bílý výbuch zahání stíny jednou provždy, utíkají a otevřenými dveřmi mizí do chodby.

Nastražím uši a ucítím zase ten kouř, teď už méně protivný a vzdálený. Páníček stojí v předsíni plný jiskřiček a světel.

A pak se jejich záře spojí, když páníček zašeptá: „Promiň.“

A panička mu to slovo opakuje a stíny jsou pryč a já jsem šťastný a už zase vrtím zadkem a ocáskem a chci jít ven a najít ty stíny a štěkat na ně, aby už se nikdy víc nevrátily.