Přej a bude ti přáno III.

V kuchyni je Vojta hlavní kuchař. Já dělám jen podřadnější činnosti.
„Kačenko,krájej prosím tebe tu zeleninu na kostičky,ne patvary.“
„Haha,vtipálku. Ty se snaž,aby se ti nespálilo kuřátko v troubě,ano?“
„Neboj,já na rozdíl od tebe vařit umím.“ Vojta stojí opřený o kuchyňskou linku.Natáhnu se přes něho pro misku.
„Krásně voníš.“
„Děkuji,to víš.Pan Armani má žůžo voňavky.“ směju se.
„Káťo,proč mě provokuješ?“
„Já tě provokuju?“
„Ano,v těch plavkách,šortkách a tílku jsi nádherná.Proč mě mučíš.“
„Vojto.“ Dál už se nebavíme.Pustíme si k tomu vaření hudbu a zpíváme si Touhu od Daniela Landy. „Touha je zázrak,kámo,zázrak“ vlníme se do rytmu a užíváme si volnost,štěstí a společnost toho druhého.Dohraje písnička.Začne hrát druhá.Atentát. „Atentát v posteli.Vše co mám rád rozdělí na dva ostrovy od sebe daleko“ zpívám si. Vojta se ke mně přiblíží a začneme spolu tancovat a zpívat na plné pecky. Tohle je náš nejoblíbenější song.Maso se mezi tím samozřejmě začne pálit. Vojta ho rychle vytáhne z trouby.
„Vidíš milouši,já ti to říkala,“ zazubím se na něho.
„Mno jo,ale jíst se to dá.Tak ženuško šup,prostřít na stůl.“
„Však už letím manželi můj.Můžeš to zatím dát na talíře.“ Společně poobědváme,umyjeme nádobí a pak se s plnými břichy rozvalíme před chalupou na deku.
„Tady je tááák krásně,“ libuje si Vojta.
„Jo,to je.Strašně ráda sem jezdím.“
„Jo,to já taky.Moc ti děkuju,že jsi mě sem vzala už tenkrát.“
„Ty víš,že jsi pro mě všechno.Nejlepší přítel a veliká opora.“
„Jsem ráda,že mě tak bereš.Ty jsi pro mě střed vesmíru.“ Usmívá se na mě a mně je krásně.Oba dva po chvíli usneme a probudíme se až za hoďku.Slunce pálí.Rozhodneme se jít se vykoupat do rybníka.Voda je příjemná.Dovádíme ve vodě jako malé děti.Když už máme dost,vylezeme a plácneme sebou na deku.Palcem Vojtovi setřu kapičku vody z obličeje.Koukáme si do očí.Utápím se v tom jeho modrém krásném pohledu.
„Vojto,prosím,nekoukej na mě tímhle spalujícím pohledem,“ prosím ho.
„Promiň,nemůžu si pomoct.Jsi krásná,“ kouká na mě dál tím pohledem,který říká vše.Lehce se svými rty dotknu jeho rtů.Chutná báječně.Přistoupí na hru.Splétáme naše jazyky.Tolik po něm toužím.A Vojta je na tom podobně,soudě z pohledu na jeho kraťasy.Zachytí můj pohled.
„Nediv se tak.Vidíš co se mnou děláš?“
„Promiň“ zazubím se na něho.Políbím ho na rty.Pohladím na hrudí a pomalu sjíždím níž.Dotknu se jeho boule.Začnu mu stahovat kraťasy,ale on mě zastaví.
„Neblázni,tady to nejde“
„Je tu moc lidí,já vím.Ale tak moc po tobě toužím.“ Kouknu na něho smutně.
„Hele krásko,necháme si to na večer.Mám plán jak se všech zbavit.Já tu rozdýchám tu tvojí spoušť,ty běž zatím najít pálky a balónek na líný tenis.Zahrajeme si,co říkáš?“
„Fajn.Jen doufám,že ten tvůj plán vyjde.“ Další hodinu se bavíme hraním líného tenisu.Jde nám to.Docela mi z toho vyhládlo.Vojta si lehne do lehátka a já jdu přichystat svačinu.
Krájím zeleninu,když v tom přijde Vojta.Obejme mě a začne líbat na krku.
„Ty si nedáš pokoj viď,“ směji se.
„Divíš se mi?“ Jemně mě kousne do krku a já už se ničemu nebráním.Rukama mi zajede pod tílko a prsty mi začne dráždit bradavky.Začínám ztrácet rozum a naprosto se mu oddávám.Pomalu se odebereme do ložnice.Povalí mě na postel a sundá mi tílko a vrchní díl plavek.Začne něžně mačkat má prsa.Dlouho si spolu hrajeme a poznáváme tělo toho druhého.Známe se tolik let a přesto o sobě nevíme vše.Konečně mám možnost poznat jeho tělo.Prsty jezdím po jeho hrudi.Jen tak se mazlíme,nikam nespěcháme.Když už Vojta vidí,že jsem připravena,vynese nás oba do sedmého nebe.
Vychutnávám si tenhle okamžik.Kdo ví,jestli se bude opakovat.Ještě se mazlíme,já se potom obléknu a jdu dodělat jídlo.V hlavě mám trošku zmatek.Tohle se nemělo stát,je to kamarád.Vojtovi nechám na stole talíř s jídlem a jdu se projít.Sednu si u rybníka a přemýšlím.Vojta dorazí za mnou.
Mlčky se posadí vedle mě.
„Omlouvám se,“ prolomí ticho Vojta.
„Vždyť za nic nemůžeš,“ snažím se ho ukonejšit.
„Ale ano,můžu za to já.Kdybych nepřišel,nesvedl tě,tak k tomu nedošlo.“
„Možná ne,ale já se nebránila,pamatuješ?“
„To je pravda,takže se ti to líbilo?“
„Upřímně?“
„Samozřejmě“
„Líbilo a moc,“ usměji se na něho „ale asi není nejlepší nápad to někomu říkat,“
„Takže to pro tebe nic neznamenalo?“ zeptá se smutně Vojta.
„Ne,neznamenalo.Promiň,jsme kamarádi,“ zalžu.
„Aha,tak fajn,“ odpoví smutně.
Celé odpoledne spolu nepromluvíme a každý si děláme své.Vojta leží venku a já si zajdu na procházku do lesa.Pročistit si myšlenky.Když už se stmívá,tak konečně dorazí výletníci.
„Ahoj holoubci.Tak jak jste se tu měli?“ pozdraví nadšeně Lukáš.
„Skvěle,váleli jsme se,slunili jsme se a užívali si toho,že tu nejste a je tu klid,“ podává hlášení Vojta.
„Ahoj bando,jak bylo?“ pozdravím zbytek,který se nahrnul do chalupy.
„Dobře,ale vy jste se tu měli rozhodně lépe,“ mrkne na mě Janča.
„To nevím,jdu se osprchovat,“ oznámím.
„To teda ne,já se chtěla jít osprchovat,celý den v tom vedru,jsem zpocená a smrdím,“ vzteká se Žaneta.
„To není můj problém,nazdar,“ setřu ji a jdu do sprchy.Nechám se masírovat proudy vody.Uvolnění.Vylezu s lepší náladou.Ostatní mezi tím buď odpadli únavou nebo se usadili venku na zahradě. Čilí zůstali jen Verča,Žaneta s Bóďou, Janča a samozřejmě Vojta. Výletníci vypráví o svém dobrodružství.Na všech z nich je vidět únava.
V jedenáct hodin večer v pergole zůstanu jen já,Vojta,Verča a Janča. Verča se plazí po Vojtovi a ten si to užívá.Hajzlik.Pro něj to taky asi nic neznamenalo dneska odpoledne.Tak fajn.Alespoň se tím nemusím trápit.Ale stejnak mě to žere.Dnes byl můj a teď ho má zas Veronika.Nevšímám si jich a debatuji s Jančou. Zabalím to a jdu spát. Ráno se probudím už v pět ráno. Obléknu se a jdu si zaběhat. Když už se vracím,tak proti mně běží Bóďa.
„Co tak brzy?“ diví se.
„Nemohla jsem spát,“ odpovím.
„To já také ne.Jsem rád,že tě tu vidím,chci s tebou mluvit.“
„Tak povídej,“ odpovím zoufale.
„Proč mě ignoruješ?“
„Neignoruji tě“
„Ale ano,ignoruješ.Chápu,že jsi naštvaná,ale musel jsem ji vzít s sebou.A moc mě to mrzí.Myslel jsem si,že si tu uděláme hezký pobyt,spolu,my dva,“ povídá nešťastně.
„Promiň,ale máš slečnu,“ vysvětluji mu.
„Já vím,“ sklopí zrak.Pak vezme do dlaní můj obličej a políbí mě.
„Ty víš,že mám pro tebe slabost.Netrap mě.“ Přes mé námitky mě dál líbá. Nebráním se a oddávám se jeho polibkům.
„Musím jít,“ povím mezi polibky.
„Nechoď,není kam spěchat,“ protestuje.
„Vždyť ještě bude příležitost pokračovat,“ slíbím.Naposledy ho políbím a utíkám směr chalupa. Tam už to žije jako v mraveništi.